Po e-mailu jsem zodpověděl několik otázek pro dvouměsíčník „o jiné hudbě“, který nesleduji, ale vím o něm. Na mé poměry je příliš „artificiální“, oficiální, odborný, rádoby kritický. Proto jsem byl zájmem překvapen. Přes slib jsem sice nedostal výsledný tvar rozhovoru k autorizaci, a rozhodně bych nesouhlasil s poněkud kýčovitou obálkou, ale vnučky potěšilo, že jsem na šesti stranách a na obrovských fotkách. A třeba si některý ten odborník muzikolog, a muzikology uctívající čtenář s překvapením počte o tom, jak moc je současná „vážná“ hudba brána vážně, a že je možná všechno poněkud jinak. Škoda totiž, že tázající nepochopil šanci a předem nabízenou možnost a nezeptal se na to z mého hlediska hlavní: mantry, nádajógu, alikvotní zpěv, tibetské mísy a třeba i mručení mnichů. Čtenář tak opět musí vzít na vědomí, že každý, i tento rozhovor je, přes veškerou snahu zpovídaného takový, jaké jsou otázky. A mé zklamání, že to, co HIS Voice považuje za jinakost, je jen poněkud jinak zařízený stánek v téže plechové hale, zbudované ještě ze dob socialismu, bylo značné. Aby tihle pánbové zjistili, co to je „jiná“ hudba, museli by vyskočit a utíkat ven, z vězení artificiálnosti, drezůry a temperovaného ladění, do světa, který je docela jiný, než ta jejich jiná hudba. Poslal jsem jim e-mail s pozváním, a by si přišli vyzkoušet nějaké ty docela jiné nástroje, uvidím, jestli zareagují. Můj tip: nezareagují.
V posledních letech propagujete, zjednodušeně řečeno, „hudbu, která léčí“, jíž upřednostňujete před hudbou ostatní. Kdy a jak jste se s touto léčivou hudbou poprvé setkal? A co vás motivovalo k tomu stát se jejím nadšeným propagátorem?
Většinou si podvědomě uvědomujeme, že to, co se v posledních pár stech letech s hudbou stalo, a jak současná běžná hudba, ale i artificielní hudba „zní“ (je egoistická, chlubivá, plochá, okázalá, a proto už nefunguje a proto musí být stále hlasitější), jak se nesnesitelně snadno „prodala“ zisku a slávě a masám, tedy průměru, není to, co od Hudby (nalákán i biblickými a mýtickými historkami) očekáváme. Jinými slovy, zdědili jsme slogan „hudba léčí“, ale jen povrchně, zmanipulovaně (tak jako na stěnách akusticky zcela nevhodných chodeb nemocnic občas visí nápis Ticho léčí). Po extatických zážitcích s poslechem hudby jsem chtěl taky umět předávat hudbou ono nepředatelné, ale narazil jsem většinou (kromě několika cikánů s kytarou u táboráku) na faleš, předvádění, a zažil desítky nadaných spolužáků, kteří po dvou letech na LŠU byli jen cvičenými opičkami: uměli přehrát z not nějakého klasika, ale právě u toho táboráku nebyli schopni zahrát ani Halí belí.
Když jsem pak počátkem 70. let Jardovi Neduhovi už poněkolikáté vynadal, jak může své hezké písničky tak zkazit instrumentací (zoufale toužil mít rockovou kapelu), a že i u nás přece je možné hrát na obyčejné nástroje slušné a něco sdělující písničky, a on opáčil „Tak to dokaž“, řekl jsem, že si koupím bicí a za tři měsíce že založíme rockové Extempore. A tak se i stalo. Jenže po třech letech mlácení do nenaladitelných a nekvalitních českých škopků, činelů a s českou šlapkou (např. jsem pilně mnoho hodin denně cvičil pravou nohu, ale pořád jsem byl hodně pomalý. Jednou jsem si náhodou půjčil šlapku značky Ludwig, a téměř zděšeně zjistil, že jsem najednou neuvěřitelně rychlý) jsem bicí prodal, a od hukotu a rachotu jsem přešel k akustickým bicím – ke kongu, pak k indickým tablům (protože jsem se aktivně začal zabývat indickou klasickou hudbou, která mne na první poslech upoutala právě tím, čemu říkám „že léčí“), a skončil u tibetských mís.
