Fejeton o Agnes a Anně byl spíše o českých bitevních kočkách (rozuměj: těch maminkách, které musely bolestivě a traumaticky porodit v nepříjemném prostředí českých porodnic, a hlavně porodníků, kteří svými zásahy zbytečně přerušili hormonální produkci jinak na porod dokonale připraveného ženského těla, a tak místo aby si, jako každá savčí samice nebo tygřice, maminky pak vychutnávaly návaly lásky, teď bojují s celým světem), a nebyl jsem si jist, jestli jsem to nepřepískl. První reakce mne poněkud uklidnila, ale jen potvrdila docela nebezpečnou obecnost tohoto současného postoje těch aktivnějších českých maminek: Chápu Váš postoj, ale chápu i rozčilenost Katky z Oostende a dokumentaristky Gabriely, obě v českých porodnicích rodily – ona ta situace v porodnicích je skutečně často šílená a pozitivní myšlení samo nestačí. Je třeba v sobě zaktivizovat matku-tygřici a to Vám možná může připadat agresivní a neženské. Ale ono to je vlastně taky přirozené a přírodní… napsala mi organizátorka poté, co jsem jí s omluvou poslal svou okamžitou (noční) reakci.
Tygřice, proč ne, odepsal jsem, ale tygřice se nechová takto agresivně neustále: k mláďatům a sestrám je milá a vstřícná… copak je to za anarchistickou taktiku napadat spojence? Takto měly jednat v porodnici k jiným tygrům, ale co si z toho mají vzít ty těhotné z kina Pernštýn? Měla tahle mužská agresivita žen traumatizovaných traumatickými porody vůbec kdy u mužů porodníků úspěch? Jde mi o tu nepřirozenost mužských stereotypů v ženském jednání… je mi to i za ně všechny moc líto, přestože vím, že takto křičí o pomoc… ale když chci aby se někdo změnil, nebo od někoho poradit nebo dokonce pomoci, nezačnu přece křikem a vyčítáním… Je to značně a zbytečně kontra produktivní… Uff
A za další hodinku jsem ještě dodal: … tohle píši celé roky a už se mi nechce to opakovat, tady to ale má důvod: když je žena předem pozitivně naladěná (Indky si představují budoucí kvality dítěte, zpívají o nich dlouhé mantry, a trénují vzpomínkami na příjemnosti, čínské císařovny psaly poezii a vyhýbaly se i bouřce a pohledu na mrzáky na trhu), je cele ve svém vnitřním světě, který si prostě nenechá jakkoliv uřvaným a nepříjemným porodníkem narušit… a nedochází pak k žádným komplikacím, od samého počátku porodu přes vypuzení placenty, a nakonec k absenci všech těch „moderních“ potíží, jako jsou laktační psychóza, poporodní blues atd. atd. To je ono mnou často zmiňované preventivní pozitivní naladění, o kterém stále mluvím, a které už pomohlo řadě původně vystrašených těhotných, a které mysli negativně natrénovaných bojovnic předem odmítají pochopit a tedy i přijmout… chce to prostě trénovat… a ne vyhánět posly dobrých zpráv… Nebo jinak, mluví li člověk o problémech, vzpomíná-li na nepříjemné situace, prostě je trénuje a posiluje, a tyhle koleje v mozku jsou pak automaticky nastavované při jakémkoliv vjemu, takže takto negativně a proti všem vyladěný člověk je pak otrokem podvědomých negativních programů…
No a pak přišly dva e-maily, které potěšily a rozfoukaly černé mraky pocitu marnosti z toho, že bývám tak často nepochopen (obvykle nepropadám chmurám, protože z dlouhodobých zkušenosti vím, že nějaká ta chápavá reakce vždycky, i když až tak za pár měsíců, a někdy i za pár let, přijde): Za dnešní článek si dej pašáka! Velikánského :-). To je přesné – bohužel. Napsal jsi to úžasně. Hanka
Od věrné čtenářky jsem to čekal, i když ne tak okamžitě, ale další nevyžádaný e-mail mne definitivně uklidnil a moc potěšil (i když by lépe zapadl přímo v kině): Měla jsem v úmyslu zareagovat na Vaše „pozitivní myšlení“. Tím, že pracuji jako terapeutka s lidmi zpracovávám jejich traumatické porody (a vůbec celé prenatální období), tak je evidentní, že právě toto „pozitivní myšlení matky“ je dost zásadní… A od toho se sekundárně odvíjí celý ten další řetězec dál. Od okamžiku před početím do doby poporodní je právě nejklíčovější to „pozitivní myšlení matky“, ta fundamentální důvěra v sebe… a o tento rámec se pramálo opíráme… Měla jsem jen potřebu to „doříct“, protože jste včera utekl moc brzo a já to nestihla. Klára
Vím, že mám pravdu (dovysvětlil jsem jí pak), nečekám vděk, ale už nemám energii vydržet na místě, které tak negativně dští a infikuje ostatní, bolí mne z toho hara, a tak raději odcházím… už celé roky se vyskytuji jen mezi těmi, kteří přece jen chtějí naslouchat, a tyhle bitevní kočky už nepotkávám, a tak mne přece jen vykolejí… máte u mne tu knihu, ozvěte se.
