Už Buddha dobře věděl, a taky se to snažil propagovat, že extrémy škodí. Že pro duchovní vývoj je nejlepší „střední cesta“, tedy ani příliš mnoho a velkého štěstí (většina výherců velkých sum peněz se docela brzo buď zblázní, nebo o vše přijdou, a jsou ještě nešťastnější, než byli před výhrou), ani příliš smůly (která má tendenci se lepit na paty) a neštěstí (Murphyho zákony platí včera, dnes i zítra). Proto se mniši již více jak dva a půl tisíce let snaží emoce ne potlačit, ale oslyšet (naučit mysl nebrat je vážně). A postupně naučit i mozek, aby si zvykl na stav bez velkého vzrušení (klášterní život je dokonale zorganizován a nejlépe zcela mimo běžný rušný a neustále se měnící, ale přitom v kruhu se pohybující život… aby se mnich mohl cele věnovat postupné transformaci emočního varovného systému útok, útěk).
Na konci pobytu na Sklenářce (viz blog Bezmoc) mi osud (a e-mail) přinesl hned několik extrémů, o které bych se rád podělil (sdělený žal poloviční žal, sdělená radost dvojnásobná radost, věděly naše babičky). Pochvalný e-mail samozřejmě v rámci snahy nevnímat sirény pávů samozřejmě potěšil:
Na začátku března se nám narodil syn, doma, přirozeně a do rukou svého otce. První se narodil před dvěma lety v porodnici „přirozeně“ do rukou neznámé asistentky a společnosti lidí, kterým to bylo vlastně jedno. Po prvním porodu jsem začala (pozdě ale přece) hledat, jak to příště udělat líp. Za zásadní okamžik považuji Vaši přednášku na Konferenci aktivního rodičovství – to byl ten pravý AHA zážitek. Dávám Vám za pravdu, dá se porodit bezbolestně a lehce. Není hezčího pocitu než se opíjet přítomností právě narozeného dítěte, které je MOJE a ne nemocnice. Přes dvě hodiny jsme byli přilepení k sobě z jedné strany jsem měla manžela z druhé staršího synka, který miminko neustále očichával a říkal nám jak voní… to jsou zážitky,které nám už nikdo nevezme. Takže Vám chci poděkovat za Vaši snahu ukazovat směr… K.
Jenže to mé „utrpení“ (chronické nevyspání a neustálá zdejší zima, které neustále oslabují můj jinak v homeostázi fungovat zvyklý imunitní systém) bledne ve srovnání s jedním životním příběhem: Bylo mi krátce 34 let. Žila jsem již 6 let v partnerství s mužem, který byl ten pravý. Jasně že jsem toto nevěděla dlouhou dobu našeho soužití, ale poslední rok byl báječný a mi se rozhodli, že vstoupíme spolu do manželství a vědomého mateřství. Vaše kniha „Nová doba porodní“ byla již dávno přečtená a nastudovaná mnou i jím. Moc jsme se těšili a se zájmem očekávali to, co jsme tušili, že může být ještě krásnější než to, co jsme již spolu měli. Bylo mi krátce 34 let, žila jsem v lásce, skromnosti duše a oba s vnitřním božstvím, když můj nastávající měl pracovní úraz a z minuty na minutu zemřel. Já krátce těhotná, čtyři měsíce před svatbou – věřte VÍM CO JE POCIT BEZMOCI! Přišla jsem o báječného chlapa, zármutkem o naše miminko, pak i díky právu tohoto státu o všechen majetek (měl dceru z prvního manželství) a zůstal mi pouze pocit BEZMOCI! Bude mi 40 let a sedím tady – znamená to, že i jediné řešení, které se tehdy nabízelo, nebylo jediné :-) Pobyla jsem půl roku sama v Indii, poprala se s ďáblem o duši… Věřte mi, že tímto prožitkem jsem se naučila vnímat a rozpoznávat lidi, kteří mají chuť, vůli, motivaci a hlavně srdce a můžou být světlem na cestě pro ostatní lidi. Domnívám se, že jste světlem pro ostatní a že jste již udělal MNOHO pro ostatní, kteří Vás znají, vnímají a slyší. Jen možná není potřeba všechny znát a vidět, ale stačí o všech vědět… důvěřovat že jsme tu a kdykoliv to půjde, třeba jen na malou chvilku, rádi si Vás Ti PROBUZENÍ poslechnou – s láskou připomenou. I.
A aby toho nebylo málo, další (pozitivní) extrém přišel od člověka, který v „oboru“ muzikoterapie a výchovy aktivně funguje více jak 30 let a ví, co dělá (a píše): Chci ti sdělit, že jsi moc prima chlap a že si Tě a celé Tvé mnohaleté práce plno lidí včetně mne moc váží. Možná, že ty hlavní důsledky, dopady Tvé práce, knížek, přednášek a skvělých rozhlasových pořadů (některé z nich mám nahrané) přijdou postupně, ale přijdou a vykonají to, co mají vykonat. Ovlivnil jsi tuhle zemi a společnost jako málokdo a já si moc vážím toho, že se známe. Z.
Zatímco pávi, navzdory zimě a tvrzení knih, že po období námluv, když už samice sedí na vejcích, se zklidní, se nejen že nezklidnili, ale dva samci soupeří mezi sebou ještě agresivněji (jeden extrém), a „díky“ tomu se nemohu odrazit od dna svých zdravotních potíží, a už se těším jak na smilování na ticho a přírodní klid v malinké vesnici v krajině poblíž Milevska (a Orlíku), tyhle zpětné vazby (a korálky zadostiučinění) dokonale vyrovnaly skóre… zatímco hlubinné zklamání z neúspěšné snahy naznačit, že je velmi nerozumné ničit luxus výjimečné lokality (tedy přírodní ticho a ojediněle čistý vzduch, který i u nás za pár let bude skutečným a ceněným, rozuměj: nezaplatitelným pokladem) kouřením a nevšímavostí k zvlčile řvavým zato turisticky atraktivním pávům, na jedno jediné volání o pomoc (druhý extrém) okamžitě zareagovali ti správní a já našel přes léto, i od září, azyl.
Už Buddha učil, že jediná Cesta k pochopení (co jsme zač a kam jdeme) je, že stačí myslet a říkat ta správná („pravá“, rozuměj: pozitivní) slova a konat ty správné („pravé“, rozuměj, situaci adekvátní) skutky… žijeme skutečnou „kaliyugu“ (najděte si co to znamená), od extrému k extrému (nejen lidi a počasí vyvádějí). Jakmile se ale člověk naučí předjímat, že po extrémním štěstí zákonitě přijde nějaký extrém v tom negativním smyslu, ale i naopak, je sice překvapován, ale již ne namočen v (extrémních) emocích (které se, tak jako již Buddha, naučil, a které učí, zvládat).