Protože jsme tři roky jezdili s Emilem Pospíšilem (on hrál na sítár, já na tabla) a měli jen hodinku programu, první půlku večerů jsem pouštěl nahrávky indické hudby, nebo západní jazzovou či rockovou hudbu s indickými nástroji, a vysvětloval a propagoval, a později jsem se pokusil přemlouvat nejen přátele a známé, že naše hudba přestala fungovat, a že naopak indická klasická, a new age hudba, jedině funguje.
Souběžně jsem cvičil jógu a meditoval (a překládal všechny dostupné jógické a zenové texty), a pokusil jsem se pak v knihách naznačit, že skutečná, povznášející hudba, ctící fyziologické a duchovní danosti lidského těla a mysli, je jen druhou stranou duchovnosti. A protože mně tahle hudba dokonale fungovala, a také protože nesnáším přetvářku, začal jsem, abych pomohl, svůj názor na věc intenzivně šířit.
Ve svých knihách píšete o hudbě, která by se dala rozdělit do dvou kategorií: world music a new age. Jsou pro vás ale tyhle hudebně-kritické škatulky nějak podstatné?
New age hudba je jen nálepka obrovského proudu pokusů navrátit (západní) hudbě to, co se z ní vytratilo: přirozené ladění, klid a mír, jednoduchost, pomalé tempo a tedy působivost. World music je pozdější využití původních nahrávek různých hudebních kultur, protože v ní posluchači cítili onu bezprostřednost, absenci ega a snah vydělat, a také jiné zvukové odstíny jiných hudebních nástrojů a vokálních stylů. Když je hudba dobrá, škatulky nejsou podstatné, ale většinou člověk musí hledat. Jinými slovy, když jsem na burze elpíček ukořistil (draze koupil) nahrávku marockých hudebníků (pištců) z vesnice Jajouka, kterou produkoval nadšený Brian Jones (nedávno po mně chtěla redaktorka jednoho odborného nepravidelného muzikologického periodika zredigovat stať na podobné téma, a doporučila mi ve vysvětlivkách vysvětlit, kdo to byl Brian Jones, že ona to taky neví. Odmítl jsem, tak jako se odmítám zdržovat „vědeckým“ stylem psaní: ve věku internetu počítám s aktivitou zaujatého čtenáře, který si přinejmenším klikne na odkaz, anebo si vygoogluje vše, co potřebuje vědět.
Problém world music je do značné míry v jejím zploštění na jakousi exotickou atrakci: západní posluchač často dostává vycizelovaný produkt, který má splňovat požadavky západního trhu a je všechno, jen ne autentický. Na new age zase bývá často pohlíženo jako na kýč (osobně se přiznám, že ji z estetických důvodů nemohu poslouchat) nabízející podivný eskapismus v duchu „kouzla exotických pohlednic“. Jak to vnímáte vy? Má pro vás estetická kategorie kýče nějaký význam?
Z počátku byla world music výhradně etnická, až později začali i Evropané využívat původní zvuky a nástroje do svých západních, zvukově dosti plochých skladeb.Dnes je ovšem zploštěná naprostá většina toho, co se line z rádií a televizí. Skutečný problém je v tom, že si posluchači nechávají nesnesitelně snadno vnutit a poslouchají to, co chce vydavatel a upravovatel. Když Paul Simon vydal album Graceland s jihoafrickými zpěváky, byla to world music, nebo dokonalost autora? Přitom slavný Američan až na naléhání fandů „odměnil“ o mnoho let později tamní původce mnoha písniček a vokálních úprav tím, že v jejich vesnici nechal postavit školu. Jde o to, že world music především z počátku nebyla svázána (atmosférou ve studiu, finanční motivací autorů a zpěváků, módností nástrojů nebo stylů), a svou bezprostředností a autenticitou najednou, v té záplavě stále stejných aranžérských postupů a principů, právem zaujala.
