Už hodně dlouho se v tomto státě znovu (kromě období let 1966-69 a1989-95) cítím disidentem. Žil jsem si a žiji svůj život jaksi navzdory tomu, že má společnost uvízla v době předstírání, že žijeme teď a tady. V 70. a 80. letech jsme se mohli vymlouvat na okupaci a ideologii, na co se vymluvíme dvacet dva let po převratu? Kdosi se snaží nám namluvit, že žijeme podle data v kalendáři. Kdepak, ani náhodou.
Společensky, politicky, sociálně, kulturně a hudebně totiž znovu žijeme ušmudlané doby minulé. Naštěstí ve snaze najít, uchovat a šířit svobodu nejsem zdaleka sám (i když o sobě navzájem moc nevíme)…Viděl jsem totiž a slyšel dalšího takového, který žije na počátku 3. tisíciletí, a dělá svou, současnou hudbu, navzdory diktátu hudebního školství. Chce se dál vzdělávat, a tak studuje skladbu, ale hraje na indické bubínky tabla, o jejichž rytmech bude psát bakalářskou práci, a jmenuje se Tomáš Reindl.
Nadšenci z vegetariánské restaurace Gopál poskytují prostory své zdravé a oduševnělé jídelny i kultuře, a tak uprostřed Smíchova, a v předvečer prezidentsko volební zástupné taškařice zazněla současná hudba. Tak samozřejmě, jak používáme finské mobily, korejská auta a americké počítače, používá Tomáš Reindl slovanskou koncovku, indické bubínky tabla a tamburínu kandžiru, australskou didžeridu, alikvotní zpěv včetně jeho mručící kargyrové varianty, syntezátor s možností živě natočit kousek rytmu nebo melodie, a postupně pak živě ve smyčkách vrstvit další variace.
Užíval jsem si splněný sen o Amalgamu z 80. let. Já si na to tehdy (v pokusu vyjádřit co jsem chtěl) musel zvát přátele a muzikanty, kteří ovšem někdy nepřišli, jindy se opili, anebo mě mezi sebou pomlouvali a mé snahy bojkotovali…a snášet jak výsměch organizátorů koncertů a festivalů, tak konstatovat opovržení a mlčení odborníků (hm, on si hraje na českého Inda). Tomáš si po třiceti letech vystačí sám, jen se svým sebesmyčkovacím orchestrem projektu Omnion (www.tabla-tom.com, naklikejte si i ukázku na youtube, třeba Gayatri mantru). Může cestovat do Indie a Londýna k mistrům tablistům a učit se nejen techniku hry, ale i na západ od Aše neomezující a tedy neomezené svobodě vyjádření.
Ne že by se situace na našem českém furiantstvím a nepřejícnou závistí zaprděném dvorečku zase až tak změnila. Stále ještě na konzervatořích u nás nevyučují Indové, a tabla a indické rytmy jsou brány jako exotické chuťovky, které typickou bramboračku rozhodně neovlivní.
Hrával jsem tehdy pro posluchače nepochopitelné rytmy, a ti si jistě mysleli, jaký že to jsem virtuóz. I když ani Tomáš nemá ambice stát se virtuózem, své nástroje (včetně syntezátoru a počítače s mnoha jeho možnostmi vytvářet smyčky v reálném čase) už přece jen ovládá suverénně a dostatečně mistrovsky na to, aby dokázal vyjádřit co chce, jaksi navzdory českým poměrům. Hudba je univerzálně srozumitelná i proto, že posluchači nemusí přesně vědět, co se děje, stačí když ji prožívají a cítí, že se něco neopakovatelného a tvůrčího děje.
Navzdory českým školám, které také žijí v a z totalitní minulosti, rostou i u nás geniální matematici a vědci (ti ale musí sebezáchovně ihned po škole vycestovat do fungující ciziny)… Pro ilustraci poměrů: autor mimořádně úspěšné výuky matematiky Milan Hejný na základě zjištění podle testu matematického nadání polské pedagožky Edity Kolczynské uvádí, že z 50% na matematiku nadaných předškoláků již po půl roce školní docházky zbude pouhých 10%, uvádí článek Matematika nekouše, ale umí stresovat (LN 22. 1. 2013). A na hudebních školách stále učí hudbu 19. století (a studenti jak na konzervatořích, tak na pedagogických fakultách prý stále nesmí citovat z mých knih).
Mimochodem, zatímco já nejen v téhle souvislosti celá desetiletí marně píši a přednáším o kontraproduktivním diktátu drezúry a totální absenci hry (ve smyslu si hrát, ne papouškovat) i na hudební nástroje, ve stejném čísle LN říká (konečně!) Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání při pedagogické fakultě UK, že „česká škola stojí na vnější motivaci. Předpokládá, že se žáci budou bát známek, učitelů a přijímaček,a proto se budou učit. Ukazuje se, že to už nefunguje, děti se přestaly bát. Mocenské nástroje, které byly k dispozici, už nefungují.“
Samozřejmá, i když u nás až výjimečná a původně velmi zdravá a potřebná drzost, s jakou Tomáš Reindl splétá styly a zvuky tak různorodých nástrojů (mnohé z nichž naše hudební pedagogika a hudební věda za hudební stále neuznává), dobových i geograficky tak odlišných námětů (staročeský chorál nebo dadaistická říkanka podpořená tablovou řečí a zasmyčkovaná do mantry až řemeslně dokonalého účelu té které skladby), a možnosti s tím vším živě pracovat a hrát si, v touze vše vetkat do létajícího koberce melodií a rytmů, sympaticky ústí v realizovaném snu českého mladého muže, který se navzdory době a zvyku vydal na vlastní cestu. A který tak žije, na rozdíl od většiny příslušníků tohoto národa ovčanů, poslušně si „volících“ ze dvou představitelů minulého světa příkazů a zákazů svého prezidenta, v čase a světě niterné, a tedy i vnější svobody. Protože o to, navzdory diktátu důchodcovských pedagogů a profesorů (výjimkám se omlouvám), jde i v hudbě v dnešní globalizované společnosti až v první řadě.
Skladatelská jistota, podložená praktickou možnosti to vše ještě sám zahrát, ale poháněná mladickou touhou zkoumat a prozkoumat co se v téhle oblasti dá… přes zcela jistá mnohá varování a dospělá nabádání aby tohle nebo tamto nezkoušel, že to tady u nás fungovat nebude… ale to říkají ti, kteří se podobají našim politikům, žijícím (navzdory současným typům mobilních telefonů po kapsách) v minulosti myšlení… což není případ Tomáše, ze kterého nadšení a vytrvalá snaha jít vlastní cestou, navzdory panujícím poměrům, přímo čiší.
Tomáš pak pro pozdně příchozí známou slovenskou hudebnici zahrát dvě skladby navíc, a já k těm několika přítomným, kteří navzdory době, mrazu a tlaku médií přišli a zažili něco neopakovatelně svobodného, pronesl pochvalou řeč na zde výše naznačená témata. A pochválil jsem i místní harekrišnovce za to, že navzdory až totalitní knedlíkové a masové dietě tohoto národa vybudovali vlastní jídelnu (která v podvečer slouží i jako čajovna), kde se dát levně, ale přitom zdravě a chutně najíst vegetariánských a s láskou k zázraku stvoření připravených jídel.
Jedině tudy vede cestička osobního rozvoje vlastních i skupinových potenciálů (Indové tomu již pár tisíc let říkají „seberealizace“ a „osvícení“)… diktátu dobových okolností navzdory.
