Verše proletářského básníka z dob mé školní docházky zněly asi takto: kdo chvíli stál, již stojí opodál. Přesně tak si teď připadám: coby důchodce se prostě nestíhám a nehodlám přizpůsobit překotnému (výrobci a prodejci společnosti vnucenému) úprku technologií a hraček pro další zábavu pro zábavu. Odmítal jsem, a teď tedy definitivně odmítl všechny ty vymoženosti (stále lepší digitální fotoaparát s možností fotku ihned poslat přátelům na facebooku a vše ovládat pohyby prstu po skle něčeho, co je daleko víc počítač než telefon). Naznačuji, že píšu ironicky, ale taky hořce a s nostalgickou vzpomínkou na doby, kdy se boty nebo saka šily člověku na míru a podle jeho potřeb.
Vypověděl mi definitivně mobil (po osmnácti letech věrných služeb), a tak jsem se při koupi nového nechal prodejcem přemluvit a zakoupil „chytrý“ přístroj. Za tři dny, když jsem se pracně naučil vypnout všechny ty automaticky se zapojující žrouty energie a hlavně peněz z kreditu (za ty tři dny jsem utratil tolik jako za měsíc předchozího běžného provozu), jsem raději honem vyštrachal loni zakoupený mobil pro důchodce (velká písmena na klávesnici i monitorku, logicky jednoduché ovládání) a nový chytrý přístroj uložil do krabice (nemá někdo zájem o Nokii Lumia 610 za polovic?). Je spíše vychytralý než chytrý, protože výrobci a ajťáci myslí spíše na ty, kteří vyměňují starý mobil (nebo auto-mobil či automatickou pračku a další mixéry) každou chvíli, a jdou tak s dobou a diktátem nových vychytávek. Teď už to po vlastní zkušenosti můžu napsat natvrdo: jsou to vychytralé přístroje, protože ani jejich mladí trendy uživatelé si neuvědomují, že je tyhle mobily (a sociální sítě a internetové možnosti) spíše manipulují a vykořisťují… než dělají chytrými.
Trochu to připomíná ajťácké nelogičnosti Windows, kde se končí (a vše vypíná) tím, že se zmáčkne tlačítko Start. Dva dny jsem experimentoval, než jsem náhodou podržel tlačítko vypnutí (do pohotovostního režimu, ve kterém stejně vše funguje a automaticky se napojuje a stahuje) déle, a objevila se úvodní tapeta, kterou je třeba posunout ne nahoru, jako když se začíná, ale dolů, a teprve tehdy se mobil definitivně, a nadobro vypne (to ale ani ve stručném návodu není, ten si navíc musí člověk stáhnout z internetu). Je ovšem tak slušný (ironický?), že se optimisticky rozloučí nápisem Na shledanou…
Když jsem chtěl do nového smartphonu přehodit sim kartu se svým starým číslem, nešlo to, protože už se dělají menší sim karty (samozřejmě mnohokrát výkonnější). Naštěstí měli takovou jakoby sešívačku, a v té mi kus kartonu, na kterém je sim karta, uštípli. Když jsem se pak po třech dnech hledání a experimentů vracel k novému, leč důchodcovskému typu, musel jsem v obchodech shánět tzv. adaptér, malé udělátko z umělé hmoty, do kterého se menší univerzální sim karta (s mým starým věrným číslem) nastrčí, aby se dala zastrčit i do důchodcovského mobilu pod baterii. Šikovnému mladému muži to moc nešlo, neměl patřičné nehty, a tak vypomohla jeho kolegyně, a stejně to dělala na třikrát, protože se papír v adaptéru poněkud ohnul a nedoléhal, a mobil tedy nefungoval.
Jako když zavedli digitální televizory a vysílání: mluvili o kvalitě, ale ne o tom, že když kolem domečku v Měcholupech budou přejíždět, nebo se dokonce na červených světlech nedaleké křižovatky zastaví náklaďáky naložené kovovými kontejnery, obraz i zvuk se mi spolehlivě rozkostičkuje na cimpr campr. Podobně nám u Kolína nefungovalo wi-fi když pršelo, a protože jej namontovali na kmen vysokého stromu v zimě, přestalo fungovat, když se stromy obalily listím. Teď mi sice prodali novinku, ale nemluvili o tom, že je to spíše vysavač na kredit.