New age hudba není hudbou, která by měla a mohla být poměřována jako jakákoliv hudba ostatní. Jejím účelem není roztančit, pobavit, ale pomoc posluchači zklidnit tělo a mysl, tedy „léčit“. Jedna její část je pak výhradně metodou k objevení a nácviku autentické duchovnosti. Tibeťané vědí dobře, že „zpívání bezduchých písní je toliko kumulace hříchu.“ Ukázalo se totiž, že co se týká dopadu takové hudby na člověka, právě melodie a improvizace v rámci jednoho jediného akordu léčí (měřitelně zklidňuje tep, snižuje tlak krve a rychlost mozkových vln atd. atd.). Je tedy nesmyslné odsuzovat new age hudbu jako neumětelskou: právě tutéž chybu udělali (i západní) hudebníci a hudební kritici, když se objevili Beatles a Rolling Stones: hudba na tři akordy, vysmívali se. Za pár let i české velké big bandové orchestry hrály na čtyři doby a tři akordy…
Ravi Šankar prohlásil, že indická klasická hudba je „new age“ už tisíc let. Indové tvrdí, že z duchovního a emočního hlediska je člověk ještě nedovyvinutý tvor, takové zvířátko, které nezvládá své emoce, a tak si akordy, tedy harmonii (princip vesmíru) ještě nezaslouží. Proto používají k vyjádření svých „ras“, nálad, jen melodii a rytmus.
Ale i hudba new age se musí umět poslouchat. V dobách, kdy každý mladý muž toužil po „modré knížce“(aby nemusel na vojnu), se to dalo občas zařídit tříměsíčním pobytem v Bohnicích a následným potvrzením psychiatra. Jednou se jeden takový již šťastný nevoják u mne objevil rovnou z toho blázince a vyprávěl, jak to přežil. Najednou zpozorněl: Co ti to tu hraje? Tehdy jsem měl ambientně, velmi tiše, neustále puštěny nahrávky jednoho ze zakladatelů hudby new age, Stevena Halperna (jen si tak improvizoval na elektrické piano, a zásadně nedodržoval jakoukoliv metriku a zavedené rytmy, protože se ukázalo, že právě hudba, kterou jaksi podvědomě očekáváme, neléčí tak jako ta, která nás neustále překvapuje. Proto například radím pouštět s své oblíbené CD stylem náhodného přehrávání pořadí skladeb, viz tlačítko shuffle: mysl je neustále „překvapována“, zvána k vyšší aktivitě a výkonu). No to je Halpern,to je velmi léčivé, říkal jsem. „Tím nás krmili v Bohnicích na plný pecky od rána do večer, to nesnáším“, odvětil.
Nacházíte léčivý potenciál i v nějaké západní hudbě s výjimkou již zmíněného new age, které si tuto léčivost doslova vymalovalo na prapor? Nezdá se vám, že více deklaruje, než funguje?
Takový minimalismus ne náhodnou vycházel z indické klasické hudby, a Philip Glass se ke své hudbě dostal také tím, že měl na zakázku přepsat do not koncert Raviho Šankara. Dokud se zpíval gregoriánský chorál v kostelech neškolenými hlasy, fungoval, a alikvoty produchovňovaly posvátný prostor. Mimochodem, léta vyprávím vtip: Jaký je rozdíl mezi vrabcem a slavíkem? Žádný. Vrabec je slavík, který vystudoval konzervatoř.
Jak vlastně poznat účinnou nahrávku od neúčinné?
