Původně měli přijet jen dva tři mí nejdéle sloužící studenti, nakonec nás sedělo u pingpongového stolu pokrytém ubrusy pod jasanem dvanáct (já plus jedenáct učedníků). Tomáš ráno nasbíral popadaná letní jablíčka a Martina vymyslela a pak spolu s Vaškem upekli vynikající koláč (a zapekli zeleninu a vysportovaného králíka od souseda… pekl se tři hodiny), a ve stínu, ale jinak osvíceni letním sluncem, jsme jedli, pili, hodovali a diskutovali.
Odpovídal jsem celé dva dny na nejrůznější otázky, služebně nejstarší Martin bavil rozevlátými historkami a Jana s Romanem popisem Mirkových potkanů a jiných hadů. Služebně nejmladší Zuzka mne objevila na internetu ve čtvrtek (a v pondělí se zjevila) (a to se pak ještě v úterý odpoledne objevila Nela, která objevila mé přednášky a prezentace teprve před týdnem). Všichni jsme byli na (vlastní, ale ten den synchronizované) vlně.
Již víkendové LN přinesly, jakoby na vlně budoucích diskusí, které nebyly o politice, ale o touze po svobodě v nejrůznějších formách, a metodách a umanutých snahách ji získat a posléze udržet bez ohledu na právě panující ideologii nebo blbou společenskou náladu, rozhovor s výtvarníkem Davidem Černým, jehož klikující (osmitunový, naleštěný, funící a hekající) autobus láká návštěvníky olympijských her v Londýně. Aby bylo jasno: souhlasím s každým slovem (i když slovo přizdisráč jsem do té doby neznal):
Myslím, že největší hloupost českého státu je v přizdisráčství. Když architekt navrhl olympijskému výboru, abych sochu dělal já, všichni vyjekli hrůzou. A přitom na oficiálním otevření olympiády účinkoval mistr Bean a královna, která skočila z vrtulníku – totální sranda! Chtěli se vytáhnout a jsou jim jedno žabomyší spory, ten nemá rád toho a podobně. Ten ceremoniál, tak dokonale provedený, byl pro mě ukázkou úrovně, které my nedosáhneme – včetně nejbrutálnější ironie a sebeshození. Ten kontrast s námi, s tím naším malomyšlením, je šílený. My jsme přizdisráčský stát přizdisráčů. Když se pan Klaus dozvěděl, že budu dělat nějaký projekt před Český olympijský dům, začal lidi z olympijského výboru bombardovat telefonáty, že nás nemá reprezentovat tento „pokleslý výtvarník“, nebo jak mne to popsal.
Jinými slovy, zatímco za pár let nikdo nebude vědět, kdo byl ministr toho či onoho, Česko a Evropa budou vzpomínat na autobus (a svatého Víta sedícího na převráceném koni, nebo chodícího Trabanta) a další povedené kousky českých výtvarníků, kteří tvořili jaksi navzdory politikům a jiným bafuňářům (ostatně v téhle zemi to je tradice a tak jako jsme bývali alternativní v 70. a 80. letech minulého století, a já jsem nikdy alternativní, například v oboru muzikoterapie, nebo porodnictví, být nepřestal).
Zopakuji (aby bylo jasno): myslím, že největší hloupost českého státu vyplývá ze zbytečně zmedikalizovaných porodů a nesnesitelně snadného (z)lob(b)ování všeho (protože nejen lékaři a muzikologové, ale i učitelky a ministři byli navíc následně zglajšaltováni nefungujícím školstvím).
Celé dva dny jsem opakovaně mluvil o sebezáchovné nutnosti (dnešních mladých) hned po škole vycestovat na rok dva žít někde tam, kde společnost funguje (aby se jejich mozky navěky nezahalily do mlžného, ale ani tím nejsilnějším Cifem nevyčistitelného závoje iluze, že život je to, co žijí v Česku). K čemuž jim pomáhej duchovnost (dosažitelná mnoha nejrůznějšími metodami)… která ovšem vyžaduje vytrvale aktivní tvůrčí činnost navzdory panujícímu přizdisráčství ve jménu pokroucené a tedy nefunkční demokracie.
Aby bylo jasno: v Česku nefunguje, kromě několika provokujících výtvarníků a hudebníků (a dobrovolně skromných ekologů, a farmářů s ajťáckým diplomem, Vojta je z Jičína, Peter z Trebišova, ale žije v Olomouci), prakticky nic – takže začít s nápravou věcí lidských se dá odkudkoliv a jakkoliv. Jen se prostě musí člověk (jako správný buddhista) naučit, aby nečekal nic (zvláště vděk nebo ocenění), ale byl připraven na všechno… a uměl si pak počkat si na tu správnou vlnu.
