Tak by asi mohla znít moje rada mladým mužům, kterým neúprosný zákon evoluce velí „lovit“ a balit ženské protějšky. Protože obzvláště zde a obzvláště dnes platí ono lidové a prastaré „navrch huj, vespod fuj“. Pokusím se naznačit (přestože vím, že zamilovaný nevidí a neslyší), že právě tak jako při výběru tibetské znějící mísy, méně „lesku“ je nakonec více. A čtenářky, které tohle uvažování vezmou osobně, si svou emoci zaslouží.
Začátečníkům radím, aby si tibetskou mísu vybrali podle citu, ne podle vzhledu. Pokud už mají vybrány poslední dvě, a rozhodují se mezi tou, která jim na první ťuknutí zní nádherně, a je navíc lesklá a krásná, a mezi poněkud nevzhlednou, a občas dokonce (měděnkou) skvrnitou, jenž se navíc ne a ne pořádně (točením paličkou po vnějším obvodu ve směru hodinových ručiček) rozeznít, nechť si vyberou tu druhou. Zatímco hra na tu první je po chvíli omrzí (není v tom žádný vývoj), mnohaměsíční ťukání na tu druhou umožní postupné rezonanční vyladění a transformaci těla hráče: mísa začne znít stále dokonaleji, jak se stále více přizpůsobuje tělo hráče. A za nějakou dobu budou z obou dokonalí partneři (protože se oba přizpůsobí a tím i vzájemně transformují).
V roce 1974 jsem v Amsterodamu seděl u baru v místní kavárně (na jejímž pultu se majestátně vyvalovali tamní kocouři), a jak jsem tak byl nadšený (že na mne další den čeká koncert Franka Zappy v Rotterdamu), konverzačně jsem oslovil, jako již několikrát předtím, hezkou slečnu, která si vedle dávala ranní kávu a briošku. K mému překvapení mne s pohrdavým, až znechuceným výrazem, odpálkovala. Přítel, který se mezitím vrátil z WC, mi to vysvětlil: když je v Holandsku (oplývající obyčejnými, pihovatými, spíše hřmotnými ženami typu krev a mlíko) nějaká dívka hezká, ne-li krásná, baví se jen s boháči na první pohled. Svou krásu chce výhodně „pro(v)dat“. Dotklo se mne to, protože jsem samozřejmě neměl nejmenší úmysl si ji v budoucnu vzít, ale asi z mé angličtiny a z mého oblečení čišela „chudoba“ (přičemž jsem si byl jist, že v mém případě „cti netratí“).
Přítel mi přijel ukázat (po rozvodu před lety a velmi bolestivém rozchodu s možnou partnerkou před rokem) svou novou ženu. Vypadal a zněl šťastně: čekají spolu dítě. Ona je žena do nepohody, obyčejná milá inteligentní a laskavá žena (jejíž dvě děti již dovršily20 a18 let věku). Uff. Oddechl jsem si. Ta mu jistě neuteče. Protože není estradiolka. A protože jiný známý právě prožívá s další blondýnkou, herečkou, dosti smutné období pomalého rozchodu, vysvětlím znovu: blonďaté herečky (včetně Marilyn Monroe, Jane Fondové, naší Jany Brejchové, Olinky Schöberové či Kateřiny Brožové a dalších takových) mají v těle zvýšené dávky estradiolu, ženského hormonu, který je (podvědomě a nezastavitelně) nutí odejít z dokonalého manželství s milionářem, děti neděti, protože se objevil ještě bohatší milionář. Ukazuje se, že tyhle ženy za to asi prostě nemohou:
Estradiol je totiž hormon „vosího” pasu, „naducaných“ ňader (a také lomivosti kostí). Pokusu z počátku roku 2009, zaměřeného na hladinu estradiolu a chování žen, se účastnilo 52 vysokoškolských studentek ve věku 17 až 30 let. Žádná z účastnic nebrala hormonální antikoncepci (to aby nedošlo ke zkreslení výsledků vlivem látek s estrogenním efektem). Pokus spočíval v odebírání vzorků krve, v nichž se stanovovala hormonální hladina. Vyhodnocení testů ukázalo, že hladina estradiolu souvisí s hodnocením sebe sama. Nositelky vysokých hladin hormonu byly sebejistější a hodnotily se lépe. Měly také větší tendence k flirtu a touhu líbit se mužům. Z odpovědí vyšlo najevo, že ženy s vyšší hladinou hormonu častěji usilují o to mít poměr s někým, kdo není jejich primární partner. Nejde u nich ale jen o snahu střídat milence na jednu noc. Spíše jde o to, že když se jim naskytne kvalitnější partner, bez okolků jej vymění.