Na první poslech to pozná ten, kdo hudbu, která funguje, zažil (tak jako ten, kdo sbírá známky, na první pohled pozná, jestli tu novou už má nebo nemá). Ten, kdo takovou hudbu nikdy neslyšel, nic nepozná (a je snadno opitelný rohlíkem relaxu za 49,-), naopak, právě hudba, která by ho mohla „vyléčit“ ze závislosti na hluku a primitivním rytmu, mu bude připadat, tak jako feťákovi, nudná a k ničemu.
Co si máme představit pod tvrzením, že hudba „harmonizuje naše tělo“?
Stačí vygooglovat některé studie. Každá buňka v lidské těle zní (zpívá) vlastní unikátní melodií, a dohromady naše tělo neustále, je li v pořádku (nezamořeno chemikáliemi z potravy a okolí, nebo nevyřešenými emocemi) ladí. Jenže my jsme ohlušeni (používáme jen spodní třetinu kapacit vláskových buněk ve vnitřním uchu), stresováni, a tak neumíme naslouchat signálům těla, které třeba delší dobu vysílá SOS (protože se přejídáme vepřovou a kouříme).
Pomocí nanotechnologie (mini přenoska sejme vibraci povrchu buňky) se zjistilo, že když začíná buňka nebo tkáň vynechávat (nemocnět), začne chrčet a vrzat.
Bioakustika je terapie, využívající sonografický zápis hlasu. Terapeut nechá klienta chvíli hovořit nebo zazpívat, a promítne pak sonogram na monitoru. Vždy se tam najde nějaká nehomogenita, místo sinusoidy se objeví zuby, nebo dokonce část frekvence chybí, a tak stačí průběh frekvencí hlasu zastavit, kurzorem najet na poškozené místo, a objeví se údaj té „špatné“ frekvence. Třeba 1260 Hz. Klik na údaj vyvolá další informaci: žlučník. A klid na žlučník vyvolá nákres těla člověka, a u druhého prstu pravé nohy bliká červené světýlko: tam by měl terapeut a posléze klient doma aplikovat u správnou dokonalou frekvenci, aby za tři týdny nedostal záchvat žlučníku. Nemoc je jen špatná písnička, věděl už Pythagoras, a pokud bychom uměli naslouchat svému tělu, nebo pokud bychom si každý den ráno pět minut preventivně, večer patnáct minut terapeuticky zpívali, vlastním hlasem bychom ta negativními emocemi zablokovaná a rozladěná místečka doladili. A byli bychom zdraví. Tvrdím, že když to dobře dopadne, za dvacet let budeme chodit k lékaři ne pro pilulku, nebo injekci či poukaz do lázní, ale pro písničku (rám ve dveřích, jako na letišti, zaznamená a na monitoru počítače lékaře zobrazí všechny nehomogenní frekvence v těle klienta, a rovnou začne produkovat ty opravné, správné). Tvrdím, že všichni máme v krku léčitele, duchovního učitele a šaman – ve formě hlasivek. Uvolněním hlasivek uvolníme emoční bloky. Zpěv léčí, ale nesmí to být heavymetalový řev.
Tím nejproblematičtějším na vašem úsilí pro mě je určité zevšeobecnění: říkáte, jaká hudba by měla léčit či přinejmenším uklidňovat a působit relaxačně. Není tohle ale individuální záležitostí každého posluchače? Každý má jinou posluchačskou historii, vkus, preference a co na někoho působí blahodárně, to může leckoho pořádně dráždit a znervózňovat. Vždyť i léky by měli lékaři předepisovat s ohledem na stav jednoho každého pacienta. A když mám pocit, že na mě spíše než zvuk tibetské mísy blahodárně působí zvuk jazzového orchestru či bigbítové kapely, na čí straně je chyba? Mýlím se jako posluchač?
Na každého člověka na světě, ať je to Eskymák, Křovák, Japonec, Filipínec nebo Nigerijec, zvuk a hudba (a aspirin a káva a smích) působí stejným způsobem. Individuální jsou třeba místní ukolébavky, ale každá je univerzálně funkční tím, že je pomalá, tišší, a prezentuje především zklidněnou psychiku zpívající maminky.
