Od 80. let min. stol. nemám moc rád víkendy a zvláště neděle. Byly totiž zavřené nejen obchody, ale i pošty. V dnešní době internetu pošta už není třeba, a hypermarkety, zvláště tady v centru Smíchova, jsou otevřeny neustále (i když teď zase nefungují veganské a jiné vegetariánské jídelny). Coby noční hlídač jsem byl „na volné noze“ (z hlediska povinnosti chodit někam do práce a mít šéfa) už od konce 70. let, a tak jsem si i tehdy užíval všedních dnů jak to jen šlo.
Teď v důchodu jsem na noze ještě volnější, protože se mi splnil další sen a jsem jakýmsi rentiérem (dostávám důchod). Protože už nic nemusím stíhat, a mám tramvajenku zadarmo, a můžu jít spát klidně v jedenáct dopoledne (někdy i musím, protože zase ve dvě v noci spát nemůžu), řídím se jen počasím. Nesněžilo a něžný mrazík byl spíše občerstvující, tak jsem si udělal hezké nedělní odpoledne.
Tramvaj směr Hellichova mi právě jela, vystoupil jsem a jen přešel ulici do velmi dobré trafiky, která je i kavárnou, a zakoupil literární týdeníky Tvar a A2, ale taky čerstvý měsíčník nezvyklého tvaru a černobílého provedení o hudbě UNI, a šel si s tím vším inteligentním čtením sednout na oblíbenou lavičku pod Petřín, k hřišťátku za grafickou školou (ze seznamů přijatých a nepřijatých studentů jsem se dověděl, že nějaká vietnamská dívka se nedostala na užitou grafiku, ale vzali ji aspoň na restaurátorství). Po bílých svazích orámovaných umetenými cestičkami si mezi stromy užívali psi a nepřímo i jejich páníčkové, a dokud mne nezábly ruce, znalecky jsem prolistoval čerstvé nebulvární čtení, abych se měl na co těšit do tepla. Tramvají jsem dojel o jednu stanici dál až na Anděl, abych si v mekáči koupil do papírového pytlíku smažené krevetky a hranolky, kterými se občas „ztřískám“ (když mne občas po všech těch dietních jídlech popadne chuť na něco pořádného).
Doma jsem si ihned pustil pořad ČT 2 Uchem jehly, ve kterém farář Czendlik užasle nadšeně a s pokorou hovořil se symbolem dokonalé matky a ženy (která nikdy nepila a nekouřila): stále mladší a lidsky moudřejší Zora Jandová neskákala do řeči, neopakovala otázky, nezapomínala co chtěla říct, a jakoby mezi věcnou řečí bez náznaku ega či chlubení prozradila, co dalšího stihla a zvládla nastudovat a zvládnout. Přiznám se: závidím jejím dcerám Viktorce (21) a Esterce (11), i jejímu muži (a doufám, že ten si jí řádně a hodně váží). Zora nedávno jakoby levou rukou vyhrála konkurz na ředitelku redakce nového pořadu pro děti v Českém rozhlase, a dštila zdravou a moudrou vyrovnaností a spokojeností se svým životem: chce žít aspoň do 150ti let, protože čím starší prý je (a říkala to tak přesvědčivě, že jí uvěřil nejen moderátor, ale zcela jistě i každý soudný divák), tím víc si života užívá. Není cesta ke šťastnému a plodně aktivnímu životu, šťastný a plodně aktivní život je Cesta, tuší jistě i křesťanka, ale také buddhismem a tradiční čínskou medicínou ovlivněná Zora. Joj, jaká to vzpruha v časech politické a jiné prezidentské cholery…
Naznačuji, že svoboda je spíše ochota a dnes i odhodlanost pro ni a tedy i pro sebe něco aktivně udělat (nejen spoléhat na druhé). Kdybych čekal doma, v koutě, nebo kdyby Zora nezačala kdysi cvičit tai-či, nebo kdyby nezůstala jednadvacet let doma s dcerami (tak jako je moudrost tibetského lamy neoddělitelně spojena se soucitem, tak je péče o ty druhé nakonec cílem i metodou dosažení cíle jak u buddhistů, tak u skutečných Žen a Matek)… tak by si ani farář Czendlik nezasloužil a nezažil tak dokonalou zpovídanou… a já bych si nevychutnal tak dokonalou neděli…
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10314156487-uchem-jehly/
