Ve speciálu časopisu Reflex, věnovaném Johnu Lennonovi, se na několika místech autor textu zmiňuje o příšerně falešné Joko Ono, která rozbila Beatles a ničící silou rozleptala nezpochybnitelný talent (Johna). Pod vlivem Joko začal John povyšovat svůj život na umění. Joko už to, bez valných výsledků, dělala dávné, píše Vojtěch Lindaur. Jenže co když Joko Ono prostě natolik předběhla dobu (v umění i kultuře zvláště), že je dodnes nedoceněna?
Protože, a přestože, že jeho názor odpovídá názoru veřejnému, pokusím se poskytnout alternativní pohled (a komentář) a doporučuji přečíst si i můj článek z roku 2003 (který nedávno znovu přetiskly, aniž jsem to tušil, Pozitivní noviny). Protože osobnost Joko Ono je podle mne skutečně a dnes snad prokazatelněji než tehdy nepochopená, a tedy i nedoceněná.
Psal jsem o tomto fenoménu všeobecné ženské nedoceněnnosti Joko Ono již před sedmi lety, kdy se objevila v Praze. Teď bych rád napravil všeobecné mínění, podpořené právě speciálem o Lennonovi. A i když jsem tehdy podlehl otrockému přepisování jejího jména z angličtiny, dnes trvám na foneticky správném přepisu (čeština, na rozdíl od angličtiny, dokáže znění japonských slov a jmen napsat správně, takže nikoliv tsumami, ale cunami, nikoliv Yamashita, ale Jamašita, a nikoliv Yoko Ono, ale Joko Ono).
Vinit Joko coby zpěvačku z toho, že by neuměla zpívat (příšerně falešná), je jen další mýtus, vyžadující nápravu. Joko v dětství v Japonsku, a v 50. letech pak v New Yorku studovala hudbu (kompozici, klavír a zpěv), a navíc coby avantgardní výtvarnice (a autorka velmi ženských happeningů) pokračovala v tradici, kterou načal a inspiroval legendární hudební skladatel a vizionář John Cage. I ona by tehdy mohla bez uzardění prohlásit, že nedělá experimentální hudbu, protože, tak jako John Cage, vždy přesně ví, co dělá. Tvrdím, že to její pověstné „ječení“ na albech a koncertech Johna Lennona bylo záměrné, provokativní a mříže žánru bourající.
Právě tak to byla Joko Ono, která inspirovala Johna ve společných „mírových“ demonstracích v hotelích a postelích (např. Montreal 1969), tehdy mediálně tak profláknutých. Tvrdím ale, že právě tak jako tehdy, ani v roce 2003 spíše snobské publikum její výstavy fotografií v Muzeu Kampa její výzvy (a plakátek se dvěma slovy IMAGINE PEACE) naprosto nepochopilo. Tehdejší kritika používala při popisu její tvorby slova jako poetická, neobvyklá, nelogická, aniž by jí došlo, že to jsou jen další snahy této přemýšlivé a z japonské zenové tradice vycházející (mimochodem, i John Cage byl zenem velmi ovlivněn) ženy naznačit Americe a Západnímu světu, že moc přemýšlí (dnes bychom napsali moc používá levou mozkovou hemisféru, tedy racionalitu) a málo medituje. Zatímco jsou její tehdejší, ale i později akce nazvány protestními, ve skutečnosti byly spíše meditativní, tedy všechno jiné, než protestní. Západnímu publiku (snad?) došlo teprve o mnoho let později, také díky neutuchající snaze dalajlamy na stejném poli, že to, k čemu Joko vyzývá a ponouká, není bojovat za mír – to je totiž verbální a logický nesmysl, a takto pojmenován, je pro mysli zúčastněných aktivistů, ale i policistů, boj zase jen bojem.
Právě tak nepochopena je dodnes Joko Ono na poli ženských hnutí: však se také její výstava v roce 2003 jmenovala Ženský pokoj. Zopakuji, co v téhle souvislosti kdysi prohlásila: Na Hitlera by mi stačilo deset dnů. Chápete? Ona byla Žena, které stačilo pár týdnů na dokonalou změnu Johna Lennona (ten později prohlásil, že teprve s ní poznal, co to je Láska). Uměla to s muži právě proto, že byla skutečná žena. Byla svobodnější než oni, a díky svému ženství také silnější.
I další výroky tehdejších i současných žurnalistů svědčí o nepochopení, které zde naznačuji. Například: Možná by se ale zbavil „diktátorky“ Yoko, která nad ním celé roky bděla a hlídala ho, byť jak sám říkal, pro jeho vlastní dobro, napsala Stanislava Pecková, a i když nepřímo, přece jen i ona tak přiznala, že umění Joko zvládat neurotické a kontroverzní muže nebylo náhodné a s Hitlerem že měla recht. V podobném duchu vyzněly i další výroky, např.: Máma, jak Joko Lennon říkal, měla k exbeatlovi klíč a díky jeho absenci ve veřejném dění si z něj udělala výhradně svůj majetek: Starý lev zatáhl drápy, vzdal se rock‘n‘rollu a zhoubného životního stylu. Když se o něj nikdo nestaral, měl sklony k sebedestruktivními chování, proto soudil, že jediná rozumná alternativa je izolace. Potřeboval někoho, aby držel svět v odstupu, a ten někdo byla Joko.
Naznačuji, že aniž si toho média dodnes povšimly, Joko Ono již mnohokrát prokázala, že je skutečnou Ženou, na kterou se v budoucnu, snad, bude vzpomínat jako na osobnost, která se půl století pokoušela nenásilně změnit mužsky vedenou společnost. A třeba pak komentáře dodají… a které se to nakonec povedlo.
Tvrdím, že jestliže platí, co Vojtěch Lindaur napsal v úvodu speciálu Reflexu, že totiž „bez okolků či literární nadsázky můžeme naplno říct, že John Lennon byl jedním z nejdůležitějších mužů v druhé polovině 20. století“, pak bychom měli o to víc vzdát hold Joko Ono, která mu v tom více než hodně pomohla (a se kterou teprve poznal, co je to Láska). „Když jsem se zamiloval do Joko, hned jsem věděl, že to je něco jiného, než všechno, co jsem znal předtím. Že je to víc než hit na desce, víc než zlato, víc než všechno.“
P. S.: Jako bych to objednal: Joko Ono a John Lennon skutečně něcoo změnili! jejich poselství (Imagine, a All you need is Love a Bed in atd.) se zeslyšitelnilo a zviditelnilo v akci, kterou bych nazval Bodhisattové na hlavním nádraží. Parta mladých tanečníků a zpěváků si ve třech a půl minutách podmanili nejen nádražní halu, a srdce a mysli většiny náhodných svědků tam přítomných, ale díky videu a Youtube i miliony lidí na světě! Jsem nadšen, znovu pln naděje, a se slzami v očích gratuluji všem, kteří takto pozitivně podvratně vyjádřili svůj názor na to, jak by měla a mohla nejen hala nádraří, ale i Praha, ale i tahle republika, ale i tahle civilizace, vypadat.
