Budova Sklenářky a stromy a pozemky kolem jistě stále ještě pamatují šťastný hlahol dětských hlasů a učitelek a vychovatelek: nejméně od 60. let až do sametu zde školská správa Prahy 10 (jmenovitě místní ředitelka paní Martincová) vedla tzv. „školy v přírodě“. Děti ze čtvrtých tříd základních škol téhle čtvrti sem jezdily přes celý rok (v zimě jich tu bylo kolem šedesáti, přes prázdniny se na táborech po třítýdenních turnusech střídalo kolem 160 městských dětí) si užívat trávy a vody (nebo v zimě sněhu a ledu) a především čistého vzduchu.
Jednou ročně přijížděly i italské děti z okolí Milána (tam možnost volně pobíhat v lese a po trávě nebyla a není, jako jinde na Západě je vše oploceno a označeno jako „soukromý majetek“), a občas i děti německé (jak vzpomínala paní ředitelka při své první osobní návštěvě po dvaadvaceti letech v důchodu, na rozdíl od rozběhaných italských se ty německé děti ukázněně pohybovaly v trojicích), a jeden turnus byl složen z dětí všeho věku dvou zvláštních škol .
Zatímco tehdejší finanční příděl na české dítě byl jednadvacet korun denně, za ty italské platili jejich, přes všechnu tu družbu kapitalističtí rodiče dvakrát víc (je ovšem třeba podotknout, že tehdy stál oběd v pražské malostranské restauraci, například řízek přes celý talíř s vařeným bramborem a okurkou tehdejších jedenáct korun, noviny nebo rohlík 30haléřů, a knedlíky s (rajskou) omáčkou, což prý bylo nejoblíbenější jídlo na Sklenářce, dvě koruny šedesát). Děti prý maso vracely, ale tak jako doma, i tady byly učitelkami a vychovatelkami nuceny porce dojídat.
Paní ředitelka, která zde od roku 1962 pracovala šestadvacet let, vyprávěla, jak denně dojížděla služebním autem (Tudorem, pak Volhou, pak Škodou) do Kostelce nad Orlicí k řezníkovi a zelináři, zatímco pekař jim rohlíky a chleba dovážel až sem, jak nemohla koupit nové auto za 60 tisíc, protože to byla „investice“, ale na opravu či přestavbu na kombi zřizovatel, Školská správa, bez mrknutí oka vysolila mnohem víc, jak postupně „zainvestovala“ do oplocení (děti rády utíkaly do místních, vojenských lesů, jednou se jedna partička opila levným ovocným vínem čučo a byl z toho skandál), nebo jak kontrarozvědka věděla o každém autě směřujícím na Sklenářku. Výhodou vojáků v lesích, kam nikdo nesměl, ale byly úrody hub (děti na ně někdy chodily s vychovatelkami a vracely se za hodinku s plnými dřevěnými bedýnkami od zelinářů) a borůvek (děti je sbíraly samy a o to víc jim pak chutnaly na koláči jako od maminky).
Pracovali zde na plný úvazek dva údržbáři, kteří například v zimě, pomocí dřevěná radlice za traktůrkem, protahovali lesní cestu, kterou ráno chodily „do práce“ kuchařky z nedaleké vesnice Zdelov. Pávy zavedla paní Martincová, koupila k darovanému kohoutovi jednu slepici a následné paví hejno orientálně křičí a nocuje ve výškách na velikánské bříze už více jak čtyřicet let. Pokud nějaké dítě z toho čerstvého vzduchu onemocnělo, zůstalo tři dny „na ošetřovně“ (nad kterou teď bydlím), ale většinou se vzpamatovalo, pokud to byl záškrt nebo něco jiného, přijeli si pro něj rodiče. Paní Martincová je dodnes vitální důchodkyně, která občas potkává tehdejší děti, jenž moc rády na zdejší pobyt vzpomínají (existovala dokonce speciální písnička, opěvující Sklenářku), a pochvalovala si, že se bála, že bude zdevastovaná, ale že vypadá moc pěkně a přeje jí do budoucna hodně klidu a pohody.
Když se mne před mnoha lety novináři ptali, co bych udělal, kdybych byl ministr školství, mládeže a tělovýchovy, řekl jsem, že bych dal spočítat dlouhodobé výhody a prosadil zákon, který by každé rodině s malými dětmi umožnil pronajmout si levně domek u lesa nebo na louce, aby děti mohly vyrůstat v nejlepší škole života, v přírodě. Tři týdny jsou lepší než nic, ale moc toho ani v socialismu neřešily. Takže když to dobře dopadne, a postupně se přistěhují i nějaké ty mladé rodiny s dětmi, šťastný hlahol se bude na Sklenářce ozývat znovu. Zatím tu občas zazní hlásek téměř dvouleté holčičky Sofinky, které se právě narodila sestřička…
Jinými slovy, jak vědí mí pravidelní čtenáři, mám sen: aby nejen na Sklenářce, ale všude kolem v čisté přírodě výskaly radostí jen chtěné, milované, přirozeně a nejlépe orgasmicky porozené, dostatečně hlazené a mazlené a s láskou vychovávané a hrou vzdělávané děti. A za tři generace na Zemi nebude agrese a násilí. Což je sice poněkud dlouhodobé „sebenaplňující proroctví“, ale přestávám být sám: kdo ještě se přidá?
P. S.: Nejen za tyhle dvě dobové fotografie děkuji paní Ireně z Náchoda, dceři bývalé ředitelky školy v přírodě na Sklenářce, která zde prožila celé své velmi šťastné dětství.
