Když jsem na tento termín narazil při čtení amerických new age časopisů v první polovině 80. let min. stol, už jsem teoreticky věděl, o co jde: vrcholný zážitek, ve smyslu dokonalého výkonu (cviku, díla), kdy to hraje (běhá, skáče, maluje, píše) a žije jakoby samo. Kdy člověk (atlet, šachista, malíř, horolezec, šermíř, gymnastka, potápěč, lyžař) zapomene na všechnu tak pracně cvičenou techniku a nechá tělo rozplynout se v dokonalosti. V jaksi zázračné, nevěřitelné dokonalosti. V USA dokonce vyšla tehdy kniha, popisující, jak si ti nejlepší golfisté představují (vizualizují) dokonalý úder, při kterém míček skončí rovnou v jamce, ale nenechávají to náhodě, naopak, celou dobu letu jsou vědomím (nejen jakoby) metr před letícím míčkem, a „navigují“ a vedou jej tak, jak je třeba, aby skončil rovnou v jamce. Těmto situacím se začalo říkat peak performance, vrcholná událost. A právě tohle jsem si jel 5. března 2011 Pendolinem vychutnat do Třince.
Místní organizátorky mne dva roky přemlouvaly, a když slíbily zaplatit zpáteční lístek Pendolinem, a odvoz do Třince z Ostravy hl. n. (a večer zase zpět), a dokonce zorganizovat dovoz krabice mých knih předem (a prodej na festivalu), podlehl jsem a začal se těšit, jak si to své poslední veřejně festivalové vystoupení užiju. Jsem zvyklý podávat vždy profesionální, tedy vrcholové výkony, ale málokdy se sejdou všechny okolnosti tak, aby bylo dokonalé všechno – včetně cesty, organizace, naladění a načasování.
Byl jsem na místě o tři hodiny dříve (jel jsem o vlak dříve, protože prý mívá Pendolino zpoždění), a tak jsem si pomalu procházel celý ten kdysi socialistický kulturní dům s mnoha sály o rozdílné velikosti a prostory, ve kterých prodejci nabízeli své typické new age zboží. Oslovovali mne pánové a dámy, kteří a které mne zažily před mnoha lety (jeden mi dokonce oznámil, že natáčel v 80. letech mé koncerty a přednášky o indické hudbě v brněnském studentském klubu a má ty nahrávky na magnetofonových páskách stále doma). Potkával jsem staré známé (esotericko-festivalové harcovníky), a byl jsem mnohokrát pochválen, jak jsem zhubnul (jen já ale věděl, že před měsícem jsem byl ještě štíhlejší, ale mé tělo pejska vždy, když začne mrznout, nabírá). Dal jsem si krišňácké menu, a těsně před přednáškou jinde kuskus, připravil se zvukařem vše potřebné (opravil zahuhňaný zvuk) a pak už jen dvacet minut očekával, kolik lidí přijde. Bylo mi to ale jedno, protože už před pár měsíci, kdy jsme to s organizátorkami začali korespondovat a domlouvat, jsem byl rozhodnut si to vše (vrcholově) vychutnat, i kdyby to mělo být jen pro několik lidí.
Za ty roky jsem se naučil přizpůsobit se okolnostem a nebýt zklamán např. z toho, že přes mé rady a doporučení je „reklama“ vždy velmi pasivní, a jiné než ty posluchače, kteří mne již znají, do sálu nedostanu (poté, když odjedu, mi celé roky chodí e-maily s rozhořčenou výčitkou, jak je možné, že jsem byl tam či jinde, a oni o tom nevěděli!?)… I zde po přednášce nadšený zvukař prohlásil, že to bylo vynikající a je škoda, že tam nebylo víc lidí.
