O slasti (třeba při vychutnávání čokolády) na jedné straně, a řízené, vědomé askezi (celibátu, cukru, těla, mysli, emocí…) na straně druhé existuje zcela jistě celá řada vědeckých a duchovních pojednání. Nečetl jsem je a nemám zájem je číst, protože jednak „čtením o koláči se nenajíš“, a zadruhé, tohle je velmi individuální „radost“. Přesto jsem čtenáři za otázku tímto směrem velmi vděčen: využiji příležitosti a námětu a pokusím se novicům, ale i pokročilým naznačit, v čem jsou pasti a výhody ne čokolády, ale takto nasměrovaných otázek a tendencí na Cestě. Jiná čtenářka zase neumí být sama, vždy dostane depresi. Co s tím?
Zopakuji: nejde o čokoládu (peníze, sex, moc), ale o připoutání k čokoládě (penězům, sexu, moci). Buddha by dnes pilně blogoval (a vzhledem k žumpě v diskusích nediskutoval) na internetu, a klidně si zaletěl přes oceán, pokud by byla šance na intenzivnější mediální pokrytí přednášky o možnosti dosažení osvícení (rozhodující je úmysl, a suma výhod v porovnání se sumou nevýhod), takže vyčítání duchovním osobnostem, že surfují nebo blogují, je malicherné a potrefené… Podobně Nansen kdysi přesekl před zkoprnělými, leč hádajícími se mnichy kotě, protože nikdo z přítomných nebyl schopen říci o zenu to „správné“ slovo, dalajlama desátého komára na paži plácne a v závislosti na svém zdravotním stavu by si klidně se mnou dal i kousíček nugátu (ale ne deset deka).
Začátečník si svých závislostí není vědom: několik let jsem chodil pěšky do práce (hlídal jsem v Národní galerii na Hradčanském náměstí) často až v Vinohrad, pravidelně ze stanice metra Staroměstská (přes Karlův most) nebo Malostranská (zámeckými schody). Pokud to bylo přes most, zastavil jsem se v tehdejší parní pekárně koupit si čerstvé, často ještě teplé rohlíky, a naproti v cukrárně deset deka nugátu (za bůra). Teprve po delší době jsem si uvědomil, že jsem ten nugát nikdy nedonesl až nahoru, na rampu (kde jsem nikdy nezapomněl obdivovat panorama)m natož do galerie. Míra intenzity slasti překryla všechny ostatní vjemy (a původní předsevzetí něco z té laskominy donést až do galerie a nechat si ji na večer). Naznačuji, že pokud člověk zvládne být si vědom toho, co dělá (v tomto případě co a jak moc si vychutnává), pak je schopnost vychutnávat si přínosná a pozitivní: zatímco neslaný nemastný a stydlivý nekňuba bude mít i neslaný nemastný život, ten, kdo si falstaffovsky umí vychutnat život (jídlo, sex, nugát), dokáže intenzitu svých slastí transformovat i do intenzity odříkání (askeze).
Když jsem si svou závislost na nugátu po několika letech a kilogramech navíc uvědomil, prostě jsem si jej přestal kupovat (a jen jednou za čas si vyzkoušel, jestli stále jsem závislý, nebo už jsem svou závislost překonal). Chutnal stále, ale už jsem dokázal klidně téměř celých deset deka donést až do práce a nabídnout kolegům.
Tahle dovednost mi pak pomohla např. při překonávání bolesti v kolenou a zádech při zazenu, ale i různých životních strastí (včetně dvouměsíční vazby v socialistickém vězení, následného rozvodu atd. atp.). Jinými slovy, dokud nevíš, že jsi v pasti, nemůžeš z ní. Dokud neumíš na 100% vychutnat nugát (nebo oříškovou Milku), nedokážeš na 100% řešit kóan. Dokud nezažiješ hojnost, nemůžeš vychutnat askezi.
Protože askeze, má-li pomoci na cestě poznání sama sebe, není utrpení pro utrpení, nebo pro diplom té či oné jógové školy. Tak jako jóga není jógou, pokud jí nepředchází (zvláště na Západě) delší a intenzivní fáze jamy a nijamy (očisty myšlení, mluvy a úmyslů), a neexistuje skutečná duchovnost bez soucitu, tak ani askeze nemůže existovat, tedy fungovat, bez víry (a počátečního úmyslu). Nejdokonalejší askezí (a cesta k ní a s ní) je pak odříkání (zvládnutá kontrola řeči a myšlení, také jako důsledek jamy a nijamy)…a pokora. Nejlepší askezí je pak skutečné (nejen teoretické) vědění… věděli už staří Indové.
Tohle už souvisí s odpovědí na jinou otázku. Čtenářka si v mém blogu přečetla, že „odejít do chaty v horách na samotě nedoporučuji, protože západní mysl neumí být sama pozitivně“, a ptá se: Jak to myslíte? Je západní mysl všechno, co se narodilo na západ od Indie? Nebo všechno, co žije v „civilizaci“? A čím se liší mysl „západní“ od té „nezápadní“, která zřejmě „pozitivně sama“ být umí? Dá se k tomu dnes ještě „probojovat“ nebo „proexistovat“, či je to ztracená věc?
Doporučil jsem jí nejprve si přečíst blogy, které jsem na toto téma již kdysi napsal, Duchovnost jinak a hlavně Naše dětská traumata , a pak teprve poslat další zbylé otázky.
Co z toho všeho vyplývá pro prvního tazatele (snad si zachová schopnost labužnicky si vychutnávat nejen čokoládu, ale i jiné a další chvíle života)? A pro čtenářku s depresí ze samoty (a takových je dnes většina)? Jistě pomůže přečíst si doporučené dřívější blogy, a snad napomohou i stručné odpovědi na její otázky: zaprvé „západní“ je termín zde označující mysl cele založenou na racionálním, levohemisférovém poznání a vnímání (takže dnes jsou „západní“ i mnozí Indové), zadruhé pokud slovem civilizace myslíme tu, která pilně a globálně exportuje kokakolizaci a macdonaldizaci všeho růstu růstu, pak ano, zatřetí „západní“ mysl je v zásadě negativně naprogramována (její pomyslné lahve jsou vždy z poloviny prázdné), začtvrté „probojovávat“ nemá smysl a je v zásadě kontraproduktivní protimluv, a zapáté pomůže jen dlouhodobá postupná a pracná očista mysli a těla.
Nebo to chce se rozhodnout a pozitivně změnit způsob porodnictví, a za tři generace tu bude většina zdravých, vysoce inteligentních, pozitivně uvažujících a šťastně jednajících myslí. A nakonec, opakuji, vůbec nejde o asketické zavržení všech slastí: lidé, kteří odříkáním posstupně natrénovali i kontrolu těla a mysli (za účelem sebepoznání a dosažení klidu a míru), si klidně čas od času mohou dopřát a náležitě vychutnat jak oříškovou Milku, tak i jiné nugáty života. Mysl zůstane čistá, a těla si poradí.
