Jako kluk jsem na prázdninách u dědy bral kadibudku jako běžnou součást tehdejšího života a ani mne nenapadlo, že moje vnučky ji budou brát jako naprosto unikátní a exotickou věc. V rámci výroby dřevěného uhlí a zakládání celkem tří záhonů terra prety (hokkaido už začínají vypadat jako příbuzní trifidů) bylo nutno zbudovat „sběrné místo“ fekálií, tedy kadibudku. Vašek s Vojtou to nadvakrát dokázali (po internetu objednaná separační toaleta se zvláštním vývodem pro moč, pár prkýnek a několik latěk z OBI, stará a jinak nevyužitelná rákosová rohož, domácí kladiva a hřebíky, jeden nákres a pár hodin improvizace): naše kadibudka teď už druhý měsíc slouží a dokonce a zaslouženě upoutává pozornost návštěv.
Klíčová dírka je název tenkého čtvrtletníku pro permakulturisty a jiné nadšence ekologického a soběstačného života zahrádkářského. Na dvaceti stranách přináší první letošní číslo (v novém hávu) celou řadu tak potřebných českých i slovenských článků např. o rybníkářích, o muži, který si v Africe rozumí s vodou, o podivuhodném ekosystému Xochimilca v Mexiku (zkuste www.permakultura.cz, nebo napište přímo na kd@permakultura.cz).
A protože hned na první stránce je oznámení o vypsání soutěže o nejhezčí nebo nejnápaditější kadibudku (v rámci nutnosti vyřešit koloběhy odpadů v domácnosti), nelenil jsem, tu naši vyfotil, a link tohoto blogu jim pošlu, ať mají radost, dámy redakčně permakulturní. A časopis si předplatím, také protože má na předposlední straně velký článek (reklamu?) o ekologických toaletách, a slibuje, že se i právě tomuto tématu bude podrobněji věnovat celý rok (a soutěž o nejhezčí kadibudku vyhodnotí v prvním čísle přelomového roku 2012).
Protože i tohle je velmi důležitá část způsobu řešení smyslu života těch z nás, kteří žijí (nebo se snaží žít) zodpovědně. I problémy týkající se kanalizace a „stočného“ totiž zrcadlí problémy spojené s celkovou orientací současné plýtvavé společnosti. Pražské potíže s dotacemi a čističkou se vinou, ať je ignorujeme sebevíc, jako červená nit nerozhodnosti a bezkoncepčnosti celostátních i místních politiků životem nejen hlavního města a (ne)zodpovědných úředníků a ministrů, a spíše dříve či později na nás vyhřeznou z našich toaletních mís a kanálů.
Kadibudka (a terra preta, jakož i různé ekologické separačně kompostovací toalety, viz např. www.ecoshop.cz) je další realizovatelný způsob zodpovědného života i u nás. Zatím totiž vylepšujeme jen tu horní, viditelnou část našich záchodů: mísu. Přitom už v 80. letech min. stol. jsem tehdy naprosto užaslým a většinou nevěřícím posluchačům vyprávěl o tom, jaké v Japonsku mají suché toalety: to, co ze svých těl vypustí, spadne do velkých několikavrstvých pytlů, které, když jsou plné, se automaticky zapečetí, spustí se v nich neutralizační proces, a majitel to pak vše výhodně prodá zahrádkářům nebo farmářům jako to nejlepší hnojivo.
Ne že bych na kadibudku pod ořešákem chodil trůnit denně (a v dešti), na to jsem příliš civilizovaně zpohodlnělý. Ne že bych dokázal vyřešit celosvětové problémy s vodou nebo potravinami. Ale snažím se změnit to, co změnit mohu. A tak dnes bych mohl těm dvěma studentům, kteří před dvěma roky přišli vyzvídat, jak na tom jsem prakticky (tedy jestli žiji to, o čem píši), o sobě stručně říct, že nejen nepiji, nekouřím, nesladím, neřídím, ale že i kompostuji a třídím odpady, a také že stále méně zatěžuji pražské kanalizace (a ekologická stopa, kterou za sebou nechávám, je tak stále menší).
Jako bych se ve spirále (života) dostal opět tam, kde jsem byl v padesátých letech min. stol. jako školáček na prázdninách, tedy, i co se týká kadibudek a ekologie (to slovo tehdy nikdo neznal), naprostý ignorant. Když jsem v první polovině 70. let četl a překládal zenové historky, našel jsem i tu, které většina intelektuálů dodnes tak docela nerozumí: mnich se zeptal mistra, co to je Buddha, a ten odpověděl, že suchý hnůj na klacku. Tak jsem to alespoň (decentně, tedy v zásadě špatně přeloženo) nacházel v různých verzích tohoto kóanu. Později jsem se dověděl jednak že umývat záchody v klášterech byla a stále je ta nejduchovnější činnost, a mohl ji dělat jen ten nejzkušenější mnich, nebo dokonce jen sám mistr, a taky že kdysi mniši v klášterech chodili na záchod tak, že si sedli na kládu a potřebu vykonali do vykopané jámy (která se pak zahrabala, a jáma se vykopala jinde), a zadek si očistili k tomu připraveným klackem, jenž byl k volnému použití opřen poblíž. O tom, jestli si pak zadek ještě umyli, jsem žádnou zmínku nenašel. Kvalitě jejich usilovného putování za osvícením to al, pokud je z námo, nijak neubralo.
Několikrát jsem tehdy debatoval s dalšími zenovými studenty jak o důsledcích skromného mnišského života na kvalitu života ve společnostech, které buddhismus a život klášterní a mnišský braly velmi vážně, tak také o tom, jak tahle skromnost a ekologická nenáročnost duchovně fungujících lidí ovlivňovala a podporovala rychlost a kvalitu jejich individuální cesty za osvícením. Kdykoliv totiž zmíním správnou verzi kóanu, tedy že Buddha je i suché hovno na klacku, dělají posluchači mrtvé brouky: netuší, jak na to reagovat, natož jaká je to pravda (a že by a jak moc by je mohla její akceptace duchovně posunout), nebo např. buddhistickou ekonomiku, která by mohla spasit i její současnou, ke kolapsu mířící globální sestřičku, nevidím jiskřičku poznání ani v jedněch očích těch stále početnějších intelektuálů, ekologických teoretiků či ekonomů a konspiratistů. Protože nádherná kázání o Jednotě všeho byla a stále jsou teoreticky krásně poslouchatelná a zdánlivě srozumitelná, ale pouze a právě „rozumově“: pouze skutečná a živá jednota teorie a praxe (i co se týká způsobu, jakým vykonávali a vykonávají mniši a mistři své tělesné potřeby) byla a je tím, na čem skutečně záleženo a záleží.
Když jsem četl první informace o terra pretě, nebo teď v Klíčové dírce článek o ekosystému Xochimilca, opět jsem se zastyděl za svou rozvinutou společnost, která nedokázala to, co uměli už indiáni ve středověku: recyklovat a využít své fekálie. Jinými slovy, tento tenký časopísek o ekologických toaletách je právě dnes daleko důležitější, než všechny proklamativní reformy a odborářské stávky.
A když tak za ranní mlhy sedím v kadibudce a koukám na přírodu a jsem její součástí, užasle naslouchajíc ptačímu koncertu, když zasypávám to co jsem vyrobil dřevěným uhlím (které si naberu k tomu určeným hrníčkem), a když pak tichým krokem, abych nijak nenarušil tu dokonalost (koloběhů), odcházím do pokoje své (v mém případě stále méně náročné) civilizovanosti, je mi nádherně. K čemuž vydatně přispívá i kadibudka.
