Známá z Frýdku Místku, jejíž přítel pracuje v Muzeu hornictví, mi poslala zprávu o podivném nálezu ve dvanáctém důlním podlaží dolu OKD v Paskově, kde v hloubce 360 metrů našli amatérští horníci (kteří si tam jednou měsíčně jezdí o víkendu zakutat) v narubané hornině podivný objekt, ze kterého se, po opatrném odloupnutí zkamenělé vrstvy, vyklubalo něco, co se nejvíce podobá současné pingpongové pálce (viz foto níže). Objekt je dokonale zuhelnatělý, a byl nalezen ve vrstvě černého uhlí miliony let staré, a tak odborníci raději mlčí. Já ale mlčet nemohu, protože ať je to jak je, i z pouhé fotografie vyplývá, že jde o další možnost vyprovokovat líné myšlení současníků k vyšším obrátkám (aniž by spadlo to pastí ega).
Poučeným laikům to ovšem poskytuje obrovský prostor pro celou řadu dänikenovských otázek: není právě tohle onen převratný nález, potvrzující existenci legendárního mistra Pinga? „Vypadá to, že mistr Ping žil možná už v mladší době kamenné, tedy daleko dříve, než Buddha, a že sport, kterému se říká stolní tenis, je tak daleko starší, než jsme doposud mysleli,“ okomentoval tuto zprávu jinak duchovně nevzdělaný syn docenta Zahrádky z Náprstkova muzea, se který hraji pingpong. Což je evidentně nesmysl, jak se ovšem pálka dostala tak hluboko pod zem a doprostřed uhelné vrstvy, to nikdo netuší.
Podařilo se mi z pracovníka muzea vymámit vůbec první amatérskou fotografii původní zuhelnatělé pálky. Archivář si navíc hned po doručení nálezu amatérskými horníky chtěl vyzkoušet, že je to opravdu „uhel“, se kterým se dá psát či malovat, a na papír si kouskem zuhelnatělé rukojeti pálky napsal, kromě čísla, pod kterým je v archívu muzea uschována k dalšímu výzkumu, slovo „ping“. Pracovníci muzea tvrdí, prý protože mu nález připomínal tvar pingpongové pálky, ale my, kteří víme o současných trendech tzv. subjektivní archeologie, a o rostoucím počtu nálezů, tak či onak připomínající existenci této (středověké? Japonské? Zenové? Moravské?) osobnosti, máme za to, že intuitivně označil jak výukový předmět, který užíval mistr Ping (bylo to tzv. „ve vzduchu“), a tedy i osobnost mistra samotnou: PINGova pálka (že by závan morfické rezonance?).
Nabízí se otázka, jestli bude mít Muzeum hornictví dost odvahy tento nález publikovat i s případnými hypotézami, které se přímo nabízí:
1) Pokus o uhlíkovou dataci v příštích týdnech možná (pro amatéry je to téměř nemožné přesvědčit příslušný úřad o důležitosti právě této datace) určitě prokáže, že zenový buddhismus, stejně jako mistr Ping, jsou možná určitě daleko starší než Buddha, i než si dokážeme představit. I když zatím se nikdo neodvážil datovat vznik buddhismu (či pingpongu) až do období permu, před 360 miliony lety.
2) Zenové (duchovní) učení, včetně toho, čemu říkáme dnes ping-pong, je součástí archetypálního dědictví lidstva, a mělo by se s ním zacházet s touž úctou, jako s ostatky slavných králů či světců, i když současná technologie ještě neumožňuje získat z takovýchto a podobných artefaktů srozumitelně vysvětlitelné informace. Námitky některých odborníků, že ve skutečnosti mistr Ping nikdy neexistoval, nijak nevysvětluje, kde se tedy vzalo jeho učení, a jak vznikl pingpong. Z širšího pohledu je to jedno: existence zuhelnatělé pálky (mistra Pinga?) je jen jedním z dlouhé řady (často stále ještě neobjevených, ale tušených) objevů, které mohou změnit způsob, jak vnímáme hmatatelné důkazy orálních tradic.
3) Indické teorie odjakživa pracovaly s koncepcí cyklicky se opakujících historií (světů), takže je docela dobře možné, že tak jako existovala báje o Tróje, která byla později amatérem Schliemannem objevena, možná to budou právě amatérští a navíc zenoví hráči pingpongu, kteří nevědomky neustále udržují odkaz dávno zaniklé a tehdy vyspělé civilizace, založené na vědomém posilování nevědomí. Počítal tehdejší mistr Ping se zánikem svého světa a pokusil se svou zkamenělou pálkou vyrobit myšlenkovou past pro budoucí hledače vyrovnané duchovnosti? Včetně budoucí existence jeho myšlenkového (reinkarnovaného?) dvojníka?
4) Nebo to byla a je Pingova typická šibalská potměšilost, s jakou parafrázoval čin Padmasambhavy, který své učení, o němž předpokládal, že v jeho době nebude pochopeno, sepsal a dal uschovat, aby bylo nalezeno až po mnoha stech letech (což se také stalo)? Zatímco Padmasambhava směřoval své poselství do budoucna, mistr Ping mohl zvolit směr opačný: do minulosti (motivace je také neznámá, ale už vidím tvář mistra Pinga, rozzářenou vizí zmatků budoucích nálezců a vykladačů). Přesto, že zatím nedokážeme rozumně vysvětlit, jak se mu mohlo podařit dostat svou pálku dovnitř uhelné žíly v hlubinném dole Paskov (etymologové snad prokáží, že původně se ta oblast jmenovala Pálkov, ale pak místní pastevci, než byli nahrazeni horníky, prosadili název Paskov), nabízí se jedna teorie: tak jako staří Egypťané stavěli za pomocí zvuku pyramidy, a tvarovali kámen, možná i mistr Ping dokázal svým hlasem, tak jako popzději Pýthagoras, léčit a tvarovat hmotu. Ledasčemu by nasvědčovala i Pingova angažovanost v oblasti hudby, respektive zvuku a hlasu. Mistr Ping prý uměl vydávat velmi vysoké a pronikavé, leč hladivé zvuky, ale také i mručet jako ten největší medvěd nebo chroptící sopka.
5) Dokáži si představit i jeho šibalský úsměv, se kterým nechal svou pálku zuhelnatět a umístit tak, aby byla nalezena ve vrstvě, která je stamiliony let stará. Asi se neustále uchechtával: „Jinak přece ty lenochy hluboce se zamyslet a pak z myšlení vyskočit nedonutím…“
Poselství je jasné: pokud už lidé v budoucnu zapomenou a nedokáží odříkávat mantry (řečeno moderně: pokud jim nepomůže ani tak snadné pravidlo na Cestě k osvícení jako odříkávání „Pouze nevím“ korejského zenového mistra Seung Sahna), stačí, aby hráli pingpong.
