Zatímco prvních 35 let svého života jsem vášnivě hledal, a byl vděčen za kohokoliv a cokoliv, co mne obohacovalo a obohatilo (přečetl jsem celé knihovny, než jsem zjistil, že i ti nejslavnější spisovatelé neví o praktickém životě téměř nic a jen si jej idealizují), pak už jsem tušil, a nakonec i věděl, co a jak (především jsem se přestal stydět). A informací, potvrzujících správný směr a efektivní metody kultivace duše i těla, postupně přibývalo. Poslední dekády už jsem to spíše já, kdo ovlivňuje druhé, ale hledačům další generace zcela jistě neuškodí, když si (i v návaznosti na blog Co po nás zůstane) přečtou (i v odkazech), kdo a náznakově jak mne ovlivnil.
Básník a později hlavně výtvarník, kolážista Jiří Kolář, kterého jsem celé roky sledoval na výstavách a salonech. V polovině 70. let jsem ho navštívil v jeho atelieru v Panské ulici (ukázat mu své koláže), a uviděl profesionála a KVALITU: zatímco já bral zavděk zbytky ze sběrny papíru a tzv.makulaturou, odpadem z tiskáren, ve kterých jsem po nocích a hlavně v zimě brigádně pracoval, on řezal a vystřihoval z výtvarných knih a uměleckých edic z Itálie, které pro mne byly v SNTL nedostupně drahá, používal německé žiletky a nožíky a kvalitní lepidlo, trhal knihy písma podle a s pomocí kovového pravítka atd. Podobný střet (a hlubinné zklamání) s nekvalitou českých výroků jsem zažil, když jsem si koupil svoji první bicí soupravu.
Americký hudebník, kytarista, skladatel a bořič hudebních mýtů Frank Zappa jehož koncert s tehdejší skupinou Mothers of Invention jsem zažil v Rotterdamu v roce 1974, ale předtím už jsem měl naposlouchané jeho dosavadní desky… Dodnes mne jímá úžas, že i banální věci lze zazpívat a natočit tak kvalitně, že je lze posunout do oblasti geniality. Když se pak po sametu objevil (už nemocný) v Praze, byl jsem připraven, a úctou a trémou zkoprnělým bývalým spoluhráčům jsem k němu suverénně chodil pro autogram…
Rockový kytarista a vedoucí skupiny King Crimson, která uvedla do světa tzv. art rock, Robert Fripp, a jeho práce s dynamikou, detailem, zvukem nástrojů, a pozdější zjištění, že např. sbíral středověké čarodějnické a esoterické knihy. Já pak přehrával alba téhle skupiny všem rockerům, se kterými jsem kdy hrával, a zcela jistě ovlivnil i jejich vkus a styl…
Britský nezávislý rockový bubeník a umělecký vedoucí hnutí Rock in opposition Chris Cutler: načil mne, že člověk může být bez peněz, ale stejně vytrvat a nějak se uživit bez uměleckých kompromisů, a že stačí ovlivnit jednoho jediného posluchače, ten už ovlivní všechny ty další.
Dvojalbum Jesus Christ Superstar bylo pro mne na počátku mé hudební kariéry probuzením jak hudebně (hned jsem ve svých samizdatových časopisech přesvědčeně a snad i přesvědčivě psal o tom, že rock je legitimní ač tehdy i u nás bořičskou a tedy zavedenými hudebníky a profesory na konzervatořích odmítanou uměleckou formou), tak především textově: byl to první delší text, který jsem se slovníkem ruce přeložil, a užasl, že biblické téma lze přebásnit a přezpívat civilně, tedy zpřítomnit…
Japonské (a italské, švédské a další) filmy v Klubu filmového diváka v Klimentské ulici, a nedělní koncerty varhanní hudby v kostele nacpaném davy mladých lidí… a to podle mne byl základ všeobecného kulturrního ale i politického uvolnění společnosti před rokem 1968.
