Nad více jak 260 stranami tlustého špalku dvojčísla čtvrtletníku revue Prostor s názvem „Prohloubené vědomí, současná krize a rok 2012“ jsem si s pocitem zadostiučinění (jako ostatně v posledních měsících již po několikáté) zakřičel „Matemašte!“ (Na to jsem čekal!). Už pouhé pročtení obsahu mne nadchlo jmény mých dlouhodobých „oblíbenců“ (číst si o nich, nebo přímo překlady jejich článků, v češtině, a v době všemožných krizí, je i po těch desítkách let čekání povznášející i inspiraci přinášející): Grof, Abram, Bache, Laszlo, joj! Berte následující citáty a můj nostalgický komentář jako pozvání k čtenářskému a nadějeplnému lidskému zážitku.
Právě ve chvíli, kdy západní kultura sama sebe přesvědčila, že vesmír je stroj, který se pohybuje s mechanickou přesností a slepotou, je nám navracena schopnost prožívat vnitřní život vesmíru… tvrdí Christopher Bache, jenž je ovšem nejméně dvacet let před většinovou společností. A který sice neprožil socialistickou vědeckou cenzuru, ale také často narazil:
Domnívám se, že existuje paralela mezi reakcí akademické komunity na výzkum mimořádných stavů vědomí a její počáteční reakcí na feministickou kritiku patriarchální kultury. Staletý zvyk vedl vědce nejprve k popírání toho, že by se v ženské zkušenosti mohlo nacházet něco jedinečného, co by mohlo revolucionalizovat naše vzdělávací a sociální instituce… podobný spor se dnes vede o rozšířené stavy vědomí. Hlasy většinové společnosti, které dříve znevažovaly výpovědi žen, se nyní snaží marginalizovat svědectví, které přicházejí z těchto stavů, což vede k neustálému zkreslování našich filosofických a psychologických modelů směrem k fyzické realitě. A přesto, jako tomu bylo v případě genderového problému, je tento odpor chybou…
Co se týká předmětu zájmu tohoto dvojčísla revue Prostor, jsme s Bachem i Grofem (v USA) na jedné (sysifovské) lodi: Naše kultura, polapena uvnitř horizontu myšlení, které má na dosah ruky, vytváří mýty o nespolehlivosti a bezvýznamnosti mimořádných stavů vědomí. A mezitím se naše sociální roztříštěnost prohlubuje, zrcadlíc zejména naši neschopnost odpovědět si na nejzákladnější existenciální otázky.
Slova Christophera Bache totiž platí, jak dobře vědí mé čtenářky, i v případu odporu většiny (starých a starších) českých porodníků (nebo vyhořelých učitelů), kteří nejen znevažují snahy porodních asistentek (a mladých ještě nadšených pedagogů), ale přímo kují pikle proti každé snaze humanizovat jinak zcela odlidštěné, hlavně ale lege artis (doslova podle pravidel umění lékařského) postupy v „továrnách na poškozené výrobky“, tedy v porodnicích a školách). Ostatně má jediná připomínka, kterou jsem napsal již v upoutávce na tohle dvojčíslo, je, že zatím ještě ani Prostor nedorostl k prapříčině, medikalizovanému a traumatickému porodu. Ještě jinak, právě traumatické a absurdně (kontraproduktivně) zmedikalizované (rozuměj: výdělečné a ziskové) porody dnes opět plodí jak diktátory, tak jejich oběti, bez rozdílu nálepky toho či onoho –ismu… Co bych ale chtěl, když i v tak pokrokové zemi, jako jsou USA, musí myslitelé a inovátoři, jako jsou Grof či Bache, na uznání svých teorií čekat nejméně celou generaci, že?
Rád jsem si pročetl odpovědi vyzvaných osobností (např. režisér Poltikovič, novinář Třešňák, nakladatel Frank) na otázky redakce na osobní zkušenosti se zážitky rozšířeného vědomí, ocenil překlady Jiřího Zemánka, a opět se labužnicky soustředěně začetl do slov člověka, který to všechno spískal: Stanislava Grofa.
Pro západní vědu je vesmír ve své podstatě materiální systém, který se vytvořil sám. Starověké a domorodé kultury zastávají koncept oduševnělého vesmíru, který jako důležitou obsahuje spirituální dimenzi. Po čtyřiceti letech výzkumu vědomí silně tuším, že pravým důvodem této odlišnosti je naivita a ignorance západní průmyslové civilizace co se týká mimořádných stavů vědomí.
Stanislav Grof byl tou osobností, která v roce 1992 přilákala do Prahy na 12. mezinárodní konferenci transpersonální psychologie elitu světa, a snad se podaří, po dvaceti letech, uspořádat něco podobného. O dvě generace mladší Daniel Pinchbeck je ovšem rezolutnější: Domnívám se, že jsme jako lidský druh dospěli k evoluční krizi a že jediná cesta, v niž můžeme doufat, spočívá v nesmlouvavé evoluci, v proměně samotného lidského vědomí. To bude možná vyžadovat něco jako spirituální revoluci, doprovázenou hlubokou transformací našich základních hodnot a etiky.
