Dobrý den, píšete hojně o vztazích mužů a žen, manželských vztazích, tak mě napadlo: co vztah žena a tchýně? Nemáte nějaké poznatky, jak ho zvládat k oboustranné spokojenosti? Aby se matka dítěte nemusela stresovat z tohoto rodinného příslušníka (viz vaše zmínka o tom, že stres matky může být „kvůli“ jiným rodinným příslušníkům)? Hm, babo raď. Univerzální pravidla, zvláště v době, kdy je všechno jinak a kdy jsou vnuci daleko chytřejší než rodiče, natož prarodiče, neexistují. Poprvé v historii lidstva žijeme v době, kdy prarodiče nemají co vnukům nabídnout a nemají je co naučit – kromě sociálních dovedností, jsou-li pozitivní. Přesto mohou jako určité recepty pomoci některé lety ověřené a moudré zkušenosti. Prosadíte-li si rozumné názory a postoje už v době těhotenství, při porodu a bezprostředně po něm, máte zaděláno na dobré a ještě lepší vztahy i s tchýní.
Právě kvůli traumatickým a „mother-not-friendly“ porodům vztahy obecně nejsou dobré. Špatně porozená holčička většinou v dospělosti svou dceru, ke které n ebude schopna navázat správný vztah, opět špatně porodí, a může to být (s porodem a vztahem) ještě horší. Medicínsky přerušovaný porod v běžné porodnici, kde si potrpí na systém a novorozence vám prostě odeberou, protože se to tam tak dělá odjakživa, poškodí rodičku na celý další život, a především její tělo nevyprodukuje všechny hormony potřebné k navázání tzv. bondingu, hlubinného vztahu mezi matkou a dítětem: vztahy budou narušené, často prakticky nenavázatelné. A je pak jedno, jestli je tahle „chladná“ (necitelná, emočně frigidní) žena matkou, nebo tchýní.
Naštěstí existuje i v takových případech řešení: matka, která své traumaticky porozené miminko několik hodin denně „hladí“ (neboli masíruje, což v Indii ví a také to umí každá žena), tak postupně nahradí nedostatečnou produkci příslušných hormonů při přerušovaném nebo vyvolávaném porodu. Tím, že si mnohahodinovým hlazením miminka „hraje“ na skutečnou, niterně hormonálně transformovanou matku, se jí také stane.
Budování pozitivních vztahů s novými příbuznými, stejně jako vztahů ostatních, chce ovšem obrovskou dávku trpělivosti a vytrvalosti. Můj synovec byl traumaticky porozen a tedy hyperaktivní „odmlouvač“, takže bylo jasné, že na obyčejné škole by nevydržel. Přes velký odpor především prarodičů šel na waldorfskou školu a celé tři první roky, kdy stále ještě neuměl hbitě číst, projevoval dědeček neustálou nespokojenost a rodičům jejich rozhodnutí vyčítal. Vydrželi, a od čtvrté třídy se hoch začal proměňovat. V posledních ročnících a na waldorfském gymnáziu už exceloval: jeho tvrdohlavost byla, zvláště ve výtvarných předmětech, spíše výhodou. Hodně a rád čte, je šikovný, tvůrčí. A ten často nerudný a vůči názorům jiných netolerantní dědeček musel uznat, že to byla volba, i přes jeho tehdejší odpor, dobrá.
Princip předběžné opatrnosti platí nejen v ekologii (a účtech rodinných a státních), ale i ve vztazích: a jak si vztahy naladíme hned po svatbě, takové budou, až se z rodičů stanou babičky a dědečkové. Platí ovšem také „podle sebe soudím tebe“, a „pomáhat ostatním můžeš, až když pomůžeš sobě“. Základní slušnost, respekt ke starším a umění včas ustoupit jsou základními kameny dlouhodobě a vzájemně výhodných vztahů obecně, a tedy i ke tchýni. A pokud se pak dokonce prarodiče od mladší generace naučí metody vedoucí k duchovnosti (a soucitu a ekologii), pomůže to nejen všem zúčastněným, ale jako pozitivní příklad i celospolečensky.
Silná tendence tchýní neustále radit ohledně výchovy dětí (tedy vnoučat) je přirozená, i když leckdy nesnesitelná. Chce to postupně, trpělivě a slušně si vybudovat hranice, za kterou už tchýni nepůjde, a přehlížet obvyklé snahy babiček vnoučeti tu doma zakazovanou čokoládku propašovat. Jak v duchovnosti, tak i v běžném životě vztahovém ale beze zbytku platí pravidlo pozitivního očekávání: když budu trénovat svou ochotu vidět v tchýni laskavou ženu, která jen dělá v tom nejlepším úmyslu, co ji naučili a co neumí odložit, protože byla naučena být poslušná, i ona začne být (někdy jen nepřímo, ale nějak vždycky) právě taková. Tohle sebevyplňující se proroctví platí a vždy platilo, jenže protože se o lidech, kteří změněným vnímáním reality sebe i ty okolo nakonec změnili, nemluví a nepíše, neví se o nich. A je jich stále víc.
Opakuji a zdůrazňuji: všechno, hlavně vztahy mezi dcerou a matkou, ale i snachou a tchýní, začíná porodem. Právě v oblasti přirozených porodů je asi nejvíce sporů: matky a tchýně současných těhotných rodily za socialismu, v nemocnici, poslušně, trpitelsky a ve strachu. Mají proto strach o porod svých dcer. A snaží se předat jedinou zkušenost, kterou s porodem mají, tedy umění přetrpět jej. Stačí je ale ujistit, že dcera ví, co a jak dělat, a i ony nakonec ocení, když porod vnoučete proběhne v pohodě, tedy v bezpečí a radosti. A od takového porodu pak bude velmi snadné nastolit optimální vztahy plné vzájemného respektu a nezasahování do kompetencí matek. Jako u dětí, základním a zlatým pravidlem je láska a hranice. Milovat, ale kontrolovat a prověřovat, jestli se stanovené hranice (i z původně láskyplných důvodů) nepřekračují.
P. S.: „Děkuju za radu, babičko, sama se rozhodnu, jestli se podle ní zařídím,“ podělila se o vyzkoušenou a osvědčenou větu jedna čtenářka…
