V záplavě povrchního kýče běžného denního tisku se občas na dně žumpy zaleskne perlička. Z víkendových příloh dokážu číst jen Orientaci v LN (a občas Víkend HN). Naposledy mne upoutala a inspirovala k reakci esej člověka, jehož úvahy si vždy přečtu rád, protože jeho moudrost vyrostla dlouhodobě a je prakticky soucitná (Tibeťané už hezky dlouho tvrdohlavě světu naznačují, že inteligence sama o sobě je k ničemu, pokud není zkombinována s aktivním soucitem: teprve pak se může nazývat moudrostí). Esej Mnislava Zeleného-Atapany Milujte se a množte se drze, leč správně tnula do živého. Pokusím se naznačit ještě další rovinu „problému“ (nejen současného světa)… asi jako když se při malování pokusíte namočit a oškrábat omítku – a místo prosvětlení nalézáte další a další tmavé vrstvy minulosti.
Teze Mnislava Zeleného-Atapany jsou při troše dobré vůle a ochotě k metafoře srozumitelné, v dnešní záplavě nabízeného sexu ale záměrně a pokrytecky přehlížené: Prakticky ve všech dějepisech se lze dočíst, že války se vedou kvůli zisku nových území a větší moci. Jejich přirozené cíle, které mají hodně blízko k instinktům, jsme ovšem už celá staletí uvyklí skrývat a zamlžovat. Definovat je lze ale snadno: Nic než můj gen. Lidé chtějí být bohatí. Ale proč? Potěšení je jen vnější atribut. Jde o pozornost žen. Být úspěšný, slavný, být chytrý – to je to, oč tu běží: aby mohl šířit své geny. Vše ostatní je pomíjivé. „Cílem muže“ je proto mít co nejvíce žen a potomků. Jakkoli se nás kultura snaží přesvědčit o opaku, muž myslí a cítí stále polygynně.
Zcestovalý a samotnými Indiány kmene Yawalapitiů uznávaný autor je ve svých tvrzeních k současným alfa samcům na všech úrovních neúprosný: Naši muži se pyšní státními řády, akademickými tituly či příslušností k VIP, ale v zásadě jde zase (aniž si to muž sám uvědomuje) o zástupný mezistupeň směřující k jedinému cíli. Jeho společenské ohodnocení láká ženy, protože jim hlásí: jsem chytrý, inteligentní, a tím pádem bohatý. Tvé děti se mnou budou stejné. Tělesně méně vyvinutější a neforemnější si musí najít jinou specifickou cestu. Takový Woody Allen si ji našel. Každoročně točí nový film jak zběsilý a ženský se z něj mohou pominout. Upřímně řečeno: kdyby nic netočil, která z žen by si jej na ulici všimla? Točení filmu je pro něj zástupné sexuální lákadlo, feromon.
Dovedeno téměř ad absurdum, i vše ostatní, na co je současný homo sapiens sapiens západního typu pyšný, není nic než jen další nátěr, další omítka na oné základní orientaci člověka jako savce, puzeného evolucí předat své geny dalším generacím: Politika, kultura (zvláště hudba, všechen rock a pop, pozn. aut.), výchova, etika, to vše jsou pouze západní konvenční a společenské hry, které by měly vést k původnímu cíli. Mnohdy je ovšem tento cíl už tak zastřen, že se ztrácí v nedohlednu a zastupují jej jiné aktivity. Onen (pro Atapanu) „přirozený“ boj o vagíny má v dnešní době, kdy se alespoň v Evropě konečně posledních šestašedesát let o další teritoria nebojovalo, příležitost přetransformovat se v kulturu spolupráce. Jenže: místo aby se do samotných základů civilizované společnosti (pr)omítla přirozená a do podstaty ženství epigeneticky vrostlá tendence žen nesoutěživě se domluvit a myslet na víc než jen čtyři volební roky dopředu, mění se dnes tato šance pomalu, ale jistě v nepřirozený boj žen za emancipaci, za nímž se v mnoha případech bohužel skrývá především právo nepřirozeně a hlavně nepřetržitě konzumovat.
Mnislav Zelený-Atapana současné emancipované, vzdělané a nezávislé ženy v této souvislosti neuvádí přímo, já si to ale dovolím: mnohé řeči o emancipaci, leckterá genderová a feministická literatura, časté zneužívání mužů k vlastním hnízdícím, jakkoliv ani sobě nikdy nepřiznaným cílům, jsou v mnoha případech ve skutečnosti jen další omítky zakrývající skutečnou pravdu: základním pudem a hnací silou je rozmnožit se, tedy urvat nejsilnější spermie.
