Pravidelně potkávám někdejší absolventy mých přednášek, kteří jako prvního (z další řady lektorů, šamanů a duchovních učitelů) zažili mou smršť zážitků, vtipů, životních příběhů a metafor, spojených s duchovností. Stěžují si obvykle, že od té doby už nikdy nic takového nezažili, a ze všech dalších přednášek (šamanů z deštného pralesa, Indiánek z And nebo Indů z Himálaje) odcházeli neukojeni, ba dokonce zklamáni. Nebo jinak, zatímco v 70. letech min. stol. nebylo ani pomyšlení, že potkáte pravého gurua nebo zenového mistra, nebo dokonce nějakou dobrou knihu o duchovnosti, dnes je plno spíše ezošrotu a rádoby satsangových přednášek, a jeden žasne, na co všechno čeští hledači sebe sama (protože o nich a pro ně je tento fejeton) zaplatí vstupné (a zdvořile vyslechnou nudné a nic nového nepřinášející řeči). A tak při vší úctě, a s úvodní omluvou za razanci (jak jinak ty zbloudilé varovat?) naznačuji…
Plné Lucerny tichých mladých stoupenců řečí dr. Eduarda Tomáše už jsou také minulostí: být s někým, kdo je v pořádku, a má dlouhodobé zkušenosti s českými adepty duchovnosti, zklidní a ukojí ono evoluční puzení vyhledávat když už ne metody a postupy, jak se „probudit“, tak alespoň knihy o tom. Český guru znal své pappenheimské a jeho knihy a řeči o bráhmanu či Milarepovi zněly i v 90. letech min. stol. velmi autenticky. Zatímco na počátku 90. let do Prahy jezdili přednášet někteří autentičtí šamani a guruové, později se objevovali už jen američtí či němečtí žáci žáků druhořadých indických majitelů různých vznešeně nazvaných ášramů. Jednou jsem náhodně a dobrovolně tlumočil jednomu americkému studentovi buddhismu: jeho řeč byla ovšem tak toporně formální a termíny tak vyčtené, že jsem po chvíli odmítl překládat (a šířit ty nesmysly). Podobalo se to vystoupení černošského souboru valašských lidových písní a tanců ve Strážnici. Nebo situaci, kdy jiný naivní Američan přijede v roce 1986 do Prahy, vyleze z metra pod „koněm“ a vyptává se náhodných chodců, kde by sehnal lidi z Plastic People of Universe, že jim veze nějaké tajné věci. I tenhle byl přesvědčen, že tady nemáme televize a nejmenší ponětí o Buddhovi.
Ve čtvrtek 11. srpna 2011 se v Dejvicích konal (u nás již šestý) satsang se Šrí Brahmanem. Zvědavci slušně zaplnili aulu základní školy a užili si své nudy s pravým Indem. Šri Bráhmam vyučuje Atmavičáru, dotazování se po pravém Já. V jeho přítomnosti je to prý jedinečná praxe, protože mysl v přítomnosti realizované bytosti zastaví svoji činnost a zůstává jen pozorovatel a pravá bdělost. Je to Nejvyšší Milost, píše se na internetových stránkách společnosti, která jeho vystoupení u nás organizuje. Na satsanzích je prý také možnost přijmout požehnání, které Šrí Bráhmam pravidelně dává, no nekupte to. Když někomu požehná realizovaná bytost, spaluje karmu a jeho srdce je naplněno hlubokým klidem a tichem: to je projev pravého JÁ. Když je člověk schopen tento klid a vnitřní mír udržet, tedy projev pravého Já, spalování karmy neustává. Milost již proudí do srdce. No neochutnejte tuhle instantní duchovní polévku (třeba opravdu ušetříte roky tvrdé práce na sobě samém)! Jako ostatně řada Indů v tomto oboru i tento užívá posvátné a všem srozumitelné jméno (ve smyslu nomen omen, a když se jmenuji Brahmam, což se téměř rovná slovu brahma, brahman, a to znamená věčné, nepomíjivé absolutno, nejvyšší nedvojná skutečnost védantové filosofie, stav čisté transcedence… pak už automaticky bývám vnímám jako ten echt autentický guru), a úspěch je doma i v cizině (tam zvláště ten finanční) zaručen. Při vší úctě, a třeba se mýlím, ale na mně a mé pokročilé studenty to dnes už dojem nedělá (viz i zde). A o to mi jde.
