Stále víc si uvědomuji, že píši pro budoucí generaci. Snad. Když mi nerozuměli mí posluchači a čtenáři na počátku 80. let min. stol. (celý nadšený jsem tehdy začal přednášet o zenu, a musel jsem se pak přeorientovat na předávání spíše hudební, než verbální), říkal jsem si, dej jim dvacet, třicet let, a pochopí, protože to bude nutné. Dnes je nutnost celkové transformace společnosti, tedy nejprve každého jejího jednotlivce (ještě přesněji revoluce v hlavě každého člověka), jasná snad každému rozumnému člověku, a přesto si připadám, že přednáším a píšu (v naději, že nevypnou proud) až pro nějaké příští první ročníky univerzity života. A tak jako komentář k hypotetické situaci Japonek, které zachrání z hořícího auta spíše manžela, než dítě, přidávám jako další něžnou ránu (kládou na přečtení, natož napochopení velmi náročného blogu, navíc prošpikovaného dalšími odkazy, takže jen masochistky, které to vše dočtou, budou už navždy pravdivě informovány) mezi emancipované oči žen, ale i mužů na Cestě, další kóan a komentář k němu… přičemž tím nabízím bránu do světa skutečných vztahů a možností.
V roce 1545 byla sestavena a vydána sbírka až dvě stě let starých původních kóanů ranného zenu v Japonsku. Angličan Trevor Leggett, nadšený judista a posléze japanista, ji přeložil a vydal pod titulem Kóany bojovníků: ranný zen v Japonsku. Jako jeden z mála cizinců pak v roce 1984 dostal Řád posvátného pokladu, ocenění přínosu propagaci japonské kultury. Pod číslem 19 je v této sbírce kóan Brána, kterou prošli všichni Buddhové.
Chrám Enkakudži v Kamakuře byl místem, kam nesměly ženy (kromě neprovdaných a v zenu trénovaných žen z rodin samurajů). Od roku 1334 bylo pravidlo pozměněno, a do chrámu směly ty, které již dosáhly kenša, vhledu: u vchodu stála stráž, která dala každé vstupující ženě jednu z pěti testovacích otázek. Jedna mniška, dcera generála Kanazawa Sadóa, byla tak škaredá a výjimečně silná, že měla přezdívku „dívka ďábel“. Jednou si přála promluvit si s abatyší, a chtěla vejít do chrámu. Strážce ji ale nepustil a položil jí testovací otázku: „Co to je, brána, kterou přišli všichni Buddhové na svět?“ Jošihime ho popadla za hlavu a vsunula si ji mezi nohy: „Koukni se.“ Mnich řekl: „Uprostřed je cítit závan větru a rosy.“ Jošihime si povzdechla: „Tenhle mnich není hoden strážit bránu.“ Strážce běžel do chrámu a stěžoval si pomocníkovi mistra. Ten slíbil, že půjde k bráně a situaci vyšetří. Zeptal se dívky na tutéž věc: „Co to je, brána kterou přišli všichni Buddhové na svět?“ Jošihime i tentokrát popadla jeho hlavu a násilím si ji strčila mezi nohy. Mnich prohlásil: „Buddhové tří světů přinesli světlo.“ Jošimihe to okomentovala slovy: „Tento mnich jediný vidí: spatřil všech 84 000 bran najednou“ (čtvrtá testovací otázka totiž zněla: Jak uvidíš 84 000 bran najednou?, pozn. aut.).
Příběh jasně naznačuje, proč vznikly a k čemu kóany sloužily. Protože racionální a intelektuální pochopení (a případný jakkoli složitý popis) složitostí světa jsou jen popisy a kopie, nikoliv pravda. Důraz, který zen vždy kladl na holistické chápání světa (a otázek a možných odpovědí), je zde navíc propleten i s ženskou otázkou. Kromě osvícených mistrů nebyl schopen správně odpovědět žádný muž: řešení našla jedině silná a sebevědomá žena (málokdo dokáže její odvahu ocenit, protože v japonštině ženy dodnes používají ve složitém systému zdvořilosti slovesa, která přímo nařizují podřízenost muži a autoritě!), jenž umí odpovědět intuitivně, z podstaty svého ženství, které bylo tehdy (a je dodnes) ceněno pro schopnost dávat život: rodit děti. Logika rozmyslu je ovšem také třeba: všichni buddhové byli nejprve dětmi, a teprve v dospělosti dosáhli osvícení. Všichni se tedy museli narodit a vyrůst.
Zatímco muži se (tehdy i) dnes zaplétají do symbolického vysvětlování (dvě nohy reprezentují protiklad bytí a nebytí, formy a prázdnoty, konečné a provizorní pravdy, a závan větru a rosy byl tehdejším symbolickým popisem stavu mezi těmito dvěma protiklady), skutečným a mužským myšlením nezmanipulovaným ženám stačí přestat „filozofovat“. Řešení kóanu je totiž vždy mimo běžnou racionalitu. A udivuje schopností „vidět“ problémy jakoby shora. Jenže zvláště současné ženy (ale platilo to i ve středověkém Japonsku) jsou popleteny společenskou adorací krásy. Ta ošklivé Jošihime nepřekážela, a proto také u ní (za)fungoval „šestý“ ženský smysl pro proporce a přímé, neokecávané odhalení podstaty (problému, kóanu).