A tady se to, co na jedné straně píše Mnislav Zelený-Atapana (adoptovaný syn matky Ayriky z etnické skupiny Yawalapiti a otce Guňitzeho, šamana z kmene Kuikuru, z horního toku Rio Xingu v brazilské části Velké Amazonie), a co se na straně druhé snažím celé roky naznačovat ve svých článcích a knihách, setkává: ona nesnesitelná lehkost, s jakou si velká část žen nechala muži lékaři a porodníky ukrást přirozené porody, a zaslepenost, s jakou mužům porodníkům a anesteziologům (většinou macho typům) bezmezně věří, je příčinou daleko nebezpečnější krize, jejíž vrchol západní „rozvinutou“ část lidstva teprve čeká. Místo péče o přirozený způsob porodů se mužsky vedené porodnictví změnilo v boj o zachraňování nedonošených a ze samé podstaty poškozených novorozenců, což se epigeneticky přenáší do dalších ještě poškozenějších generací.
Traumaticky porození chlapečci jsou na samém počátku svých existencí poškozeni právě v oné základní hodnotové orientaci budoucího člověka: jak vědí informovanější prenatální psychologové a psychosomatičky (v tomto případě dr. Máslová), „pokrok“, kdy se početí přesouvá do laboratoří a porod na operační sály, není pokrokem. K porodu není třeba intelekt a sterilita sálu, ale pocit klidu a bezpečí. Špatné (dnes běžné, nemocniční, pozn. aut.) vedení porodů stojí za vysokou rozvodovostí, úzkostná matka (které porodníci ukradli porod a zabránili jejímu tělu v produkci všech těch hormonů, které se postarají o hluboký vztah matky k dítěti, bezproblémové kojení a šestinedělí atd.) vychová úzkostné dítě, neschopné navazovat a udržet dlouhodobé vztahy. A chlapeček bude niterně tak nejistý, že bude muset soupeřit v pubertě o velikost penisu a v dospělosti o pozici ve straně nebo armádě nebo na mapě světa. Stále vám nedochází souvislost? Traumaticky porozený člověk bez přirozeného vztahu s matkou (protože ho hned po porodu odnesli) bude všechny své vztahy v budoucnu poměřovat rozumově: čím je pro mě ten druhý prospěšný. Takto vzniká narcistická postmoderní společnost. Její vznik se kryje se zavedením separace v nemocničním porodnictví.
Zpět k alfa samcům a jejich bojům o vagíny: ve stádu jelenů se, pokud alfa samec tragicky zahyne, beta samec začne „chovat jako alfa“ a během pouhých několika dnů se jeho produkce testosteronu dramaticky zvýší. V naší současné společnosti se ovšem i všechny bety, díky přepychu a moci peněz, chovají jako alfy, a oplývají testosteronem, a tedy nezvladatelnou touhou bojovat o vagíny. Dodám navíc, co zatím chápe málokterá: skutečná Žena to s jakýmkoliv chlapem umí také proto, že jej chválí (tedy nepeskuje, neječí na něho, nevyžaduje nové svetříky či auta). Víte, proč muži vstupují do světa politiky? Protože nenašli uznání u svých manželek. A tak musí vybojovat nějakou stranickou pozici, aby je chválili a uznávali alespoň jejich spolustraníci. Jinými slovy, Ženy by mohly a dokázaly současný sebevražedný trend západní společnosti, která vymírá, zvrátit (jen kdyby se vrátily od honu za mužskými způsoby existence a kariéry ke skutečnému ženství).
Jenže právě pro ono naprosté soustředění na konzumaci štěstí a hromadění materiálna si mnohé z nich nevšimly toho, co je čeká, a co na závěr svého eseje připomíná etnograf a cestovatel: Potíž naší civilizace je v tom, že existenční shon a chemizace stravy i života obecně stále více zaplňují sexuální poradny neplodnými muži. Možná tak není daleko šílená doba, kdy kolem těch posledních, kteří ještě budou schopni předat život, budou stát dlouhé zástupy žen. A přirozený boj o vagíny (potažmo dělohy) se změní v nepřirozený boj o penisy, potažmo o spermie. Četl jsem články několika „emancipovaných“ žen, které se na tu dobu dokonce těší: nedochází jim, že až nebudou muži (respektive spermie), že se pak mezi sebou (přirozeně, protože již budou epigeneticky „nabíleny“, pozměněny, k boji) vybijí. Již citovaná psychosomatička dodává: neplodnost se týká jen bílých Evropanů a Američanů (důsledek může vypadat i zcela jinak). U žen je to do velké míry psychická záležitost. Na překážku je, když mají příliš mužské, nebo dětské myšlení (viz Holčičky). A to je, bohužel, přesná charakteristika stále většího počtu současných žen.
