Letos jsem se kolokvia v Náměšti nad Oslavou nezúčastnil, ale svůj referát na téma Tajemství odhaleno: tibetská rituální duchovní hudba a její důsledky na rockovou a experimentální hudbu evropskou a americkou jsem organizátorům, jako obvykle v předstihu, poslal. Když mi nedávno přišel e-mail od editorky jejich sborníku, že můj příspěvek je zajímavý, ale že jej do deseti dnů musím přepsat, a iniciativně demonstrovala jak (viz níže), dýchla na mne jak cenzura dávných časů a manipulace autora redakcí a editorkami, tak nadřazení formy nad obsahem. Paní editorka to se mnou jistě myslí dobře, já ji ale asi překvapil tím, že jsem článek přepracovat odmítl.
Jde o letitý problém: přestože si dnes může každý čtenář každého článku více informací o tom či onom zmíněném jménu snadno a na počkání vygooglovat, tyhle „odborné“ články rády a sveřepě dodržují styl, předepsaný „vědeckým“ psaním diplomových prací. Vyplývá z toho například, že redakce autorům à priori a neustále nevěří, a svými formálními požadavky svazují duše a tvůrčí přístup (vyrábějí z tvůrčích bytostí úředníky) šmahem všem, kteří jsou jiní… jejich snaha je možná ospravedlnitelná, ale, jak bylo a stále je vidět např. v případu plzeňské právní fakulty a nejen tam opsaných diplomových prací, podvodníci si stejně cestičku najdou.
Naznačuji, že tahle společnost je (a v tom hlasitě souhlasím s Ludvíkem Vaculíkem) je řízena zloději, podvodníky a byrokraty všeho druhu: to kvůli nim (těm několika procentům takových lidí) musíme všichni neustále nejen v rádoby odbornějších, ale i obyčejných článcích citovat a uvádět otrocky prameny, to kvůli nim mají naše domy a auta mnohonásobné jištění zámky a petlicemi, to kvůli jim dnes nikdo nikomu nevěří. Osobně mne to uráželo celou tu dobu, co aktivně spisuji a publikuji. Nevymýšlím si, když někoho či něco cituji, a téměř mne uráží, když mi čtenáři rovnou nevěří: presumpce neviny (pravdivosti i zdrojově neuvedených) citací rozhodně nefunguje.
Štěpán Kotrba (vyučuje mediální komunikaci) píše podobně varovně o podobném nešvaru: Zotročování médií veřejné služby aktuálně vládnoucí ideologií je nebezpečné. Stejně, jako vydírání a zotročování vědců grantovým systémem s politickým zadáním (či glajchšaltování a někdy přímo zotročování autorů vynucováním poznámkového aparátu, pozn. aut.) či „optimalizace“ vysokých škol dle potřeb průmyslových či vojenských lobby. Pokud by Marie Curie Sklodowská žádala o financování svého výzkumu Grantovou agenturu, možná, že by neobjevila rádium, ale dodnes vyplňovala papíry… I v případě mého článku o tajemství tibetské rituální hudby platí, že obsah by měl být nade všechny jakkoliv autoritativní formy: Všichni intuitivně tušíme, že potřebujeme ostrůvky bezstarostné a tolik povznášející kreativity a potřebujeme i nadhled lidí, kteří vidí dál… Nebo, jinými slovy, úředníků a editorek je dost, ale tvůrčích neopakovatelných a alternativně myslících lidí je už až kritický nedostatek, a ty by si měla společnost, jmenovitě redakce a editoři, spíše pěstovat a chránit jak v bavlnce.
Paní editorka po mně vyžaduje doplnění citací o zdroj, přičemž si je sama snadno vygooglovala. Naznačuji, že všeobecné snížení literární a čtenářské gramotnosti jde možná na vrub právě těmto formálním pravidlům (jakoby byl čtenář ohrožené zvíře, které se nesmí namáhat nějakým vyhledáváním, které je navíc dnes nesnesitelně snadné). Viz i nedávné zjištění, že 60% populace neumí číst (v souvislostech) a převyprávět přečtené. Od počátku svého psaní píši tak, abych čtenáře dostal náročností svých článků z letargie běžného žití, vyprovokoval k aktivnímu čtení (a k vyhledávání dalších příbuzných zdrojů). Požadavek, abych nejen svým běžným čtenářům, ale zde i odborníkům a muzikologům, všechno vysvětlil doslova a předložil na stříbrném tácu pohodlného přelouskání, mne děsí. Autor snad píše, protože chce něco sdělit a předat, nikoli aby se zalíbil (a nadbíhal) čtenáři.
Navíc se tak stále víc vytrácí slast čtenářského požitku: muset se neustále zaplétat do dalších a dalších vysvětlivek (když přece existují, jak mí čtenáři dobře vědí, závorky a přímé citace) spolehlivě odfoukne původní vzrušení člověka, který by se jinak, v rytmu textu, nádherně pohoupal na vlnách dobrodružství čtení.
