Kognitivní disonance

16.8.2012

 Nevím, od koho jsem zdědil a umanutě vyznával (sebe)důvěru, se kterou jsem často tvrdil něco, co okolí nevonělo (nebo předcházelo okolnostem). Termíny, kterými jsem častoval své někdejší ženy a jejich kamarádky (např. syndrom bílého pláště, bordel v bytě bordel v hlavě, nebo syndrom rozvedených kamarádek či seminářové bohyně), byly kdysi houfně odmítány, a za mými zády bylo často klepáno na čela. Pocity nespravedlnosti, které mne nejen proto provázely již od mládí, se ovšem v posledních deseti letech začaly vytrácet, a má všestrannost (zajímal jsem se od mládí o všechno) začala, např. ve formě stále častějších článků v tisku a na internetu, potvrzujících, co jsem tvrdíval, přinášet ovoce. Nazval jsem tyhle okamžiky korálky zadostiučinění (viz celá řadu blogů).

 O neblahé roli negativních médií (a špatných překladů a chaosu kolem nás) jsem psal často (např. Trojí zápor). Jedna nová zajímavá studie konečně konstatuje, že (mediální) obrazy války vyvolávají v lidech podporu dalšího válčení. O jiné, teorii rozbitého okna (nebo nezamčeného auta) jsem již také psal. Jde v zásadě o to, že „válkou po ničená infrastruktura probouzí v myslích lidí úvahy o vlastní smrtelnosti. Úvahy o vlastní smrtelnosti spouštějí přehnaný důraz na vlastní kulturu. Přehnaný důraz na vlastní kulturu způsobuje nepřátelské postoje vůči jiným kulturám, a ty vedou k násilí a válkám. Ve válkách se ničí infrastruktura a to vyvolává v myslích lidí úvahy o vlastní smrtelnosti. A tak pořád dokola“, napsal v reakci na článek v časopise Journal of Experimental Social Psychology Radek John (Reflex 32/02).

 Zatímco už i obvodní lékařky dnes vědí o syndromu bílého pláště (a následném zvýšení krevního tlaku po jeho spatření), a několik původních seminářových bohyň mi už napsalo, že po dvou třech letech a rozvodech pochopily, co jsem měl na mysli, a kdyby mohly, historii by vrátily zpět, v nadpisu uvedený odborný termín kognitivní disonance je zase novým ústředním motivem (jinak americky, tedy rozvlekle psané) knihy o tom, že ona zabedněnost, tvrdohlavost a neschopnost se poučit (kterou tak dobře známe u politiků, prezidentů, soudců, ale i manželek), a která ničí západní civilizaci, je přirozeným důsledkem programů v naší mysli: mýlit se je pro většinu z nás nepředstavitelné, vědomí vlastní ceny (a neschopnost prohrát) vede k selektivnímu výběru vzpomínek a argumentů, to zase k sérii sebeklamů a vnitřnímu přesvědčení, že mám vždycky pravdu (a ten druhý je vedle jak ta jedle)… a pokud je to jinak, mozek sám sobě namluví, co se mu hodí.

 Když rozvedené kamarádky v práci doposud milující manželku denně přesvědčují, že je princezna, a ten břídil, který ji zrovna nekoupí nové boty, nebo odmítá auto, si ji nezaslouží, nakonec ji přesvědčí. Zacyklený bludný kruh myšlenek (rozum je dobrý sluha, ale velmi zlý pán) jí pak vytvoří logickou a nijak nevyvratitelnou konstrukci důvodů, proč ho prostě musí opustit (a v rozvodovém řízení ožebračit a zbezdomovnit). Dokážeme takto přesvědčit sami(y) sebe, že já nic, já muzikant(ka)… ostatně kniha, ze které čerpám, se příznačně  jmenuje (s důrazem na to v závorce) Chyby se staly (ale ne mou vinou).

 Podobně jsem kdysi (marně) varoval laborantky na sexuologii, že by neměly muže, kteří tam přichází jako oukropečkové, vnímat pejorativně a pohrdlivě, protože si pak budou nosit práci domů a stejně pohrdlivě myslet i na své partnery (a všechny se rozvedou a nikdy nenajdou dlouhodobého partnera)… a tak se také stalo a dodnes je.

Dnes navíc víme, že když je někde jedno a první rozbité okno, kolemjdoucí klidně rozbijí další (nebo když necháme odemčené auto ve čtvrti, kde jsou rozbitá okna a smetí na ulicích, za pár hodin bude vykradené, zatímco totéž auto někde na uklizené ulici zůstane v bezpečí klidně i několik dnů. „Lidské chování ovlivňuje prostředí, v němž se lidé pohybují“, objevuje objevené i Radek John, a to platí jak na miminka a děti, tak na školáky nebo obyvatele slumů (přičemž řešení je prosté: hned to první okno zasklít).

 Naznačuji, že ochota odpustit sami sobě, nebo nevidět vlastní chyby, je nesnesitelně automatická, a navíc (jak věděl už Ježíš) evolučně zakódovaná v našich myslích. Ony nesoulady, disonance ve vztazích, jsou pak v každé další generaci stále běžnější… a racionalita zde nepomůže, protože ta je zcela v jejich službách. Ostatně, stačí se podívat na současnou společnost: samá (i když  původně „jen“ kognitivní, tedy myšlenková, rozuměj: rozumová) disonance.

 O čem to celé roky píši? O tom, že když už je člověk dospělý, je pozdě na nějaké ty korekce (a korektury): mozek je velmi setrvačný (energii šetřící, a tedy ke změně líný) a bez velké námahy nenapravitelný (staré psy novým kouskům prostě nenaučíme). Proto je tak důležité porodit přirozeně a netraumaticky (rozumějte: nemedikalizovaně), vychovávat spíše pochvalami než tresty a zákazy, proto je tak důležité, aby paní učitelky nechávaly kluky běhat o velkých přestávkách po chodbách (a na hřištích se prát a naučit se vyhrávat ale i prohrávat), proto je tak důležité oslavit s dcerou její první menstruaci (aby byla pyšná na ženské tělo a poslání) atd. atp. Proto jsem vždy tak zdůrazňoval prevenci a právě tak chápal hudbu a zpěv (spíše než následnou léčbu či terapii).

 Ještě jinak: celý dnes stále méně funkční a rozumný (sapiens) svět je výsledkem a důsledkem všeobecné kognitivní disonance. Přitom už Ford věděl, že opravit vadnou součástku v autě stojí na pásu dolar, ve skladu deset dolarů, a na prodejně sto dolarů. Jsme společnost nesmyslně přezbrojených, původně ovšem jen špatně porozených a vychovaných obětí nezvládnutých hormonů, emocí a kognitivních disonancí. „Bojujeme“ za mír a vychováváme tresty a vězením. Žijeme ve světě rozbitých oken, na jejichž zasklení nemáme čas, protože se hádáme a hájíme svá ega (pod diktátem kognitivní disonance): nerozumíme ani sobě, natož těm druhým. Bludný kruh má ale počátek: početí a porod. Přiznat si to je ale, jak se zdá, nadlidský úkol.