Naznačuji, že i zde by pomohla buddhistická ekonomika: prodavač mobilů by myslel na druhého, tedy na mne, poslechl si má přání, a rozhodně by mi nevnutil něco, co by si sice možná koupil on (kontinuálně vzdělávaný všemi novými typy), ale co mně, důchodci, bude jen luxovat peníze z fiktivního účtu. Je jasné, že do tohoto obchodu, a žádného podobného, už v životě nepáchnu. A že tahle doba není pro mne.
Je také jasné, že „jak nahoře tak dole“, a i svět politiky a svobodných voleb je právě taková iluze a finta, jako růst růstu a HDP: „Smyslem české politiky se stala obsluha oligarchie a účast ve volbách ztratila smysl“, napsal politolog Petr Drulák v knize Politika nezájmu (jak ji recenzoval Ondřej Slačálek ve čtrnáctideníku A2). Řešením prý může být řádná porce duchovnosti anebo revoluce každých dvacet let. Hmm…
Naznačuji, že tenhle džin pokroku za každou cenu, vypuštěný z lahve už kdysi dávno, vykukuje i zpoza porodních křesel a inkubátorů v nemocnicích, kde léčí těhotenství operativně za každou cenu. Ty těhotné, které chtějí porodit přirozeně, nebo dokonce doma, popotahují a dokonce trestají. Sledoval jsem osobně proměnu umění na trh s uměním a růst dnes tak přemrštěných cen jak za právě módní obrazy a sochy, tak za fotbalisty, zpěvačky, pop symboly a auta na půjčku nebo leasing a byty a domy na hypotéky (no nekuipte to!), a za další typy mobilů. I já si teď připadal v prodejnách telefonů, když jsem chtěl vyměnit drahý chytrý mobil za pro mne pohodlnější a užitečnější (a navíc laciný) typ s velkými písmeny (a bez možnosti připojení na internet a fotoaparátu, no jhrůza!) jako potrestání hodný zpátečník, který posledních osmnáct let stál, a teď stojí beznadějně opodál, na konci vývoje. Ano, vážení mladí čtenáři, hrůza, já nikdy nehrál v počítači žádnou hru, nestáhl písničku nebo film, a dokonce nebyl na Facebooku!
Už jako školák jsem slyšel vtip jak se chytají krokodýli. To se na břehu řeky připraví past s návnadou kusu špeku, a po obou stranách se na zem nanese vrstva kvalitního lepidla. Krokodýl v noci jde k řece, uvidí past, řekne si, cha cha, myslíte že jsem hlupák a skočím vám na špek? Skočí vedle… a je polapen (polepen). Naznačuji, že všichni ti mladí a podnikaví uživatelé stále chytřejších smartfounů (a voliči a straníci) jsou zcela jistě přesvědčeni, že to mají zmáknuté (jistě si v duchu říkají, jó, já vám na špek neskočím)… a stačí volit a zvládat stále lepší technologie. Pak ale jako slepí demokraticky volí politické dinosaury a nadšeně kupují stále vymakanější mobilní a jiné tak moderní a vychytané vysavače účtů.
P. S.: Byla jsem ráno u kadeřnice, trochu zrekultivovat porost na hlavě. Jak jsem tak seděla a užívala si, že se o mě pečuje, najednou vidím jinou zákaznici, jak se rozplývá nad „chytrým“ telefonem, šišlá na cosi na obrazovce a pak z ní vypadne „vono se to pokakalo“. Nebyla to žádná dorostenka, ale zralá paní, zřejmě svéprávná matka od dětí. To pokakané cosi, na co do mobilu šišlala, nebylo ale jedno z jejích dětí, byl to virtuální pejsánek, o kterého se stará v rámci jakési hry. Na to zareagovala kadeřnice, že její kamarádka takhle – též na mobilu - staví šmoulí vesnici, například koupí sazenice zelí, ale pak musí ještě získat most, aby měla přístup k poli a mohla je jít zasadit. Na to řekla druhá kadeřnice, že její muž, místo aby šel spát, číhá v noci u počítače třeba 40 minut na nepřítele, aby ho zneškodnil. Pak už jsem platila, dál to nevím. Ale připadala jsem si trochu náměsíčná :-(.