Paní editorka (červené písmo) mne např. vyzývá, abych vysvětlil, co znamená slovo megakapela, anebo kdo to byl Brian Jones: První pokus západních rockerů objevit nejen pro sebe magický rytmus dávných sezónních rituálů (prosím vysvětlit, kdo to byl, např. americký kytarista… já ale samozřejmě netuším, kdo to byl J Brian Jones 1942–1969) bylo album Brian Jones Presents the Pipes of Pan at Joujouka a překvapil nejen členy Rolling Stones zjištěním, že vesničanům, a jak zjistili, tamějším není zřejmé, co je tamějším – je to až o dva řádky dále, je třeba to zde přeformulovat) profesionálním hudebníkům to šlape jako nejlepším rockerům. Záznam částí několikanočního (nedává smysl) koncertu ve vesnici Jajouka v severním Maroku (z července 1968) vyšel v roce 1971. Zapadl, ale v roce 1995 vyšel v luxusní rozšířené reedici, na které se podílel i jiný hudebník, jehož inspiroval „rituál“ indické klasické hudby, vysvětlit, kdo to byl Phil Glass (ten se k minimalismu dostal tím, že byl najat, aby přepsal koncert Raviho Šankara do not).
Pokud by současným čtenářům snad nebylo jasné, kdo byl Brian Jones, má věta přece vzápětí naznačuje, že to byl zakládající a předčasně zemřelý člen snad dodnes dosti legendární rockové skupiny The Rolling Stones. Pokud to ovšem tahle muzikoložka (editorka) neví, nebo pokud chce, abych vysvětlil, kdo byl např. Phil Glass (přestože v závorce je přímo použito slovo minimalismus), ledacos to naznačuje. Tak jako se říká, že vynálezem písma lidstvo ztratilo paměť, mohl bych parafrázovat, že striktním vyžadováním vysvětlivek a poznámek pod čarou autoři zapomněli čtivě a srozumitelně psát a čtenáři zapomněli vášnivě číst.
Jiný požadavek editorky, abych doslovně vysvětlil, co je snad jasné z podstaty sdělení, mne přímo rozesmál: Tibetská hudební teorie velmi podrobně popisuje zpěvné, tlučivé, vřeštivé, pichlavé a ohlušující zvuky. Následující věta vysvětluje předchozí větu a dává příklady zvuků kolem nás? Hukot čeho? napodobují zvuky mušlí, tlukot čeho? zvuky bubnů, dunění čeho zvuky velkých bubnů, jekot člověka? zvuky činelů, zvonění zvonů a mručení šalmají.
Nebo tohle: Nedávné který rok? neurovědecké výzkumy odkázat na pramen nebo literaturu odhalily rozdíly mezi uspořádáním a funkcemi mužského a ženského mozku.
Hm, proto jsem použil plurál (výzkumy), a čtenáři stačí zadat v google mužský a ženský mozek a rázem se dostane k stovkám článků z průběhu posledních nejméně dvaceti let.
Naznačuji, že rozhodně nemám ambice vědecky se prezentovat svou sečtělostí v nějakém sborníku (přičemž je všeobecně známo, že tyhle sborníky čtou jen ti, kteří do nich přispívají): jde mi o čtivost a radost ze čtení. Jde mi o (jakkoli v mém případě záměrně složitější) rytmus textu a autenticitu sdělení, a chci se podělit o objevy a názory (toho, kdo se tibetskou hudbou celé roky teoretiky, ale i prakticky, zabývá). A když jsem si svou alternativnost dokázal uchovat v dobách totality, a dodnes, uchovám si ji i nadále. Právě proto si mohu a hodlám i nadále psát, jak mi zobák narost´… protože mi nejde o udržení nějaké odborné pozice, nebo o peníze, nebo o kariérní postup, nebo o další titul za jménem (jeden můj dávný přítel ty tituly dnes má, a píše knihy, které se nedají číst, jak jsou odborné a plné vysvětlivek).
Mimochodem, právě na přecenění formy skončila všeobecná obliba symfonické hudby: jednoduchý, nic nepředstírající původní rock (v němž je obsah, tedy revolta proti tomu, co nefunguje, ale je uměle udržováno uctíváním formy, vším) převálcoval všechny a všechno, a změnil civilizaci.
Tendence povýšit sborník jednoho kolokvia jednoho folkového festivalu konaného v jednom malém moravském městě na převratnou vědeckou publikaci, hodnou nějakého ocenění na poli Akademie věd třeba tím, že se bude tvářit akademicky, jsou marné a naivně směšné. Důležité přece je, že festival každoročně přináší svým návštěvníkům řadu unikátních hudebních zážitků, a je jedno, jestli ve formě folku, world music, nebo experimentální hudby: důležitý je hudební zážitek hráčů i posluchačů, forma zase není až tak důležitá. Rozhodující je obsah.