Šrí Brahmám založil v indickém státě Andrapradéš, ve městě Tadipatri, ášram (věnovaný i na Západě slavnému Ramanu Maharišimu z doby asi před sto lety), kde dnes žije a kde je možné jej navštívit. V ašrámu je škola pro sirotky a útočiště pro staré lidi. S návštěvníky prý Šrí Brahmám pravidelně medituje a věnuje se jejich duchovním otázkám. Indický guru (ročník 1944) učí třeba toto (a tímto): Prázdnota… a Srdce otevřené. Srdce otevřené znamená bez závoje mysli … pak vstoupí Milost Já. Srdce otevřené znamená být v Tichu, bez mysli… když je tam mysl, není to Ticho. Mysl neustále těká a mění se… proto přijímá jen prožitky. Ticho znamená žádný pohyb, žádné změny. Já nikdy nevidí mysl… Opravdový stav Já se hned ztrácí za závojem mysli. Ten závoj je iluze. Pokud spočíváte pořád v Klidu a Blaženosti, neznáte dualitu … to je pak božské Já. Je snadné tohle pochopit.
No, tak snadné to pro západní „rozumování“ rozhodně není. Představa, že by se vzdala sebe sama jen na základě slovní výzvy, je pro mysl dokonce přímo nesmyslná. Uf, žasne mysl pragmatického a autority vždy znevažujícího Čecha, a je hned mimo mísu. Abychom si rozuměli: nemám nic proti snaživým Indům, kteří si ve své zemi našli způsob obživy a existence. Prosadit se je těžké tam i tady. Nemám nic proti ášramům, a už vůbec ne proti metodám, jak předávat vlastní zkušenost dalším zájemcům. A vůbec nic nemám proti indické duchovnosti, naopak. To, o co mi jde, je nesnesitelná snadnost, s jakou se v Indii a po světě uživí stovky prodavačů sladkých řečí na jedné, a naivní předpoklad, že slova, která fungují Indům, musí fungovat i na druhé straně zeměkoule… protože posvátné řeči a spisky jsou jen „prst ukazující na Měsíc“ (poznání), nikoli poznání samotné, na druhé straně. O nefunkční a zastaralé formě ani nemluvě.
Mnozí indičtí učitelé duchovnosti v Česku se totiž mají k autentické a transformující duchovnosti asi tak, jako čeští lékaři k nemocem svých pacientů: není v jejich zájmu, aby klient dosáhl osvícení (vyléčení), protože by ztratili klienta (a tedy pravidelný zdroj příjmu). Jsem si jist, že ani ve škole v Dejvicích, na šestém satsangu Šrí Bráhmana v Čechách, nikdo nedosáhl osvícení, nebo aspoň Poznání, a dokonce se ani o milimetr neposunul na své Cestě. Poslouchat monotónního gurua (tlumočeného stejně monotonním překladatelem) bylo prý k nevydržení, a někteří původně zvědaví Češi postupně odcházeli. Jistě, pokud jde o to nemluvit a ani neposlouchat „zlá“, tedy negativní slova, je to stále lepší než probírat se denním tiskem nebo sledovat televizní zpravodajství, ale o tom to tady nebylo, a je a bylo to vlastně k ničemu. V jistém smyslu (a z hlediska duchovnosti) jsou možná satsangová turné Šrí Bráhmana jen marketingovou kampaní a sháněním peněz pro ášram než možností duchovně prozřít (právě tak jako koncertní turné nějaké rockové skupiny je dnes spíše akcí pro prodej jinak již neprodejných cédéček).
Navíc prý totiž přednáška byla (podle pokročilého a s praktickou duchovností již obeznámeného zenového studenta) typicky nudná (v Indii jsou na to zvyklí a dychtivě hltají každé slovo guru, Češi se svou podezíravou a popletenou myslí ale za dvacet minut spolehlivě klimbají a duchovní vytržení či soustředění nanejvýš hrají. Je to jako s místními „seminářovými bohyněmi“, které si od české plotny zaběhnou vzývat nějakou tu keltskou nebo pohanskou bohyni, a s veškerým oděvem a křepčivým tancem odkládají, jakoby to šlo, své křesťanské tradice, vzdělání a paměť těla a země: mysl a mozek a tělo racionalitou a ateismem (neřku-li materialismem) odkojeného posluchače (indického majitele továrny na instantní řeči o duchovnosti otevřeného srdce) si překládá Indem prožité a indicky chápané termíny hezky česky, od (Přemka) podlahy: žádné jiné termíny než materialistické ve slovníku prostě nemá.
