V krajině národa Minangkabau na indonéském ostrově Sumatra už po tisíciletí náleží veškeré materiální vlastnictví ženám. Zdá se přitom, že moderní doba ani prudký rozmach indonéského hospodářství nedokázaly zdejší víru v blahodárný vliv matriarchátu nabourat, láká začátek článku, který stojí celý za přetištění. Snad pomůže i těm čtenářkám, jenž si stěžovaly, že nepochopily, co jsem chtěl říct dvěma příspěvky o jisté fundamentální popletenosti nejen českých žen (Něžná rána mezi oči, a Trkání pro pokročilé): minangkabauské ženy by si jistě i s našimi politiky poradily. Týdeník Respekt s tímto článkem je ještě, do pondělka, ke koupi. Čtěte a kochejte se:
Antropologové i sociologové, které sumaterský národ již mnoho let fascinuje, se pro ni často zdráhají použít slovo matriarchát. „Západní definice matriarchátu jako vlády žen je dávno zastaralá,“ argumentuje například ve své knize Ženy v centru pozornosti Američanka Peggy Reeves Sandayová. „Společenské zřízení orientované na ženy bývá vykreslované jako zrcadlový odraz mužské formy, to je ale nesmysl. Jde tu spíše o zcela jiný přístup k hodnotám, jako je mateřství, povinnosti nebo závazek k tradici.“
Tento „jiný přístup“ znamená v životě Minangkabauů skutečně sofistikovaný systém provázanosti rodinných a veřejných rolí. Ženám jako klíčovému elementu pro zachování rodiny je přiznáno vlastnictví veškerého rodinného majetku. Základní minangkabauská poučka říká, že žena je ze své podstaty hospodárnější než muž. Dokáže mnohem citlivěji plánovat rodinné finance a v neposlední řadě jde i o přiznání odměny za to, že jako matka dětí nese za zachování rodiny zcela zásadní odpovědnost. „Matriarchát ale vlastně vychází i z našeho celkového pohledu na život,“ vysvětluje paní Dayar. Jak podle ní ukazuje i býčí legenda, Minangkabauové se vždy namísto hrubé síly snažili hledat inteligentní a mírumilovná řešení.Údiv vzbuzuje i fakt, že k ženám vstřícné společenské zřízení se mezi Minangkabauy udrželo i přesto, že jde o věřící muslimskou společnost. O nějakém potlačování ženské emancipace, tak známém z řady arabských zemí, ale i konzervativnějších indonéských provincií, tu nemůže být řeč.
Průměrný muž – Evropan se v tu chvíli nemůže ubránit otázce, zda takové nastavení na druhou stranu neleží v žaludku minangkabauským mužům. „Proboha proč by mělo?“ ptá se pobaveně v jedné z bukittinggských restaurací její majitel Djoko. Také on připomíná antropology zmiňovanou skutečnost, že matriarchát ve zdejším pojetí rozhodně neznamená nadřazenost žen nad muži. „To by bylo základní nepochopení. Muži i ženy jsou zkrátka na stejné úrovni. Já podnikám a firma mi patří. Jednou ji ale podědí má dcera, protože pro ni je materiální zajištění mnohem důležitější.“ Ve zdánlivém budoucím „vydědění“ svého syna Djoko nevidí křivdu, nýbrž jeho výhodu. „On bude mít volné ruce a šanci rozhodnout se pro život, jaký sám považuje za nejlepší. Ta materiální odpovědnost ležící na ženách není z mého pohledu nic, co bychom jim měli závidět,“ říká mladý podnikatel a připomíná jednu z klíčových podmínek takové symbiózy.
V životě dospělých Minangkabauů je tím vůbec nejdůležitějším poutem vztah sestry a bratra. Pokud o to stojí, sdílí dospělý muž se sestrou rodinné sídlo, tradičně má i silný vliv na vzdělání jejích dětí. „Strýc je zkrátka někým, kdo v rodině vyrůstal odmala, a proto je mu přikládána větší důvěra než přiženěnému manželovi,“ vysvětluje Djoko. Jde podle něj o roli, na níž v podstatě leží morální odpovědnost za přežití rodiny. „Žena je v tomto smyslu vnímaná jako strážkyně majetku, muž pak spíše jako strážce hodnot.“
Aby Djoko, stejně jako všichni jeho přátelé, takovou úlohu zvládl, funguje podle něj i v moderní minangkabauské společnosti po staletí pěstovaná tradice mužské výchovy. Hned v úvodu je potřeba říci, že nic z toho nevylučuje prestižní vzdělání a svobodný život pro minangkabauské dívky – těm se většinou dostává velmi dobrého vzdělání a co do počtu univerzitních absolventů například vysoce převyšují celoindonéský průměr. Výchova chlapců má však přece jen mnohem pevnější strukturu. Klíčový okamžik přichází už okolo desátého roku života, kdy malí chlapci začínají každodenně navštěvovat mužskou komunitu sdruženou okolo nejbližší mešity. „Cílem je naučit se také nejrůznějším technickým dovednostem, diskutovat spolu a sdílet zážitky,“ vysvětluje pětadvacetiletý Djoko s tím, že ještě jeho otec a dědeček v mešitách i přespávali. Dnes už se děti vrací každý večer domů.
Hlavní úlohou „surau“, jak se komunita nazývá, je přitom příprava na zlomový šestnáctý rok života, po němž se minangkabauští chlapci tradičně vydávají do světa za zkušenou. „Je to na každém z nich, kam půjde a co bude hledat. Tím skutečným cílem je získat co nejhlubší pochopení o světě a jeho hodnotách,“ usmívá se mladý podnikatel.
Podle výzkumů z posledních let jde o skutečné unikum. Uznávaná německá antropoložka Heide Göttner-Abendrothová je přesvědčena, že na světě existuje jen několik málo společenství, která by se v tomto ohledu dala s Minangkabauy srovnat. Jde například o jihočínský národ Mosuo, obyvatele tichomořských ostrovů Minicoy či dalšího ostrova Trobriand. Zbytky některých zvyků sociologové vysledovali i v některých provinciích kdysi matriarchálního Japonska. Na druhou stranu většinou jde o pouhé zbytky původních národů či společenství, která se mnohem více blíží tradičnímu způsobu života přírodních kmenů.
Sami Minangkabauové nad podobnými teoriemi pokyvují hlavou, ten skutečný klíč k pochopení ale podle nich leží jinde. „Je to jednoduše praktické, a když to funguje, nevím, proč bychom to měli měnit,“ usmívá se Djoko. „Struktura matriarchální společnosti se jeví jako výhodnější ve vztahu k individuálnímu rozvoji,“ shrnuje ve své knize věnované Minangkabauům ostatně i uznávaný indonéský antropolog Sutan Takdir Alisyabbana. „A to jak v případě žen, tak i mužů.“
Tomáš Sacher, Respekt 14/11)
