Slovo dalo slovo za pouhé tři dny a přes odpor osudu ve formě Českých drah (cesta tam byla poučně řvavá a jako z minulého století, protože tam totiž zůstaly vagónky motoráčku a nádraží Mladá Boleslav, cesta zpátky ještě zamotanější, s dietními následky po nucené odbočce do Nymburka) jsme s Vaškem strávili celý den užíváním si. Protože to, jak se za posledních 27 let zabydlel sochař (dříve marionety a dřevo, poslední dobou kameny s indicky duchovní tématikou) Petr, je obdivuhodné. Mimochodem, když jsem mu stručně v e-mailu popsal cestu tam a hlavně zpátky, poznamenal: „Cesta z ráje, i když jen Českého, je asi obtížnější, než cesta do něj…“
V již tak nádherné krajině hruboskalska s výhledem na Trosky se na konci slepé a do kopečka vedoucí silnice (takže tam turisté a cyklisté nezamíří) dnes už pyšně choulí několik domů a bývalý mlýn (s dlažbou dvou žentourů), který Petr s ženou Galou transformovali na ráj: upravené a celé roky s láskou a péčí opravované domy, staré stromy, které zdobí, spousta kamenných soch, a dokonale pozitivní trávník a na něm travnatá kopie layrintu z Chartres (chodí se po písečku). Jako třešnička na dortu v patře dódžó, tedy nádherně jednoduché prostory pro zazen: když jsem to uviděl, jako bych zažil další, něžné a niterné, ale zadostučiňující osvícení. Splněný český sen (narážím na titul mé knihy Český zen, tedy sen, protože písmeno „z“ je vytištěno obráceně a vypadá jako nepovedené „es“, podívejte se na to úplně dole vpravo na mém blogu).
Kdykoliv se kolem mne děje něco (až překvapivě) pozitivního, vím, že přijde něco negativního, a naopak. Poslední dobou se kupily negativní zkušenosti, ale tohle mne katapultovalo zpět do výšin pozitivna. Duchovní a zazenový vlk samotář (vyzkoušel několik možností sedět ve skupině, ale intuitivně mu došlo, že ve většině z nich jde o „pouhé“ sezení a s ním spojené zákulisní boje o formu nebo o to, kdo bude vedoucí) spolu se ženou, která také zazení, a dokonce přeložila (a v jednom nakladatelství vydala) kompilaci zenových historek, jak ji sestavil a okomentoval nějaký mně neznámý Francouz, denně dvakrát procházejí labyrint, a žijí jako v zenovém klášteru! Joj! Nevěřil jsem vlastním očím. Zenový rodinný přírodní a duchovní ráj! V Českém ráji!
Petra jsem potkal před jedenácti lety, když měl v Praze výstavu svých kamenných soch (viz zde, strana 8-11) a zároveň dovezl z Indie (kde měl kamenosochařskou dílnu, ve které mu sochy na hrubo sochala parta indických kameníků) zkušeného hráče na tabla, Inda, se kterým jsem si moc hezky popovídal o indické duchovnosti, klasické hudbě a tablech (a zcela jistě i on se mnou, protože mi dodnes posílá přání k Novému roku… tamtéž strany12-14). Sem tam jsme si e-mailovali, a když Petr nedávno četl můj blog o dalších labyrintech, ozval se s pozváním.
Labyrint je to tak nádherný a dokonalý, až je „těžký“, protože pro začátečníky až moc účinný. Jak sám sebou, tak umístěním a pozitivním geologickým vyzařováním, donutí každého nejprve spíše zrychlit a projít si jej po kouscích, nebo jen do středu: je to labyrint s nejduchovnějším potenciálem ze všech, které jsem doposud procházel. I já jsem jej poprvé jen tak testoval, seznamoval se s ním, a prošel si jej celý až druhý den ráno, kolem šesté, v dokonalém přírodním tichu a čerstvě třeskutém klidu (k dokonalosti patřil i krtinec uprostřed jednoho ramena pískové cesty labyrintem, viz dole). Petr s Galou navíc chodí labyrint tam a zpátky… a pak ještě dozadu do zahrady kolem sochy Buddhy, která je dokonale enigmatická a tím hlubinněji duchovní.
Aby té dokonalosti nebylo dost, Petr má ve stodole, kde je uskladněna další várka jeho soch ve dvou podlažích, pingpongový stůl! A protože jsme byli vyzváni, abychom si vzali s sebou své pálky, třikrát jsme si stačili zapinkat… Joj! Ani jsem nemusel vysvětlovat, jak učím právě pingpongem své studenty být „před myšlením“…
A tak jsme povídali, pili čerstvý mátový čaj (Petr vždy jen vyšel ze dveří a natrhal mátu dle potřeby), plácali po mohutném těle černého psa Džaula, večer shlédli film o zenovém mistru Dógenovi (který jsme také, kromě mých knih, do tohoto ráje přivezli)… a celou tu dobu jsem se pohyboval jakoby pět centimetrů nad dřevěnou nevrzavou podlahou, různě příkrými dřevěnými schody, vyleštěnou podlahou ve stodole při pingpongu, ale i nad kameny v dlažbě a zatravněnou půdou kolem a v labyrintu. Protože tohle je pro člověka, který téměř pětatřicet let trpělivě překládá, píše, učí a snaží se i u nás předávat více jak dva a půl tisíce let jinde fungující a formálním pastem se vyhýbající metodu Cesty k realizovanému bytí ale i praktické duchovnosti, skutečný ráj: naplněný sen. Zenový ráj v Českém ráji.
