Jak tak celé roky sbírám články o českém školství, pozoruji, že se jejich úroveň snižuje. Čekal jsem na nějaký, co by pojmenoval věci výstižně, ale pádně. Ondřej Hausenblas je občas vidět a v besedách i slyšet, a vždy jsem mu fandil. Článek v Lidových novinách z 27. dubna 2011 (Sedmero hříchů proti zdravému rozumu) mne nadchl. Konečně si někdo dal tu práci, poukázal nejen na formální problémy dvacetiletých snah o jakous takous reformu, ale i na to, co je za tím vším. Bohužel redakce LN už neumožňuje stáhnout si články (a poskytnout link) bez placení (napsal jsem jim, uvidím, co odpoví), a tak přepisuji to důležité, a stručně komentuji.
Nezvládané potíže se vzděláním dětí se řeší nejprve vzděláváním dospělých: politiků, učitelů, rodičů. Jenomže v česku sotvakoho zajímá, jaké se ve světě objevily a ověřily za posledních 40 let účinné postupy ve výuce a výchově dětí, zatímco my jsme chodili do škol hledících k sovětské budoucnosti nebo rakouské minulosti. A tak 50 procent českých dětí dnes ví, že škola je nuda, a 30 procent ji nesnáší.
Když přijedu někam s pořadem o zpívání, nebo o hudbě všeobecně, a učitelky nebo maminky si stěžují, že děti nezpívají, ať je řádně odborně napomenu, překvapím všechny dospělé tvrzením, že děti učit zpívat nepotřebují, ony problém se zpěvem nemají… dokud to v nich nepotlačí necitlivé poznámky pedagogů a maminek. Autoritativní způsob tereziánské výuky poslušných poddaných a lokálních úředníků i dnes převládá, a stále cpeme děti nedůležitými a od života odtrhnutými informacemi. A vůbec je nechválíme. Dnešní děti jsou přirozeně chytřejší než jejich rodiče, natož učitelé, a učit současné děti třeba zvládat počítače nebo zpěvu, zvláště když sami zpívat neumí, je nesmysl a braiwashing nudou.
Svou neznalostí, nedbalostí a nezájmem ve věcech školního vzdělání se prohřešujeme na svých dětech a vnucích (a taky vnučkách). A svou povrchností v uvažování se prohřešujeme na svém vlastním rozumu. Nebudete-li rozum používat, přijdete o něj!
Tak jako i nevědomá přání rodičů, děti ve škole plní i podvědomá očekávání pedagogů. Je-li učitel(ka) konjunkturální kariérista, nebo člověk otrávený tím, že ty hyperaktivní děti nezvládá a prostě mávne rukou a jen si to tak oddrmolí, aby se nezbláznil(a), za dva tři roky budě většina jeho žáků taky taková: učitel(ka) předává žákům až 80% informací nevědomě, neverbálně. Navíc je ovládán(a) emocemi víc než upozaděným rozumem, a ten, netrénován, krní.
Předvádíme svým dětem, jak necivilizovaně (netečně, neinformovaně a nepřemýšlivě) se dospělá populace staví k budoucnosti národa – ke vzdělanosti mládeže. Své zmatky a nezodpovědnost v uvažování tak předáme další generaci. V téhle zemi bude jednou tak snadné zmanipulovat masy a stát se diktátorem…
Tuhle souvislost se zatím nikdo oficiálně neodvážil předeslat. Vždyť je přece samozřejmé, že děti jen napodobují chování a postoje rodičů, a pak pedagogů, a tak by pětky za to, že kluci a dnes i holky nedokáží před spolužáky zazpívat, měli dostávat učitelé, ne ony. A málokomu dochází, že v zemi, kde se čtyřicet let nesmělo zpívat, tak jako v Půlnočním království, vedeném proradnými a ziskuchtivými rádci, a kde jsou rozhlasy a televize zcela ovládány klany dramaturgů a vydavatelů, a udržují národ na vlně hvězd 80. let min. stol, děti holt zpívat neumí. V zemi, která dodnes vyžaduje poslušné dvojstupy na chodbách škol i o hlavní přestávce, se ani na hudebních školách neučí improvizace: i tam se vyznává kult a diktát poslušné interpretace.
A tak podobně, viz mé starší blogy. Ondřej Hausenblas svůj článek směřuje ke třem přikázáním, jakýmsi záchranným návodům, které většině pedagogů ani nepřijdou na mysl, jak jsou zaměstnáni vymýšlením jinde již vymyšleného a ověřeného, a předáváním všeho toho špatného, co do nich vtloukl minulý režim. Přečtěte pozorně, a vždy, než začnete číst další přikázání, se důkladně zamyslete (i nad zbabělostí a absencí osobní angažovanosti ve vlastních řadách).
Trojí přikázání: Proti riziku těchto sedmi hříchů na rozumném uvažování nás může chránit, když se naučíme respektovat trojí přikázání z toho plynoucí.
Budeme přemýšlet o příčinách a důsledcích všech „řízných“ návrhů a nařízení, a nebudeme je „baštit“, ani kdyby nám lichotily nebo nás chlácholily.
Budeme nejen rozmyslně diskutovat, ale taky společně zasahovat proti tomu, co diletantského nebo zaprodaného se ve školství děje, a přestaneme to trpně přijímat.
Budeme mladým ukazovat zodpovědnost a nikoli mužickou lhostejnost a poddanství.
Ať nás v tom síla provází. Howgh!
I v tomto ohledu zklamaly především ženy, jichž je ve školách hezky dlouho hezky silná přesila. Rezignovaly na přirozenou (mateřskou) sílu předat dětem, co umí a mohou, a jako ovce poslušně a dnes už i lhostejně jen přežvykují, co jim někdo shora předepsal. Přitom tak jako porodní (rozmnožovací), i učitelská (maminkovsky něžná) síla připravit dítě na život je právě tak mocná a režimy potenciálně lámající (už na každé dobré škole se přece děti učí všimnout si, že malý klíčící hrášek zvedne silou svého klíčení i závaží)! Osmým hříchem je podle mne kantorská rezignace na ty síly, které pod jinými názvy vzývají hrdinové různých sci-fi příběhů a komixů.
