Jak se tak na trávníku pod ještě neolistěným ořešákem scházejí novicové (z oblasti zenu a duchovna) a znalci (z oblasti terra prety) zároveň, povídá se, obědvá, pálí dřevěné uhlí, hraje pingpong, a mezitím se z prázdnoty rodí otázky. Zkušený novic občas zaperlí nějakým kóanem, i když sem tam skutečný smysl poněkud posune, zpovrchní, a také stále častěji valí oči nad nějakou začátečnickou poznámkou nebo otázkou čerstvých noviců. Nedávno jsem musel převyprávět příhodu o tom, jak jeden zenový mistr cestoval tři týdny, aby mohl navštívit jiného mistra, o kterém bylo známo, že má celý záhon kosatců (které byly tedy v Japonsku absolutní novinkou).
Mistr se záhonem kosatců přítele pozval na konkrétní den, kdy měly vykvést v plné nádheře. Pozvaný mistr vyrazil tak, aby dorazil přesně na určený den. Přišel přesně, a oba mistři se hned odebrali na záhon obdivovat tu dokonalou nádheru. Hostitel otevřel branku a pyšně ukázal rukou… na jeden jediný kosatec na celém záhonu. Všechny ostatní večer předtím vytrhal.
Tolik slavná zenová příhoda. Čerstvý novic neporozuměl. Proč je vytrhal, ptal se ekolog a chemik milující přírodu. To jako byly domluvení a on mu je přesto posekal? To mu je chtěl darovat? Proč?, využil situace, aby se dostal na hlubší úroveň, i zkušený novic… A tak jsem začal naznačovat další roviny porozumění jak příběhu, tak poselství příběhu, tak stylu, jakým učí zenoví mistři a jak učil i Ježíš: podobenstvími a metaforami spíše než slovy, která jsou nepřesná a snadno zneužitelná. I Buddha při jednom kázání místo slov jen pozvedl květinu v ruce (a objevil tak jednoho mnicha, který pak nezkreslené, do hloubky pochopené učení, předával dál).
Mysl běžného člověka byla ve středověku (a i dnes je) zaměstnána tisíci a tisíci problémky a vzpomínkami, a to vše namočeno ve většinou nevyřízených (a neřízených) emocích. Buddha a všichni zenoví mistři (a osvícení jógíni a tantrici a šamani) od té doby zjistili, a učí, že svět, jak jej vnímáme, je iluze: nevidíme svět, ale to, co nám na monitoru mozku promítne (se zpožděním dvou desetin vteřiny, jak víme dnes) naše naprogramovaná mysl… a také že stačí tuhle iluzi odhalit (cvičením, meditací, smyslovou deprivací) a protrhnout tu iluzorní (dnes bychom řekli matrixovou) realitu… Ukazuje se, že mysl lze buď zkratovat (maratónem, půstem, pomocí drog), nebo její racionální programy (levé mozkové hemisféry) zklidnit (dlouhodobě cvičenou meditací) natolik, že zpomalí nebo dokonce jakoby „usne“ a nepřekáží možnosti obě hemisféry propojit (což se mimochodem děje v malém vždy, když pochopíme nějaký vtip a samou rozkoší z tohoto pochopení, „osvícení“, se začneme chechtat štěstím). Jenže kdo se snaží (dosáhnout osvícení), trénuje maximálně tak snažení. Ten kdo touží být opečováván, aby byl Šťastný (a potřebuje spotřebovávat), nikdy šťastný nebude. Naopak, kdo začne pečovat o ty druhé, dosáhne štěstí sám. Kdo chce všechno, nemá nakonec nic. To jsou paradoxy Cest za duchovností.
Jinými slovy, jak tak bažíme po dalších a dalších okamžicích štěstí, a jak nejsme nikdy dosyceni (chceme stále víc: jako drogově závislí potřebujeme zvyšovat dávky vjemů, slastí), nakonec vnímáme jen svou neustále neukojenou touhu. Běžné Američance nebo Češce nestačí dva svetříky a deset blůziček, troje boty a jeden kabát… (běžná Angličanka má prý ve skříni 22 kusů oblečení, které si nikdy nevzala na sebe), běžné Češce navíc nedochází, že je příslušnicí jen asi 5% nejbohatších lidí na planetě: má zároveň střechu nad hlavou, teplo v zimě, dostatek jídla, neustále k dispozici pitnou a teplou vodu (a navíc k dispozici několik televizí a mobilů, auto, přehrávače, v kuchyni toustovače, grily, plotny, hrnce a vařečky a příbory, děti a manžela a přítelkyně a spinning a kosmetiku a maséra…) a chce stále víc, další a další udělátka – nikdy nemá a nikdy nebude mít dost. Jenže v kvantitě to (řešení potíží, smysl aktivit a života vůbec), jak ostatně zjistili i komunisté, když se marně chlubili sami sobě počtem tun vytavené oceli na hlavu, není.