Pozdravil jsem a začal. Téměř dvě hodiny jsem perlil, vtipkoval, komentoval co jsem měl připraveno v prezentaci (šprti si mohou kliknout na blog.baraka.cz/prezentace/ a Zázrak lidského hlasu a získají rámcový přehled mé osnovy), ale často odbíhal a zase se vracel, aniž bych zapomněl, co jsem chtěl říct a doplnit. Byl jsem jen channel, roura, kterou to proudilo samo, a sám sebe jsem sledoval, jak jsem moudrý, vtipný, pohotový, a jak ovládám těch asi šedesát posluchačů. Když se po jednom náročnějším vtipu zasmála jen polovina přítomných, požádal jsem ji, aby se zasmála hlasitěji, aby to vypadalo, že vtip pochopili všichni. A zasmáli se všichni. Užíval jsem si, vědomě a na plný pecky, jak jsem se vytrénoval (kolik toho vím, že bych mohl vyprávět celé dny a chrlit data a originální postřehy), rozesmával připravené a udivoval začátečníky, naučil je Mantru pro ego na cestě, a nakonec promítl tři dvojobrázky nalíčené a umyté modelky (abych dokumentoval, jak moc nám současný svět médií a politiky a porodnictví, ale ženám o mnohem víc, lže), a posledních pět minut vyprávěl o možnosti každé zdravé ženy devět měsíců těhotenství meditovat, nepřerušovaným a tedy orgasmickým porodem zduchovnět a nechat si narůst mozek, a porodit a vychovat příštího buddhu. Protože každý jsme vrozeně osvícený, ale jen ženy mohou změnit svět (jen kdyby jim to došlo a začaly pro to něco dělat).
Pracoval jsem i s dynamikou projevu: občas překvapil tibetským mručením, zazpíval i alikvoty, někdy jsem burácel (s mikrofonem až u rtů), jindy dramaticky ztišil (šeptáním a oddálením mikrofonu), nechával dramatické pauzy, a neustálými vtipy přesvědčil všechny, že jakkoliv to zní dramaticky, je to, jako život, když se to pochopí a umí, v zásadě jen komedie a sranda. Bylo to celé dokonalá peak performance.
Když mne před přednáškou objala Patricie Anzari, a ptala se jak se mám, intenzita a sálavá přesvědčivost mé radosti, když jsem jí říkal, že nejlíp jak jsem se kdy v životě měl, i ji (známe se přes dvacet let) překvapila. Vysvětlil jsem jí, že se poprvé ve svém dospělém životě starám jen sám o sebe, a že si se setsakra užívám (a nedořekl, i když ona by to možná pochopila, že si sám připadám jako peak performance). Protože už to umím.
Právě takový, neopakovatelně vlastní a opravdový, může být život každého, kdo zjistí, že všechno je jinak, než mu říkala maminka, než ho zmanipulovali ve škole, a než ho zglajchšaltoval život… a vydá se vlastní cestou, jakkoliv vypadá namáhavě. Že lze začít jiným, pozitivním směrem, a pracovat, vnitřně, na sobě (místo aby na něm pracoval vnější svět). Kulturní dům v Třinci byl naplněn celou řadou prodejců šátků a kamizol z jačí srsti, malířů mandal, prodejců zdravé výživy, masérek, tibetských mís a vadžer, látkových mandal, zněl hezkou hudbou (jediné, co mi scházelo, byla prodejna knih: prý tam byla loni, ale lidé málo kupovali). Vzpomněl jsem si, jak jsem v roce 1989 pobýval dva měsíce v Amsterodamu, a snil o tom, že podobné festivaly a obchodní new age domy budou i u nás.
Protože už jsem své vrcholově zvládnuté představení v Třinci měl za sebou, mohl jsem pak večer novicům doma vyprávět, co jsem zažil, a dokončit úvahou, že jim to říkám právě proto, aby si uvědomili, že každý z nich občas dokáže vyloudit ze života a své existence nějaké to „peak performance“, ale že jde o to prodloužit těch pár vteřin na poněkud delší a na sebe vzájemně navazující řadu vrcholových zážitků a činů. Aby si pak (oni i mí čtenáři) mohli, tak jako mohu dnes já, uvědomit, že cesta nikdy nekončí, ale že když člověk vytrvá a jde si za svým, dokáže pak střihat peak performance jako Baťa cvičky (nebo jako s uvolněným zápěstím lehce odrážet a nevratitelně topspinovat míčky).
Slavný japonský malíř první poloviny 19. století Kacušika Hokusai (který ovlivnil i francouzské impresionisty), prohlásil: Ve třiceti jsem uměl namalovat čáru. V padesáti kruh. Dnes v osmdesáti už občas umím namalovat bambus. Máme přitom, každý a každá, na víc, než dokážeme i v okamžicích peak performance. Po téměř čtyřiceti letech přednášení (jsem zvědav, co uslyším, až si někdy poslechnu onen magnetofonový záznam mé přednášky z počátku 80. let) už umím prakticky kdykoliv vystřihnout, a náležitě si užít, peak performance.