Emoční působení současné hudby by bylo v pořádku, kdybychom uměli vychutnat i jinou hudbu (a jiných rytmech, s jinak laděnými nástroji atd.) Všeho moc škodí, i v případě současné hudby. To, že se vám líbí spíše orchestr, je dáno zvykem: mozek se přizpůsobuje tomu, co dělá nejčastěji, a postupně se tak (z)mění dendritická propojení neuronů. Tak jako kuřák postupně přestane cítit, že mu kouření škodí a že smrdí, a svou drogu denně potřebuje (každý první šluk mu přece dělá mu dobře). Jenže všichni dnes víme, že kouření skutečně zabíjí. Současná hudba škodí (pubescenti hluchnou, tinitus začíná vládnou světu, a mozek je poškozován i vnějším hlukem dopravy a města).
Jinými slovy, naše obvyklá hudba pracuje s akordy, a tedy emocemi. Ale když se měří reakce jednotlivých buněk, ukazuje se, že ty jsou po poslechu běžné hudby zmateny, a oslabeny, zatímco new age a klasická indická hudba (na Západu jen ty alapy, jakési předehry, ladící posluchače na rágu samotnou) umějí harmonizovat (rytmicky a frekvenčně synchronizovat a zefektivňovat) různé tkáně v různých částech lidského těla.
V Tajných dějinách hudby píšete: „Spolu s Johnem Cagem jsem přesvědčen, že pomocí správné hudby působící správným způsobem na správném místě by se daly změnit naše životy i směr vývoje celých společností.“ Není v tom trocha moc dvojsečného sociálního inženýrství? Můžete konkrétněji naznačit, jak by mohla/měla vypadat taková činnost? A jak naložit s hudbou, která neléčí?
Celé roky tvrdošíjně přednáším hraji a píši o tom, že ta naše hudba není jedna jediná, že existují další a mnohé daleko příjemnější a působivější, a snažím se propagovat jednoduché nástroje, na které se člověk nemusí dlouze učit (a dokonce z not, protože to u těchto nástrojů prostě nejde): ty tisíce lidí, kteří v posledních patnácti letech začaly hrát na didžeridu, nebo si pravidelně „čistit“ zvukové prostředí bytů zvukem tibetských mís, nebo se scházet s zpívat alikvoty (nebo jen ááá), zjistili na vlastní těla a mysli, že hudba funguje. Dnes navíc šířím slogan Čím víc maminka jiný stav prozpívá, tím líp děťátko všestranně prospívá. Je to jako s drogou: naše společnost je tak zdrogovaná tou ohlušující a jen s emocemi pracující hudbou, která nefunguje, že nefungujeme ani my. Už Konfucius prohlásil, že když člověk potřebuje vědět, jaké zákony a jaké sociální a politické vztahy v té které zemi fungují, měl by si poslechnout, jaké písně tak zpívají a hudbu hrají. Z tohoto pohledu by dnes musel konstatovat, že Češi jsou neurotičtí netrpělivci, kteří neustále spěchají, a právě proto neumí vychutnat detail: chtějí stále něco jiného a nového a rychlejšího. A bojí se ticha.
Kdyby se na hudebních školách děti učily hrát si na nástroje, bez not, trestů, známek, bez nervozity a trémy (ví se, že dnes blinkají někteří hudebníci před premiérou zrovna ta, jak blinkali před školním koncertem), kdyby se na konzervatořích učili studenti hrát na piano, ale zároveň na tabla (ale s indickým učitelem, jak je to mu na Západ od Aše), kdyby si děti i rodiče a pedagogové zpívali i v hodinách matematiky (o to lépe by jim i ty počty šly),právě tak jako by si mohli zpívat (třeba jen to áááá, nebo alikvoty) před každým zasedáním členové vlády, parlamentu, senátu i ministerstev, by\l by nejen náš svět daleko pozitivnější a efektivnější. Mozek zklidněná jednoduchou pozitivní písničkou funguje efektivněji, a každý koncert, jako rituál, dokáže vyčistit mysl jinak stresovaného člověka.