Za těch čtyřicet let, co zpovzdálí sleduji osudy kamarádů a jejich manželství, nemohu nesouhlasit. S „krasavicemi“ jsem i já měl své opakovaně negativní zkušenosti (a ta první, v baru v Amsterodamu, mne tehdy nepoučila, protože jsem jí nechtěl uvěřit): jako pilný čtenář světové literatury jsem ženy ctil a hodlal rytířsky bránit. Nemohl jsem uvěřit zvěstím, že (přes všechny ty vzletné řeči a hluboké vzdechy při poslechu Cyrana a Romea) je ovládá daleko víc tělo a hormony, než rozum a logika. Poslední dobou, kdy už (i z vlastní zkušenosti) vím, že jsou (v naší pokrytecké a nejméně ve dvou generacích zablokované společnosti) ovládány nezvládnutými hormony daleko víc, než by si i ty vysokoškolsky vzdělané byly ochotné připustit.
Dobrá zpráva je, že tyhle estradiolky obvykle nechtějí mít děti (nebudou si přece kazit postavu porodem a hlavně kojením), a tak jejich geny předány nebudou: vymřou. A dále, současní informovaní mužové si stále častěji berou zdánlivě obyčejné dívky, které ovšem oplývají stejně vnadnými oblinami, ale navíc chtějí mít děti (a co je hlavní, neutečou s prvním a pak každým ještě bohatším mužem, který projde kolem).
Špatná zpráva je, že muži jsou evolučně a nevyléčitelně naprogramovaní na obliny. Blondýna s bujným poprsím, dekoltem, a oblými boky spolehlivě přiláká pohledy všech mužů, kolem kterých projde: nedá se tomu zabránit. Paradox moderní doby spočívá v tom, že době, kdy móda velí přerušit oblinu boků sníženým pasem (kalhot i sukní) a běžná chudší populace dívek slepě kupuje antikoncepční oblečení (protože když se kterýkoliv muž podívá na vychrtlou tyčku bez oblin, rozhodně ho nenapadne imaginárně si povzdechnout: s tou bych chtěl mít dítě), ty, které pohledy a podobné touhy v mužích vyvolávají, tedy estradiolky, zase děti mít nechtějí a svým mužům neustále utíkají za jinými, bohatšími. Muži jsou nešťastní a neurotičtí, přestávají ženám věřit, a vybírají si jen krátkodobé vztahy (a postel). Roste počet (na reklamách závislých a neschopných se jim bránit) pindulín… a národ vymírá.
Možná to v současné tak mediálně vyhrocené a městské, tedy anonymní době mate a klame: estradiolky bývaly v každé době a v každé společnosti, jednak ale zůstávaly na okraji společnosti (jako prostitutky, dokonce i chrámové), jednak s nimi muži spali, ale brali si a žili s těmi druhými… A další paradox: zatímco evoluce naprogramovala muže na obliny, aby se lidé rozmnožovali (a měli tedy co největší počet dětí), v současnosti je estradiol (a oblost žen) spíše příčinou vymírání západní společnosti (kromě Francie, kde jsou ženy stále Ženami).
I pokud si vyberete obyčejnou ženu, tedy ne krasavici na první pohled, stále ještě nemáte vyhráno: nikdo netuší, co se ženou udělá těhotenství a (u nás obvykle poněkud traumatizovaný) porod. Znám takové, které se s prvním dítětem proměnily z něžné tiché a chápavé princezny v dominantní rozkazovačnou a ve jménu dítěte manžela neustále krotící, kritizující a svou virtuální moc zneužívající uječenku (už Nietzsche věděl: „I ten nejchytřejší muži si vybírá ženu v pytli“).
V zásadě ale, mladý muži, platí: jakmile uvidíš pindulínu (blondýnku, krasavici)… utííkéééj!