LP Wonderwall music George Harrisona (milovníci Beatles se tohoto alba rychle zbavovali, já byl nadšen, protože mi pomohlo objevit krásu indické klasické hudby), které mělo na obálce namalovanou vysokánskou cihlovou zeď, vepředu anglického úředníka v buřince a s deštníkem, a za zdí pohled shora na jezírko s lekníny a v něm se cachtající hejno vnadných indických dívek v sárích… jedna cihla vysoko ve zdi ale byla vypadlá, a divák tak přímo „slyšel“ ono exotické tajemství orientu.
Z toho pak nepřímo vyplynul obdiv k indické klasické hudbě, hra na tabla (dojížděl jsem každou sobotu za jedním indickým inženýrem, který byl s kolegy na stáži v plzenské Škodovce a uměl hrát na tabla, a který se mnou pak hrál v Lucerně v roce 1979 na Jazzových dnech) a spolupráce s Emilem Pospíšilem, který tady v tu dobu jediný uměl trochu hrát na sítár.
Hned v roce 1974 jsem si z první cesty „na Západ“ přivezl z Amsterodamu i knihu Carlose Castanedy Učení dona Juana (a pak jsem žádal každého Holanďana, který za mnou jel do Prahy na pivo, aby mi přivezl další díly). Právě tohle mi duchovnost uzemnilo, zpřítomnilo, zlidštilo, a odtabuizovalo.
Americký měsíčník, časopis New Age Journal, do kterého jsem poslal dopis a poprosil o zveřejnění inzerátu, že bych si rád dopisoval s někým, kdo má zájem o myšlenky hnutí New age. Inzerát vyšel, a od roku 1984 jsem po dva roky, než mne (za to) zavřeli, dostával pět deset dopisů z USA denně (čímž jsem jistě zaměstnal celé oddělení na HSTD), a nechal si časopis předplatit (podobně nadšeně jsem hltal další podobné tituly, jako byl East West Journal, Yoga Journal, Magical Blend atd.). Přeložené články jsem přepisoval v mnoha kopiích na psacím stroji a na svých cestách (přednáškami a hudbou) po vlastech československých nechával tam, kde mne nechali přespat a večer povídat.
Dr. Eduard Tomáš, první a jediný tehdejší český guru a i můj duchovní vzor (jezdil jsem za ním před svou cestou do Japonska na jeho chatu do Jílového a nadšeně sledoval, jak laskavě jedná se všemi zájemci o drobky z duchovního stolu, byl nadšen jeho knihou Milarepa, a později ocenil i jeho abnormálně laskavý vztah k ženě Míle, se kterou bych já nevydržel ani den. Mimochodem, o dvacet let později jsem totéž zažíval s Henry Marshallem a jeho bohyní Rickie).
Sci-fi knihu Franka Herberta Duna jsem si přivezl z Amsterodamu v roce 1974 a ještě se slovníkem ji přečetl jedním dechem. První setkání s ekologií, vrcholnou imaginací, propracovaným a uvěřitelným, i když zcela vymyšleným světem… Později třeba Orson Card, Dan Simmons (Hyperion), nebo o generaci později třeba Ian Macdonald (Řeka bohů)…
Podobně jsem byl zasažen Tolkienem a trilogií Pán prstenů… (Hobit vyšel ve slovenštině cooby Bilbo Lazník, a kniha o hudebním původu všeho Silmarillion mne jen utvrdila o správnossti mého s hudbou a duchovností neoddělitelně spřaženého směrování). Začal jsem chodit do oddělení anglických knih a časopisů v Univerzitní knihovně, a brzy pochopil, že skutečně vrcholné a navíc současné zážitky čekají neoficiálně pod pultem, jen pro ty, kteří si o ně řeknou… Objevil jsem anglickou novou vlnu…
Americký spisovatel Richard Bach, jehož knihu Racek (v angličtině) jsem jakoby náhodou uviděl a koupil v antikvariátu v Italské ulici v Praze, za pár dnů jako jednu z prvních v mém životě s pomocí slovníku přeložil, a začal psát
Zen a kóany a první západní (kanadský) zenový mistr Philip Kapleau (knihou Tři pilíře zenu se svými polskými studenty v centru v Katowicích), a pak můj korejský zenový mistr Seung Sahn, se kterým jsem si dopisoval a pak ho potkal ve Varšavě v roce 1981
Jazzrockoví bubeníci Billy Cobham a Phil Mouzon, trumpetista Miles Davis… odebíral jsem americký hudební měsíčník Downbeat a nechal si občas ve formě LP poslat tu nejvyšší kvalitu…
Vynálezce ambientní hudby Brian Eno, a několik anglických a německých hráčů ovlivněných indickou klasickou (Prem Joshua, Chinmaya Dunster ) a etnickou hudbou: např. německý sólista Stephan Micus, anglický samouk a autor nejprodávanějších alb new age hudby 80. let Mike Rolland, americký kytarista William Ackerman, nejlepší současný hráč na tabla Zakir Hussain (s těmi všemi jsem později dělal rozhovory).