Jsme přežraní a neustále se dál přežíráme: jídly, předměty, vztahy, vjemy, zážitky. Právě proto pěstitel kosatců, tehdy tak vzácné rostliny, aby pomohl příteli vychutnat dokonalost téhle květiny, vytrhal celý záhon a nechal tak vyniknout jeden jediný kosatec. Když vidím celý záhon, nedokáži objevit a vychutnat onu dokonalost detailu jednoho kosatce, protože nenasytná mysl je hnána bažením po dalších vjemech a mozek nestíhá zpracovávat… a nakonec z toho člověk má v paměti rozmazanou šmouhu a klamný chvilkový pocit, že viděl a poznal vše. Nedávno zemřelý vydavatel, překladatel, grafik, editor, hudebník, vazač knih, alchymista a esoterik Ladislav Zadrobílek ve své životopisné knize (Časobraní) výstižně napsal: Dnes lidé chtějí vědět dříve, než začínají tušit, a znát ještě předtím, než začnou uhadovat. Škola učí žáky interpretovat věci dřív, než jsou ve své podstatě pochopeny. Naše vzdělání nebo naše víra nám zabraňují najít pravou skutečnost: stáváme se majitelé stínů, nikoli skutečností. Příliš mnoho informací, téměř žádná moudrost.
Jsme zahlcováni vjemy a informacemi statisíckrát víc, než v době, kdy jeden mistr pozval druhého obdivovat kosatce. Neumíme si všímat, neumíme skutečně vidět (nejsme tak každým vjemem osvěcováni k pochopení a výsledné moudrosti). Proto moudří tvrdí, že génius (nebo osvícení) je v detailu. Totéž se děje např. v oblasti vztahů: ženy dnes chtějí mít, zmanipulovány lživými reklamami a po generace děděnými iluzemi a hollywoodskými mýty, stále dokonalejší a nestárnoucí těla, a stále dokonalejší lásku a sex a manžele. A když se jim ten stávající znelíbí, vymění ho „za lepší“ právě tak jako mobil. Přitom spokojené takto nikdy nebudou… pokud by byly skutečně ženské, v hlubinném smyslu toho slova, dokázaly by totiž v jakémkoliv, zvláště v tom, do kterého se nedávno zamilovaly až po uši, objevit, vychutnat a uctívat archetypální symbol dokonalého mužství. Totéž samozřejmě platí i u mužů vzhledem k ženám, ale příroda to zařídila tak, že prakticky každý zamilovaný muž přirozeně vidí v té své onu bohyni (dokud ho neuječí a nepromění se v hokyni), archetyp Ženy.
Připomněl jsem novicům ještě jedno zenové rčení, ve kterém mistr vysvětluje mnichovi, který se přece tak snažil vyřešit kóan (najít smysl) svého života: Nesnaž se řešit 84 000 problémů, vyřeš jeden jediný, a tím vyřešíš těch 83 999 zbývajících. To je největší problém začátečníků (noviců) všech lidských oborů: jsou tak zmateni celkovým počtem problémů, výší imaginárních hor, které mají překročit, že často vůbec nezačnou. Přitom stačí udělat jeden jediný krok… a pak už jen pokračovat. Jinými slovy, odkudkoliv člověk začne, a vytrvá-li, a bude vše co dělá dělat na 100%, může dojít osvícení: pochopení, že vše je „ve skutečnosti“ iluze, kterou mu vyrábí jeho mysl, a že se může rozhodnout a skutečně s tím (svým matrixovým) vnímáním reality něco udělat: jinými slovy defragmentovat značně zavirovaný a nikdy nečištěný hard disk, a místo tisíců vlnek všech těch vjemů nakonec dokázat na hladině mysli stále déle udržet jeden jediný vjem: jediný kosatec. A navíc tím, že svůj problém vyřeší takto, směrem k detailu, nikoliv ke kvantitě, zvládne i umění řešit problémy (a aplikovat je pak na jakoukoliv situaci). Mimochodem, mozek a tělo tak není neustále v ohrožení nemocemi, protože jinak přemírou vjemů a nevyřešenými emocemi nerušený imunitní systém pak konečně může naplno fungovat a člověka uchrání.
Jeden jediný kosatec je tak víc, než celý záhon. Jeden vychutnaný detail vytváří tomu, kdo jej vidí, celé vesmíry vjemů a souvislostí, a poskytuje recept, návod, na všechny další a ostatní (kosatce, ženy či muže, životní situace). Mistr, který až na jeden jediný vytrhal celý záhon kosatců (což také výukově dokazuje, že nechtěl vydělat, nebo se proslavit), projevil akt nejvyšší pedagogické moudrosti a lidského soucitu: pomohl příteli (ale od té doby i všem dalším generacím hledačů sebe sama a smyslu života)… o kousíček ho (je) zbavit utrpení.