Právě tak je po letech společenského váhání (a marném již dvacetiletém očekávání alespoň nějaké reakce odborníků, alespoň na neoddiskutovatelné úspěchy při léčbě neuróz a psychospirituálních krizí) radikálnější i český Grofův žák s dlouholetou zkušeností terapeuta, Michal Vančura: Myslím si, že duchovní prožívání a transpersonální zkušenosti by měly být integrální součástí života a kultury, jež by měla být schopna z nich čerpat inspiraci. Jsem přesvědčen, že je to jedna z našich bytostných potřeb. Takže to, jak zacházíme s psychospirituální krizí, je možné chápat i jako závažný symptom duchovního vyprázdnění, duchovní intolerance doby.
Hm, tetelí se dušička po třiceti letech zdánlivě marného varování a burcování a rozdávání nadšení pro změnu (rozumějte: nic menšího než revoluci v hlavě každého z nás, již porozených, a také soukromou odvahu odmítnout diktát porodníků, pokud jste mladá žena a chcete dítě). Po stále radikálnějším dr. Hnízdilovi (např. jeho poslední rozhovor pro Reflex 22/12) je tohle číslo revue Prostor další cihlou vyjmutou ze Zdi (matrixu bohyně iluze Máji), která nás odděluje od skutečné reality, a pádným důkazem stále nutnější změny (včera už bylo pozdě). I Michal Vančura už ví, co nám dnes palčivě chybí:
Péče o to, jak se mají správně rodit děti. Jak se máme prostřednictvím iniciačního rituálů transformovat z nedospělých na dospělé. Jak máme nejdřív poznat sama sebe, a potom teprve zkoumat možnosti partnerských vztahů (nemělo by se zaměňovat pořadí). Teprve pak je čas na hledání vztahu s něčím, co nás přesahuje.
Kolik článků jsem napsal o absenci (a přitom životní nutnosti) rituálů, nebo o tom, že tahle kultura ještě nezjistila, že v období okolo jednadvacátého roku věku každý procházíme „duchovní pubertou“, a také že pokud iniciační rituály chybí, hledáme spiritualitu (a uvolnění) v seminářových náhražkách nebo v alkoholu (špiritusu).
Je zřejmé, píše o kus dále i Michal Vančura, že přechodové rituály chybí, ale že je v nás také nastavení, které nás vede k tomu, že si přechodový rituál chceme uspořádat sami. Jen nemáme k dispozici ten správný kulturní rámec. Proto se věnujeme pseudoiniciacím: alkohol, silná auta a motorky jsou časté ale neuspokojující prostředky, jak překročit určitou hranici (pro muže… o rychlokvašeně emancipovaných seminářových bohyních a naivně zmateném kulturním rámci českých šamanek jsem také hodně psával, pozn. aut.).
V onom dnes již legendárním roce 1992 jsme (nejen my Češi, ale i všichni ti myslitelé z USA a dalších zemí) naivně doufali, že pomůžeme změně orientace vývoje západní (kam jsme spěchali) společnosti. Cizinci doufali, že v čele s Václavem Havlem neuděláme tytéž chyby, k jakým došlo v jejich tak na zisk orientované kapitalistické společnosti, a my, kteří jsme již dvacet let v soukromí a téměř ilegálně pracovali na sobě a duši, jsme chtěli nabídnout pole neorané a možnost vykročit správnou nohou.
Hm. Po dalších dvaceti letech je to spíše horší, a sympatické pokusy (jako je tohle dvojčíslo revue Prostor) přinejmenším informovat, nejen že je něco špatně, ale kudy vede cestička naděje a řešení, nic nemění na celkovém trendu, který citací z Egona Bondyho (z roku 2000) uvedl Blumfeld S. M.: Není odvaha říct úplně jasně, proč jsme v prdeli a proč nejsme s to se z té prdele dostat. Všechny teoretické řeči jsou jen empty talk, prázdné řeči… A sám za sebe píše: Je zbytečné dodávat, že globální se zdá být i neschopnost daný problém přesně definovat a dojít k jasnému výsledku… Jestliže jsme intuitivně schopni krizi a její příčiny pochopit, ještě to neznamená, že disponujeme nějakou zázračnou mocí ji řešit. Týká se to i lidí obdařených zvláštním bonusem „rozšířeného vědomí“…
Souhlasím, a to je také to jediné, co „vytýkám“ i tak intelektuálně a již dvacet let k tomu co nás přesahuje orientovanému periodiku, jako je revue Prostor: pramálo konkrétních metod a návodů. Takže „matemašte“- snad právě takto v jednom svazku nahuštěná varování přivedou nejen čtenáře ke zjištění, že je třeba nejen psát, diskutovat, konstatovat a polemizovat, ale především něco (nejraději duchovního) dělat. Právě tomu jsem se snažil posledních dvacet let co nejvíc přispět…
