Je po dešti, a kosové si štěstím pletou noty… zpíval Josef Zíma v 60.letech min. stol., a já teď totéž zažívám s celými Dolními Měcholupy. Konečně, po asi třech týdnech, pořádně zapršelo. Už schnoucí trávník se opět začíná zelenat, listy dýně hokkaido se utrhly z řetězu fotosyntézy a prudce se (po zmrazení před měsícem) vytáhly, a já mohl konečně vyvětrat dům (otevřu vždycky okno v pokoji směrem do ulice, otevřu střídavě okno u mne v pokoji směrem do zahrady, nebo verandové dveře, a nechám chladný vzduch zvenčí proudit dovnitř). Jak jsem tak scházel po čtyřech schodech z domu směrem k pingpongovému stolu a pod ořešákem na trávník (občas až s bioodpadky na kompost), užíval jsem si tak vědomě tak plného štěstí z bytí, až mne pálily oči. Pro nedoslýchavé opakuji: až mne vší tou niternou radostí pálily oči štěstím.
Poslední dny se mi nedařilo (v mém pojetí to znamená, že se občas netrefím lžičkou tak, jak jsem zvyklý, tedy přesně, nebo něco rozsypu nebo rozliji, vypadne mi pero, a internet běhá pomaloučku, takže arrgghhuju o 106), a tak jsem trpělivě čekal na symbolický i reálný déšť, který by všechno to „špatně“, nebo jen „ne tak dobře jako obvykle“ spláchne do kanalizace (emoční i té reálné). Zatímco v posledních třech týdnech pršelo jen kapka ke kapce, a většinou se ta trocha vody vypařila, než dopadne na zem, nebo než protekla hustým listím ořešáku, večerní déšť naplnil umělohmotný čtvercový sud dešťovkou na zalévání, a konečně zaplnil letos nově zavedený trávník pod stromem i místo původní skládky stavebního rumu.
Upadla větev rybízu (ve větvi byla skrytá dutina a rybíz nevydržel tíhu svých plodů), tak jsem ji nevyhodil hned, a nechal zelené kuličky zčervenat (rozmixuji si rybíz s pacholíkem, což je má jediná sladkost).
I nadále se ale rybíz prohýbá pod úrodou, a tak za chvíli popadnu nějaký ten klacek a keř podepřu.
Stačilo sekerkou zašpičatit starou násadu od hrabiček a šikovně ji zatlouct do země tak, aby pružně podpírala vidlici hlavní a ulomené větve, a rybízu tak pomoci přežít.
Jsem již dospělý, a rád zde ocituji úterního (téměř zenového) Ludvíka Vaculíka (v LN) na totéž téma: Znakem dospělosti je, když přijmeme diktáty svého života. Co mi život přinese, to pochopit jako materiál je svému dalšímu dílu. Žádné stížnosti na osud, žádné závisti. Někdy mi připadá, že velká část národa je nedospělá. Poměry, s nimiž je nespokojena, bere jako nespravedlnost, kterou by měl někdo napravit. Všeobecné stížnosti a brblání do prázdna, to už ani není názor, to je jen živočišný zvuk. Nemůžeme-li z,měnit poměry shora, jednejme je dole. Můžeme čistit terén okolo sebe. Nebude shora líp, dokud tam nepostoupí naše slušné děti.
Jinými (často i mými) slovy: máme se každý přesně tak, jak zasloužíme. Už je vám také lépe, po dešti shora uvedených slov? Žádné sucho netrvá donekonečna, vždy přijde nějaký ten očistný a osvěžující déšť. Zkušený a dospělý člověk to ví, a tak při suchu si holt užívá jiných radostí. Ovšem po (vydatném) dešti je mu přece jen nějak lépe, a na nějakou tu kroupu nehledí. Tak jako příroda, i on se umí a nestydí zvednout a opět fungovat. A nevymlouvá se na ostatní a osud.
Dovnitř teď častěji vletí taková ta velká bzučivá moucha, a tak ji nejprve vysvětluji, ať opět vyletí, pak mávám trikem a dělám vítr, aby to vzala vážně: a protože tyhle mouchy jsou inteligentní, většinou vyletí otevřenými dveřmi opět ven.
Již tři dny zpívají na našem vnitrobloku ptáci jako o život. Je to koncert takových rozměrů a délky, že jsem přestal pouštět slavíky z CD: ti naši (moji) kosové a špačci a zvonci pějí své ptačí radosti z existence, a zvou k témuž i mne (i vás?). Vždyť je po dešti.