Hudba, která excituje, naštvává, protestuje a bojuje, která je skládána a provozována za účelem soutěže a výdělku, nefunguje, neléčí. Pryč od ní.
Už v dobách Extempore, v první polovině 70. let, jsme všichni v kapele velmi dobře věděli, že se nesmíme dát koupit. Když si basák domluvil hraní v baru, že to bude jen na měsíc, že si vydělá na zesilovač, varovali jsme ho. Když se pak po měsíci objevil ve zkušebně s novým zesilovačem, pochválili jsme mu zvuk, ale během několika zkoušek (či tvorby nových skladeb) jsme zjistili, že už není tvůrčí, nemá nápady, improvizuje ve stupnicích.
Jak vlastně vznikly vaše knihy? Z jejich stylu není úplně jasné, jedná-li se o zcela subjektivní líčení nebo o úsilí o odbornější, všeobecnější přístup (chybí jim ale poznámkový aparát). Bohužel, nějaká vysvětlivka či uvedení zdroje by bylo velmi užitečné u leckterého zdánlivě samozřejmého tvrzení, například o významu hudby v životě starých Egypťanů (tvrzení muzikologa Hanse Hickmanna i citace z Platóna by potřebovaly vyargumentovat už proto, že nic nevíme o tom, jak je Hickmann zběhlý v egyptologii; Platón je zase dítětem helénistické tradice, která si dědictví starověkého Egypta přizpůsobila k obrazu svému – a jako egyptští dějepisci jsou Řekové spíše nespolehliví) či v případě Hanse Coustoa, „který se zabývá výpočty tónů planety Země, ale i dnů, měsíců a roků“ a „zjistil, že základní sa indické hudby rezonuje s ‚tónem‘ rotace zeměkoule. Tón, který této vibraci odpovídá, je dnes Gis (byť ještě v 18. století to bylo A).“ Podobných informací, které přímo svádějí k pochybovačnému rejpalství je v té knize celá spousta. Nemyslíte, že by její důvěryhodnosti prospělo, kdyby v ní byly citovány ověřitelné zdroje informací? Jako čtenář totiž nemám jinou šanci než slepě věřit.
A co by vám pomohlo, kdybyste to, co jsem citoval, našel v původní studii či knize? Začal byste zpívat alikvoty? Změnil byste svou sbírku CD? Jsem v podstatě líný člověk, a pokud by u nás existovaly knihy, které by vhodně a pravdivě doplnily obraz a dojem, který máme z naší současné hudby, prostě bych si je přečetl a buď bych souhlasil nebo ne. Jenže, protože se všichni zavedení muzikologové i po sametové revoluci báli o svá postavení a funkce, tedy zveřejnit cokoliv, co by narušilo zavedené paradigma, a oni by měli potíže, naštval jsem se a začal sbírat materiály, abych to, co jsem říkával na přednáškách, mohl nějak posílit informacemi nejen z vlastních hudebnických a posluchačských zkušeností, ale i od jiných hledačů. Vycházel jsem z tehdy dostupných (a dnes pomocí internetu doplňovaných) informací, jen jsem to všechno spojil dohromady. Měl jsem toho desítku šanonů xeroxů a článků, které jsem si přivážel z ciziny (a které mi posílali přátelé)… vyznat se v tom byla skutečně fuška (tehdy ještě nemohl pomoci internet a google). Protože jsem ale navíc z vlastních zkušeností věděl, jak dokáže ona „vědecká“ forma psaní o hudbě běžného čtenáře znechutit, rezignoval jsem na všechny poznámky a vysvětlivky. Chtěl jsem napsat knihu čtivou jako detektivku, abych své čtenáře nadchl pro jinou než obvyklou (nefunkční) hudbu, abych jim naznačil, že aby mohli hudbu aktivně hrát, aby si v hudbě mohli hrát, aby je bavila a zušlechťovala, nemusí vystudovat konzervatoř, právě naopak. A soudě podle ohlasů se mi to i povedlo.