Po roce 1990 to byl nejprve Ind Satiš Kumar, který kdysi šel pěšky z Dillí do Moskvy a Washingtonu,, aby se atomové velmoci domluvily, a který mi hned v prvních měsících vlády Václava Havla a OF zařídil stipendium a možnost pobýt s mým knižním a myšlenkovým vzorem, jehož jméno zní i dnes scientistům rouhačsky: Rupert Sheldrake. Na jeho semináři jsem vzápětí pobyl na Schumacher college v Anglii. Už předtím jsem přeložil některé Sheldrakeovy články, a jeho žena Jill Purce mi na mou prosbu poslala kazetu s ukázkou alikvotního zpěvu. V rámci cyklu přednášek o teorii morfických rezonancí jsem s Rupertem dokonce zpíval alikvoty v duu, a pak ho učil pracovat s vlaštovkou při hledání zón. Později, v rámci mezinárodní transpersonálně psychologické konference v Praze v roce 1992, jsem Jill tlumočil (a mimochodem, tehdy jsem také pro československou televizi zahrál v zrcadlové síni Klementina na tibetské mísy).
Henry Marshall, americký psycholog a zpěváka a autor zmelodičtěných původně indických manter, jehož alba jsem od roku 1994, kdy vyšlo první dvojalbum, okamžitě začal propagovat a pouštět v rozhlase i na seminářích, a kterého jsem pak uváděl, překládal a užíval si na mnohých koncertech.
Možnost tlumočit zenovému mistrovi vietnamského původu Thich Nhat Hahnovi, celosvětovému propagátorovi pomalé ke klidu a niternému míru směřující meditační chůze: celou jeho dvouhodinovou přednášku byl jsem jako v tranzu a podal i jím zaznamenaný a oceněný překladatelský výkon. O to víc jsem si pak vychutnal jeho radost, když jsme v nejstarší zahradě (Vojanovy sady) v Praze spolu objímali tamní mišpuli…
Podobně nadšenecky jsem zorganizoval a částečně tlumočil i jinému velikánovi americké a „západní“ světové duchovnosti, Ram Dassovi, na zahradě Šternberského paláce v sídle Národní galerie, kam tehdy veřejnost neměla přístup. Tehdy už jsem měl naposlouchané desítky jeho přednášek, které mi na kazetách a nahrávkách kalifornského Radia New Dimensions posílaly americké dopisové přítelkyně. Knížečka o tom se jmenuje Na vlnách změn (několik přednášek slavných osobností jsem přeložil i pro Revue Prostor), a tento název přesně pojmenovává, co jsem si tehdy (naivně, jak vím dnes), např. v roce 1992, užíval.
Filosof Zdeněk Neubauer, který mi napsal dva články do časopisu Baraka, a jehož touha po dokonalosti daleko předčila i tu mou… Dodnes vyprávím, že poslední verze jeho článku (Boschův triptych v zrcadle písma, Baraka 12, 2002) existuje jen v mém a jeho počítači (neustále piloval významy a posouval pořadí v dlouhých větách plných citací a etymologických vysvětlení slov z mnoha klasických jazyků, takže i verze nakonec otištěná, ještě dokonalá, v jeho očích, není: ještě tam udělal několik drobných změn).
A další, například indiánský šaman ale i vzdělaný Američan Emahó, jiný šaman leč původně kvantový fyzik Fred Alan Wolfe, atomový fyzik ale duchovní učitel, hráč na nejduchovnější nástroj indické klasické hudby vínu swami Mukunda…