Zatímco duchovní adepti v Německu, Francii či Anglii už naslouchají nové generaci německých, francouzských či anglických duchovních učitelů (kteří byli také kdysi zlákáni knihami a exotikou jako Češi o generaci později, ale na rozdíl od nich mohli zvednout kotvy a jet do autentické Indie a vystřízlivět v pozápadnělých ášramových disciplínách): ti nejusilovnější dosáhli „probuzení“, a pak se vrátili domů a učí tak, jak jim zobák narostl.
Jinými slovy, pokud se na takových podnicích fyzicky, tělesně necvičí, zápaďanova mysl (po traumatickém porodu a diktatuře rodičovství a školy, je plna zmatků, a potřebovala by nejprve mnohaletý proces očisty) střečkuje a vyrábí nanejvýš iluze duchovních zážitků. Pouhé poslouchání (čtení) českých kostrbatých překladů spíše apatickým než dychtivým českým adeptům poznání onu špínu západní mysli spíše jen rozpatlá. Prostě to nefunguje. Kdy už to někdy někdo všem těm naivním posluchačům a posluchačkám podobných brahmanů, obchodníků s posvátnými slovy, natroubí do makovic?
Meditovat, a pobývat s ním, nevadí. Neustále jen naslouchat jeho překládaným proslovům, vadí!. Jet do Indie, do malého autentického ášramu, nevadí… i když doba té autentické duchovní Indie je dávno pryč. Chodit dnes v Česku, kdy je na trhu spousta knih, a kdy může každý vážný zájemce odejet přímo do Indie, na žáky překládané přednášky indických guruů a mistrů, vadí! Protože v této podobě to jsou jen obchodníci se sladkými řečmi. Protože kdo zaručí, ptá se západní mysl, že to s ním není jako v následující příhodě: Učení v soukromí (u Šrí Bráhmama) bylo ještě direktivnější a došlo i na historky z osobního života i z života milovaného Ramany Mahárišiho. Zeptal jsem se, zda džňani vidí do mysli tak, jak se to říkalo o Sešadri Svámim, Ramanově starším příteli. Šri Brahmam se rozhovořil: „Sešadri uměl mnohé zázraky, ale dosud neznal zázrak Božského Já. On jednou navštívil Ramanu Mahárišiho v jeskyni Virupakša. Posadil se před něho a hodnou chvíli na něho hleděl, než se zeptal, ´proč stále zůstáváš tichý?‘ A Ramana odpověděl: ´Nemám nic, co bych měl konat, mluvit, či myslet.‘ Sešadri sděloval, že všude vidí jen Boží Přítomnost, ale na Ramanovu otázku, zda ví, kdo je? odpověděl, že neví. Ramana Maháriši Boží Přítomností byl.“ Možnost, že Šrí Bráhman je „realizovaný“ duchovní učitel, a člověk dosáhne osvícení jen tím, že od něho dostane požehnání, západní mysl prostě nevezme, protože pokud by realizovaný, tedy osvícený, byl, rozhodně by mu neuniklo, že většina jeho Čechů mu vůbec nerozumí. Hm. Ale možná realizovaný je, jen mu my Češi nerozumíme. Nejsme připraveni (viz příští blog).
P. S. Pokud je ale vaše mysl již čistá, a uvěříte doslova tomu, co Šrí Brahman říká, třeba zažijete to, co popsal účastník dřívějšího satsangu: http://www.satguru.cz/article/3497.milost-bozskeho-ja/
P. P. S.: Zpráva od čtenáře: Jestli ty bílý, co sem jezděj za rychlým
osvicenim, guruem, atd… a potkaj rikšáka, kterému daji 2.000 USD za
to, že má korále na krku a řekne jim, že je tajnej guru, co je mezi
lidma a řídí rikšu, protože ví, že tenhle člowěk přijede…. tak to
těmhle lidem prostě patří… prohlásíla jedna indická učitelka jogy
na lekci jógy v Indii.