Ještě k vaší otázce: to co víme o helénské době nebo čínské či arabské hudbě je hrubě zkresleno špatnými překlady a kulturními nedorozuměními.
Znal jsem jednoho odborníka na hudbu v Náprstkově muzeu. Jednou jsem u něj v kabinetu zahlédl šamanský buben s vyschlou scvrklou kůží, ale nadšeně jsem jej vytáhl z hromady jiných nepoužitelných nástrojů. Odborník se divil, co že na tom mám, že ti šamani hudebníci ani nebyli, že neuměli vyrobit ani správně kulatý a znělý nástroj. Žasl jsem a začal vysvětlovat: no, šamani své bubny vždy nahřívali na ohněm, aby se kůže napjala. Proto já s sebou vždy vozil fén (na jevišti současnosti vám místní hasič samozřejmě nedovolí zapálit ani svíčku, natož oheň). A že není buben přesně kulatý? Už dlouho víme, že některé hruškovité bubny používali šamani léčebně, ale teprve dnes dokážeme změřit, že při úderu na správné místo mimo střed vyloudí buben frekvence nad a pod slyšitelností lidského ucha (a zvuk je tak médiem, prostředkem, po které šaman posílá léčenému své zharmonizované vědomí, a nastartovává tak v něm samoléčebný proces. Celé roky tvrdím, že psát o hudbě je nesmysl. Klidně nedůvěřujte popisům metod, ale vyzkoušejte je osobně.
Nemám proto k naprosté většině současných profesorů na konzervatořích (jejichž průměrný věk je důchodový), nebo učitelek hudební výchovy, pražádnou důvěru. Například: mám-li tu možnost, vyprávím jim třeba o tom, že bychom měli poslouchat i liché rytmy. Pokud posloucháme jen běžný čtyř čtvrtinový a stále rychlejší rytmus (duc duc duc), škodí to i naší inteligenci. Mozek se přizpůsobuje: původní výměny elektrických impulsů mezi neurony jsou vždy v lichých rytmech,ale přehlušující pravidelný rytmus většiny současné hudby donutí mozek si zvyknout a jaksi „zblbnout“ do ano, ne. Proto říkávám, že etnická (world) hudba je preventivní obranou proti rasismu xenofobii.
Jednou jsem to vyprávěl skupiny učitelek a psycholožek z manželských poraden, ale byly zaťaté a nechtěly nic slyšet. Tak jsem je chtěl rozezpívat, kdepak, odmítly. Tak jsem je chtěl roztleskat, že si vyzkoušíme nějaký lichý rytmus, a když jsem řekl, že bychom si všichni měli zpívat a vytleskat aspoň nějaký valčíček, raz dva tři, raz dva tři, jedna se přihlásila, že to prý s klienty a dětmi ve škole dělají. Podivil jsem se, a hned požádal, aby nám to všem předvedla. No, to je jednoduché, řekla, počítáme všichni První druhá třetí ááá, první druhá třetí ááá… Kdykoliv tuhle historku vyprávím na pedagogických fakultách budoucím učitelkám hudební výchovy, ani jedna se nezasměje.
