Poslouchám na Čro 2 ranní rozhovory, naposledy s komentátorem Petránkem, a souzním se staršími řečníky, kteří nespokojeně komentují vývoj naší společnosti. Tahle doba, a zvláště tento způsob státu, zdá se jim, i mně, poněkud nešťastným. Je mi jasné, že současná mládež najde způsoby, jak se s požadavky doby vyrovnat, ale my starší víme, kolik zbytečné práce to dá. Na křižovatkách dějin tento národ opětovně selhával (a opět selhal) a nenaplnil naděje, které do něho vkládali jak obyčejní jiní, tak někteří jeho citlivější a rozumnější (rozuměj: ne tak poškození) příslušníci. Naznačuji, že tahle doba morálně a duševně špiní.
Marné byly apely zkušených, marná byla varování. Články dr.Hnízdila, sociologa Kellera, Ludvíka Vaculíka, ekonomky Švihlíkové (Došlo k propojení politické a ekonomické moci způsobem, kdy vidíme v přímém přenosu přijímání legislativy šité na míru určitým skupinám, sledujeme pohrdání lidmi a jejich často až zoufalou sociální situaci, jsme svědky jak se dává ostentativně na odiv bohatství nabyté způsoby, které se zákonností nemají nic společného…viz kulturní čtrnáctidenník A2 25/12), a především knihy a články dr. Koukolíka pojmenovávaly a pojmenovávají skutečné, ne jen zástupné problémy (za všechny ten poslední, v celku zde, tady patřičně zkrácený):
Klameme sebe i ostatní, abychom na světě nemuseli pokud možno nic měnit. A to i v případě, kdy vinou stavu světa trpíme, říká ve svém textu František Koukolík. Proč se tak vysoký podíl lidí chová proti svým základním zájmům a podporuje systém, který je poškozuje? Proč je něco tak paradoxního tak dokonale funkční? Protože to v mnoha ohledech vyhovuje naší přirozenosti, nabízí neveselou odpověď současné evoluční a sociální psychologie i neurovědy.
Stereotypy zjednodušují zpracovávání informací, například tím, že je automatizují. Šetří tím duševní námahu. Naše stereotypní reakce jsou nevědomé, automatické, spotřeba energie minimální. Díky stereotypům můžeme snáz dosáhnout kýženého klidu.
K našemu nepochopení přispívá i přesvědčení, že člověk je tvor racionální. Získali jsme jej díky antické tradici a je to omyl stejně tragický jako komický .. Ve skutečnosti je člověk bytost vysoce citová. Myslí magicky a v rámci jeho emotivity mu lze do mysli vložit téměř cokoli (cynici užívají pojem nabulíkovat). Nemůžeme dnes například ospravedlňování systému, pocit bezmoci a otupělou lhostejnost vysvětlovat masovou stupiditou (což je něco docela jiného než hloupost) a kombinací hédonismu, vtloukaného do lidí reklamou a propagandou s následným strachem z nezaměstnanosti, navíc při vysoké a masové zadluženosti díky půjčkám a hypotékám „splňujícím sny“ (teď a hned!)? Navíc zde funguje i fenomén tzv. výběrové paměti. Lépe si pamatujeme a vybavujeme informace, které vyhovují naší snaze o ospravedlnění systému než informace opačné.
Závěry dr.Koukolíka, vysvětlující skutečné příčiny současného stavu společnosti, a její neschopnost cokoliv změnit, jsou tragikomicky smutné, protože dané evolučními a navíc podvědomými mechanismy našeho myšlení a chování: Proč lidé nedokážou svůj systém změnit na něco rovnoměrnějšího (ale ne zcela), spravedlivějšího a méně nebezpečného? Odpověď je zdánlivě prostá: protože uchování statu quo je niterný cíl, vědomý i nevědomý. Jakmile se nějaký sociální systém ustaví a upevní, lidé ho chrání.
A tahle tragikomická neschopnost současného homo sapiens sapiens je ještě beznadějnější, když si pozornější čtenář vzpomene, jak často a naléhavě jsem v posledních patnácti letech psal (napsal jsem i pozitivně evolučnímu miliardáři, ale nezareagoval) a hovořil jak o skutečných příčinách (např. medikalizace porodů, feminizace a byrokratizace školství, překotně zbrklá emancipace žen atd.), tak o relativně jednoduchých (i když pracných a dlouhodobých) metodách nápravy.
Ať dělám co dělám, život v téhle současné české (pražské, neuvěřitelně hlučné a zakouřené) společnosti špiní: zatímco jsem se přes léto tělesně a duševně dokonale vyčistil, teď jen zděšeně zjišťuju, že když si nedám pozor, už mám skvrnité (negativní) myšlení. Terapií jsou mi články a podělení se o ně: jenže jak dlouho ještě (nejen mně) budou fungovat? Na (teplé merino spodní) prádlo jsem zakoupil novou ekologičtější pračku, ale co s duší? Tahle doba není pro mne… a nezbývá, než se (na pár generací) zaspórovat…
P. S.: Proč to tu stále ještě píšu? Obgenerační naděje (že kvalitu společnosti i doby určují výjimeční jednotlivci)… Filip Saiver v článku přílohy MF Dnes 49/2012 píše o Havlovu, bývalém letním sídle rodiny Havlů. Dědeček Václava (Hugo Vavrečka) totiž obdivoval životní styl Anny Pammrové, svérázné filosofky a spisovatelky, která tehdy žila poblíž na opuštěném místě v dřevěném srubu jako poustevnice, aby unikla „zhoubné pakultuře konzumu„….