Jak tak dny plynou, je stále jasnější, proč trvám na některých zdánlivě nedůležitých detailech života novicovského. Tak jako v zenovém klášteru, i v domečku a na zahradě je plno příležitostí ukázat, nebo si procvičovat, bdělé vědomí. Ne kvůli mé radosti nebo novicův údiv nad tím, co vyvádí, který se, zaplaťpánbůh, přelil v široký úsměv a pobavení nad sebou samým, ale v rámci dlouhodobého cíle přeprogramovat ná- a zlo- zvyky, které v sobě mají hlubinnější nebezpečí: učí nevědomky žít neefektivně, v jaksi ulepených a emočně zašmodrchaných chuchvalcích. Navíc je stále vytrvale a opakovaně Čech jak poleno, takže neposlouchá rady a instrukce, a „myslí“ (já myslel, že…). Vyprávěl jsem mu tedy o mistrech, tedy původně mniších, kteří byli z počátku taky nedůvtipní a vyváděli spoustu novicovin, ale právě tahle jejich hlubinná nešikovnost byla zdrojem energie a motivace k dosažení cíle.
Poslední hromada listí tlí sama pod ořešákem, takže byl čas na starou vrstvu listí na kompostu přidat něco zeleného plevelu. Novic zmizel, tak jsem se za chvíli vyšel podívat, co dělá, a zkoprněl jsem. Má velký talent, jako ostatně všichni novicové, dělat pečlivě především to, co už umí a co mu jde. Musel jsem mu připomenout, že ráno a dopoledne, kdy je jeho mysl odpočatá po noci a snově vymetená od emocí, by se měl především učit čínštinu, že zahrada klidně počká na odpoledne, právě tak jako sepisování seznamu novicovi (a protože v poslední době perlí stále víc, moc se těším, jak ty jeho činy rozebereme).
Našel sem ho, jak v kleče pečlivě jednou rukou vytrhává plevel, zatímco druhou ve vzduchu drží umyvadlo, do kterého plevel umisťuje. Moje námitka (směrem k efektivnímu jednání) zněla: proč netrháš plevel oběma rukama a neházíš jej do umyvadla, které položíš před sebe? Nemusíš to umyvadlo držet nad zemí, přece… Když nezabral hned, vysvětloval jsem dále: takto musí tvůj mozek část energie věnovat i rovnováze a držení umyvadla druhou rukou. Přitom dvěma rukama trhaný plevel přispěje k tvému „sjednocení“ levé a pravé strany těla (přece jsi trénoval mé oblíbeného cvičení právě na tuto disciplínu těla PLL PLL PL!), ušetříš energii, kterou budeš moci nasměrovat na udržení pozornosti v haře (kde kvůli umyvadlu v pravé ruce nejsi), a půjde ti to rychleji. A třeba dokážeš pobývat stále delší dobu vědomím v haře…
Psal jsem o tom v minulém blogu na téma čiperné myšlení mistrů a učitelů (a čipernost sýkorek a veverek). Mozek zanesený emocemi a zneschopněný akce záplavou panických myšlenek co bych měl a co neměl udělat (bludný kruh nemá konce) pak dokáže vyrobit spoustu situací, ve kterých se noci diví: jak to, že jsem si zase zapomněl klíč v práci? A když jsem to zjistil, jak to, že jsem prostě nepřelezl plot (a místo toho jsem tu negativní situaci rozmázl a přiživil tím, že jsem jel zpátky do práce, a pak mi samozřejmě ujel autobus…)?
Novicův mozek je už také docela a snaživě čiperný, ale neefektivně: vyrábí další a další novicoviny a ne a ne najít řešení, které se dá vyjádřit slovy: When spirit moves, act! To je to, čím se liší odpovědi na kóany noviců (verbálně popisují, vlastně se bojí správného řešení, přestože k němu třeba i směřují): vím-li, co a jak, tak bych to měl udělat, nejen o tom mluvit. Odvaha k činu, to je to, co čiperný mozek učitele nebo mistra umí, a čím podpoří konkrétní konání. To je to, čím se liší zakomplexovaní mladí muži od seladonů a Don Juanů: ti jdou prostě na věc (novicům nedochází, že slečny netuší nic o gejzírech a záplavách emocí, jenž je, ty mladé muže a novice života, paralyzují).
Názornost trhání plevele jednou rukou je dokonalou paralelou pomalého, umazaného myšlení tlustých a chlupatých myšlenek noviců, ale i prakticky žádného duchovního pokroku adeptů poznání, kteří celé roky meditují právě tak pracně, jak novic trhá plevel a udržuje rovnováhu umyvadla. Vždyť on tak soustředěně pracuje! Celá tahle společnost (a její vlády a ministři) se přece tak snaží (a reforma stíhá reformu, bezzubě, právě tak v posledních, jako v předchozích dvaceti letech). Samozřejmě vím, že jsem to říkal (psal) již mnohokrát, ale protože nikdo neposlouchal (nečetl v souvislostech), je třeba to říkat a psát) stále dokola.
Několika skupinám pravidelných zazenistů jsem v průběhu několika posledních let několikrát vzkázal, že rád přijdu popovídat a pobesedovat o tom, co také tvoří Cestu… ale tu netělesnou. O kóanech a úmyslech, a také, omlouvám se za sousloví, tak zprofanované v dobách socialismu, o zvyšování efektivity duchovní práce. Hm. Až na jednu výjimku (ale i tam jedna vlaštovka jaro neudělala) nikdy nikdo nezareagoval.
Tak jako jsem v pingpongu díky novicovi, který je stále lepší, stále lepší i já, tak jsem díky němu a jeho novicovinám i stále lepším učitelem. Názorně mi předvádí, co by mne samotného nikdy nenapadlo (že je možné): smějeme se jak blázni nad dokonalými míčky, ale i nad jeho novicovinami. Nebereme se vážně (jako politici a autority) a uvolněně a postupně budujeme pomyslnou konstrukci, která jednou nejen novicovi umožní neztrácet energii vyčítáním si a následnou nápravou chyb… ale prostě (When spirit moves, act!) čiperně přeskočit plot zlozvyků, komplexů a paralyzujících emocí.