V dobách, kdy bylo pro vystupování potřebná zřizovatelská smlouva (jakási záruka nějaké hudební školy, organizace SSM nebo kulturního domu), mi jedna starší paní, která mne znala z pravidelných večerů, na kterých jsem stovce jógínů a jógínek z kazet pouštěl právě new age hudbu, nabídla, že mi tu smlouvu klidně dá, že ona učí klavír na Lidušce. Když mi smlouvu s razítkem přinesla, děkoval jsem a ptal se, jak se jí mohu odvděčit. No, zahrajete nám na vánoční besídce, oznámila. Mávl jsem rukou, a zapomněl na to. Jenže týden před Vánocemi se ozvala, že besídka bude tam a tam a potřebuje, abych přítomných sto maminek s předškolními dětmi nadchl pro hudbu, aby se jí pak přihlásili do hudebky. Polilo mne horko, ale pak mne napadlo, že to musí být něco zcela jiného, než čekají. S kolegy jsme vybrali své kredence, a jeviště obložili převrácenými hrnci, spoustou šálků na čaj, vinných skleniček, a když se rozhrnula opona, začali jsme si 45 minut hrát. Mnoha druhy paliček jsme rozeznívali všechno to nádobí a vyráběli předtím neslyšené a mnohdy netušené zvuky, které způsobily, že nejen dětem, ale i maminkám spadly brady a celou dobu si užívaly. Když jsme skončili, všichni intuitivně tušili, že tohle třeskutě harmonické ticho nesmí rozbít potleskem, a tak dobré tři minuty jsme si jej všichni posvátně vychutnali. Pak se ozval jasný hlásek tehdy čtyřletého kluka: Mami, já už v životě nemusím na žádnej´ koncert… Hm. Dnes je z něho jeden z nejlepších jazzových a studivých hráčů na saxofon.
Jak nyní pohlížíte na svou minulost bubeníka nezávislých a experimentujících rockových skupin Extempore, Elektrobus, Amalgam a MCH Band a na své rozvíjení koncepce amatérismu/amatérství – v obou případech se jednalo mimo jiné i o deklaraci nezávislé individuality.
Vše, co jsem chtěl zjistit a co jsem pak tvrdil a navrhoval, jsem, i když většinou s notným zpožděním, protože mi v prvních chvílích kolegové nedůvěřovali, realizoval. S Extempore jsem nejen Jardu Neduhu přesvědčil, že i u nás se dát hrát originální a přitom šlapavá a upřímná hudba, nezkažená penězi a kariérou, totéž se stalo v Elektrobusu, a proto jsem také později mohl improvizovat a hrát i Mikolášem Chadimou. Přinesl jsem do tehdy obvyklého rachotu stylu volume doprava druhého bubeníka (Aleše Drvotu), celovečerní komponované pořady, grafické návrhy značek názvů, časopisy po každém koncertu (byly tak čtyři do roka), naučil své spoluhráče obdivovat Franka Zappu a Frippa z King Crimson, a v MCH bandu až šamansky improvizovat: rytmicky, nebo třeba tím, že jsme si vylosovali každý nějaký nástroj, na který jsme neuměli hrát.
Jednou jsem si vylosoval basovou kytaru. Mikoláš ji někde vypůjčil, a tak jsem hrál a hrál, kytaru po koncertu v pořádku odevzdal, ale na zkoušce za týden mi Mikoláš vyřizoval pozdrav od pankáčů. Jakých pankáčů, divil jsem se. No ta kytaru ti půjčili pankáči. No a proč mě pozdravují? No, ta kytara byla zakrvácená…
S Amalgamem jsem natřískané Lucerně na Jazzových v roce 1979 pádně pomohl objevit právě to, čemu se za pár let později začalo říkat world music. A přestože se mi dalších osm let všichni za zády posmívali, že jsem nějakej bláznivej českej Ind, přišla éra bhangry a všechny kapely v Londýně užívaly služeb indických bubeníků (a tablisté jako Trilok Gurtu a Zakir Hussajn ovlivnili hudbu a styl bubnování mnoha souborů po celém světě). Tvrdím již třicet let, že hudba je daleko víc, než nám kdy řekli, a než stále tušíme. Já si onu nezávislost a svobodu začátečníka dokázal zachovat, popsal jsem to ve svých knihách a článcích, a je jen na čtenářích, jestli se odváží si to,, co píši a tvrdím, ověřit. Mohou jen získat.
P. S.: John Cage kdysi řekl, že někteří lidé jsou schopni jít na koncert a vrátit se zrovna tak natvrdlí, jako byli předtím. Doufám, že po přečtení tohoto rozhovoru už nebudou čtenáři HIS Voice přistupovat k jakékoliv jiné (a new age) hudbě zrovna tak natvrdle, jako před jeho přečtením…
