Občané jsou státem vnímáni jako dojné krávy, které musí odvádět část výsledků své práce v podobě daní, napsal komentátor Ladislav Henek (HN 17. 12. 2010), a jeho esej „Člověk už je natolik spoután státem, že nemůže žít vlastní život“ mne nadchl. Konečně to někdo napsal naplno, se všemi důsledky, a tak, aby to pochopil i ten, kdo už čte jen titulky v programu televizí. Vzpomínám na téměř ilegální debaty v malostranských hospodách v 80. letech min.. stol., kdy se právě za takovéto postřehy o tehdejší společnosti i zavíralo (v roce 1986 mne právě kvůli takovýmto úvahám o nesvobodě a nemožnosti žít svůj život poslala StB do vazby), a na již deset let starou poznámku organizátora jedné mé přednášky, jenž mne znával už z dob totality, když mne uváděl publiku: „On byl alternativní a svůj po celou dobu totality, a dnes je alternativní znovu.“ Čtěte pozorně, případně si přečtěte článek celý, a zamyslete nad důsledky naší ustrašené pohodlnosti postavit se úřednické, stranické a poslanecké ignorantské aroganci (jak celostátní, tak té lokální):
V době, kdy všichni hovoří o svobodě, prožíváme pronikání do našeho soukromí a domova ve jménu naší ochrany, solidarity a pohodlí. Jedná se o sofistikované postupy, spojené s moderními technologiemi, které většinu lidí fascinují. Situace je již taková, že soukromí a domov vlastně neexistují, protože lidé nevědí, k čemu slouží.
Soukromí je osobní prostor nitra, duše. Je to ona Kristova „komůrka“, kde se člověk pravdivě vztahuje sám k sobě a k tomu, co jej přesahuje, tedy v křesťanské terminologii k Bohu. Prostor, kudy procházejí všechny možné myšlenky, přání, touhy, strachy, představy, kde se člověk posuzuje, uvažuje o sobě, rozhoduje, kde probíhají vnitřní zápasy a také vlastní proměna člověka a vývoj k lepšímu nebo horšímu. Míra jeho svobody se totiž ustavuje a rozšiřuje v závislosti na tom, nakolik tento svůj soukromý prostor zná a ovládá. Soukromí je také prostorem osobní morálky, kde se můžeme řídit výhradně svými vlastními spontánními, autentickými morálními impulzy, naslouchá nejhlubším potřebám srdce a může pracovat na hledání a uskutečnění smyslu života.
Stát se chová jako některé nábožensko-psychologické sekty, které na svých členech provádějí takzvaný „clearing“, tedy očišťování, kdy se vyznávají ze všeho, co je ze strany sekty definováno jako „špatné“. Takto zcela zvnějšněni, ztrácí vlastní jedinečnost a podřizují se cílům sekty. Dobrovolně jí odevzdají svůj život, zájmy, čas, a hlavně majetek a peníze. Skutečné vnitřní přeměny k samostatné osobnosti tímto způsobem ale dosáhnout nejde.
Podobně stát chce po občanech, aby byli ztotožněni s jeho hodnotami a na nich založenými pravidly, ve kterých je stanoveno, co je dobré a co zlé. Výsledkem je, že ti kdo kradou, loupí a zabíjejí v souladu se zákonem, jsou mnohdy považováni za slušné lidi, a dokonce si to o sobě sami myslí. A ti, kdo jednají v rozporu se zákonem, ale nikomu ve skutečnosti neublíží, jsou pokládáni za zločince.
Buddha by dnes skončil ve vězení. Dnes již vlastně není možné, aby někdo odjel třeba někam „do lesa“ uspořádat si myšlenky, tedy být v soukromí a dělat pouze to, co sám chce. Musíme stále sledovat, co stát a vybrané privátní organizace po nás chtějí. A hlavně platit a platit. Kdyby například v dnešní době někdo odešel na poušť jako Kristus nebo do bezdomoví jako Buddha, aby si uspořádal své nitro, posílil spojení s Bohem nebo došel osvícení pro dobro všech bytostí, a po nějaké době se vrátil, okamžitě by byl uvězněn, protože neplatil, nesledoval, neodpovídal.
Tím se tato společnost zbavila možností, aby se v ní mohly objevovat opravdu výjimečné osobnosti, které by lidstvo pozvedaly k něčemu „vyššímu“, smysluplnému. Nejvyšší ideou se stala materialistická, zvířecí idea přežití a reprodukce, kolem které má být uspořádán veškerý život jednotlivců i státu. Taková společnost je odsouzena k zániku. Bude rozvalena zvenku, nebo odumře vnitřně, protože se vlády zmocní ti nejhorší. Buď přímo, nebo si je horší většina zvolí ze svého středu jako svou elitu .
P. S.: Neodpustím si komentář: vzpomínám také na jalové debaty s různými zájemci o různé formy duchovnosti, kteří ustrašeně mlčeli, když bylo třeba zvednout hlas (nebo přepsat letáky či roznést materiály o Chartě 77), a omlouvali to svou „duchovností“ nejen tehdy, ale i po sametu: „Já nemůžu jet meditovat, protože musím pracovat, podnikám, a chci si vydělat, abych se pak v budoucnu mohl věnovat Bohu (rodině, józe, Buddhovi, doplňte sami).“ Mnohé současné ženy s duchovním potenciálem se (alespoň) šmahem omlouvají, že nepřijdou na přednášku o Nové době porodní (která by mohla změnit svět jim i jejich dětem), protože právě otevřelo nové kadeřnictví. Většina Čechů a Češek odkládá metody a možnosti „se změnit“ až si koupí auto, a s děckem počkají, až budou mít dům a projedou svět. Důsledky jejich alibistických a líných rozhodnutí nerozhodnout se teď, ale odložit to na někdy jindy, které je ovšem důsledkem traumatických porodů, jsou popsány výše.