Mimochodem, to, že tedy a teď píši o instinktech, původní ženské přiirozenosti, také není náhoda. Roky (i v téhle ne tak zjevné souvislosti) píši a mluvím o tom, že jako společnost nejsme připraveni na atomovou energii, symfonické orchestry, a reklamu v televizi v době nadbytku spotřeby. A že zvláště ženy nejsou (evolučně) připraveny na luxus, které dnes zažívají. „Válku na vás, šlupky z brambor byste žrali,“ říkávala babička, když jsme se ofrňovali nad jídlem. Ještě není tak zle, aby mohlo být lépe, tvrdívávám… Už je to tady. V Japonsku. Jedna profesorka angličtiny ze země po zemětřesení a cunami napsala (v tradičním duchu původního přímého a instinktivního zenu, jako by tamní ženy z oblasti Sendai podědily ducha Jošihime): „Líbí se mi, jak jsme odhodily vše nepodstatné. Žijeme na úrovni instinktů, intuice, péče, přežití, ale nejen pro sebe, ale i pro celou skupinu…“
Totéž, tedy jakési odpojení racionality, a návrat k instinktům, se ovšem děje u porodu: příroda hormony rodičce vypíná racionální uvažování a s ním spojené negativní otázky (a s nimi spojené negativní emoce a následné reakce těla) typu „co by se mohlo stát“. S předáním porodů mužům (zvláště v posledních šedesáti letech) se ovšem už tři generace žen narodily v bolestech, strachu, traumaticky, a co se týká schopnosti reagovat a uvažovat „žensky“, zmanipulovaně popleteně… což předávají svým dcerám, které se od puberty porodu přímo bojí. Ztratily tak schopnost jednat intuitivně, žensky (bez filozofování a levohemisférových, tedy spíše teoretických a životem nepotvrzených úvah). Jeden z mnoha případů, které jsem v tomto ohledu na tomto blogu v posledních letech popisoval, je i neschopnost naprosté většiny současných žen správně, tedy z dlouhodobější (neegoistické) perspektivy, zodpovědět „kóan“ „Koho byste, vynesla z hořícího auta nejdřív: dítě nebo manžela?“
A když už jsem zmínil porody a „bránu“, kterou jsme všichni vešli na svět, naznačím ještě další sice nepřímou, ale důležitou souvislost se současnou adorací mládí a (umělé) krásy: žádný pejsek (nebo kůň či býk, nebo jelen či bobr) nehledí na krásu a osrstění fenky (samice), kterou obskočí. Původní úmysl evoluce navnadit muže na pravidelné (ob)rysy postavy i obličeje, což naznačuje jakous takous záruku zdravého potomstva, je dnes („díky“ kosmetickému a reklamnímu průmyslu, ale i hormonální antikoncepci a deodorantům, které vypínají důmyslný systém podvědomého porovnávání genetické informace z feromonů muže, a naprostá většina žen si tak „vybírá“ partnera špatně) úplně zbytečný, také protože porodníci pak zachraňují nedonošeňátka, která by normálně v přírodě ihned zemřela (některá přežívají a dokonce mají děti). Počet lékařů, kteří se pomalu a zatím tiše začínají proti této extremitě vymezovat, konečně roste, a nedávno se přidal i ministr zdravotnictví. Mimochodem, lední medvídek Knut, kterého jeho matka odmítla kojit, a nedávno uhynul jako celebrita v Německu, opět ukázal, že samice, které odmítají svá mláďata, dobře cítí, že jsou postižená a stejně by dříve či později uhynula.
Jinými slovy, to, čemu říkáme racionalita, je spíše jen myšlení malou částí informačně omezené levé mozkové hemisféry. Ženy, s propojenějšími hemisférami, jsou, nebo by mohly být, schopny rozsekávat gordické uzly problémů současnosti jako okurky na prkýnku… jen kdyby byly skutečnými ženami. Jen kdyby si nenechaly svou intuitivní mysl zaneřádit a zneschopnit mužskými zákony, pravidly, naukami. To, co současné emancipované ženy berou jako handicap (menstruaci, těhotenství, porod), je totiž z douhodobé perspektivy spíše výhoda. A naopak, ona umělá kosmetická maškarádová „krása“ (která stejně pomine) je z hlediska nalezení smyslu života a duchovní Cesty zjevná nevýhoda. Až na to i české ženy přijdou, zcela jistě a překvapivě snadno, nenásilně, trpělivě a příkladem změní muže, výchovu a vzdělání dětí, a následně i svět.
Opakuji to již delší dobu: zatímco muž musí, aby vyluštil kóan a naučil se myslet holisticky, s nadhledem, celoživotně meditovat, ženám stačí uchovat si svou ženskost a orgasmicky porodit. Vzorem jim může být i Jošimihe… a jen ony mohou porodit budoucí Buddhy. Jenže jak může současná popletená a nespokojená žena porozumět složitějším a důležitějším „kóanům“ života, když nedokáže pochopit i tak snadno zodpověditelný kóan o Japonkách, natož otázku „Co to je, brána kterou přišli všichni Buddhové na svět?“
P. S.: Na podobné téma, tedy o nutnosti radikální proměny porodnictví, a především způsobu, jakým porod a svou roli vidí současné ženy, a také o šanci žen změnit svět, respektive porodit příští Buddhy, budu přednášet v rámci Světového týdne respektu k porodu od 14:00 v kině Perštýn v sobotu 21. května 2011. Jedině tam také bude k dostání nové přepracované soukromé vydání knihy Nová doba porodní (protože jsem za poslední roky nenašel vydavatele, či vydavatelku, které bykniha zaujala: prý je takových knih na trhu dost, a vůbec, už jsme se narodili, tak knihu o porodech nepotřebujeme.