Nastartoval mi další sled myšlenek na to, co se asi děje v mysli bitevní kočky (už aniž by mne negativně špinily): bojovně nastavená mysl těhotné totiž rozhodně ovlivní jak stažení její mysli a těla u porodu, se všemi dalšími komplikacemi např. přerušení porodu, následné dávky umělého oxytovinu (viz blog epidurální trip), a tedy zastavení jeho přirozené produkce, se všemi následnými z toho vyplývajícími negativními důsledky, ale také se stažením psoásových svalů, viz přednáška Terence Dowlinga, a dále následné (vlastně u uvolněných, protože pozitivně naladěných rodiček, zbytečné) nesnesitelné porodní bolesti, tak i „vytunění“ (omlouvám se za ryze mužský automobilový, ale snad obecně srozumitelný termín) mysli budoucího dítěte a člověka (někteří osvícenější alopatičtí lékaři dnes již znají příčinnou souvislost mezi traumatickým porodem a budoucími dnes bohužel stále běžnějšími důsledky: dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, syndrom hyperaktivního dítěte, a nakonec i zvýšená kriminalita…). Už i odvážnější porodníci ví o tom, že nejlepší je, když rodička naplno vypne (racionalitu), a stejně jako oni, do průběhu porodu vědomě nezasahuje a nepřekáží.
Píši celé roky (a proto jsem odešel, v beznaději, že marně) o tom, že negativním naladěním psychiky rodičky je už prostě mléko v mysli a těle rodičky (a v mysli a těle jejího dítěte) rozlito… a že všechno to i vědecké snažení a psaní jak nejlépe a čím vytírat, je vlastně zbytečné, s křížkem po funuse. Uvolněnou, na těhotenství a hlavně porod a mateřství se těšící ženu (jejíž psychika je pozitivní) nic z výše uvedených porodních a poporodních komplikací prostě nečeká (viz dole v P. S.). Dodnes mi, když tvrdívám, že porodní bolesti jsou kulturní indoktrinací, ženy na přednáškách nevěří příběh jedné maminky, která ještě v socialismu vyslechla rozhlasovou hru o jednom českém cestovateli, jenž popisoval, jak žena domorodého nosiče odběhla na deset minut do křoví a vrátila se bez velkého břicha, s úsměvem a dítětem na zádech… a rozhodla se, že když to umí nějaká nevzdělaná domorodka z Afriky, to by bylo, aby i ona, studentka vysoké školy, nezvládla totéž: rychlý porod bez bolestí. A skutečně se jí to za několik let přesně tak podařilo (jen musela jako úlitbu zpocenému porodníkovi nakonec předstírat bolestivé stahy, i když ji to vůbec nebolelo).
Bitevní kočky (a jiné na české porodnice a porodníky oprávěně naštvané maminky) mají svou pravdu, ony to přece (ne vl. vinou) musely protrpět… ale nemají pravdu, pokud by mnou tak často zmiňované pozitivní myšlení alespoň zkusily, nebo dnes zmínily svým dcerám a současným těhotným (které podvědomě, aktivně ale negativně, programují svými barvitými popisy bolestivých a traumatických porodů, ale i menstruací).
Nedochází jim skrz jejich emoci totiž ani to, že svými bojovně nastavenými mozky (které bojovnost neustále vysílají), a staženými těly (emoce dala adrenalinový příkaz a tělo se musí připravit na boj), nepřímo (protože podvědomě, a přesto, že je racionálně milují) negativně ovlivňují i chování svých dětí. Jinými slovy, jejich mozky vynakládají velkou část energie na stažení těla, a ta pak logicky chybí k udržení pozornosti směrem k dítěti, k vyjádření lásky, což děti podvědomě registrují, a dožadují se, stále hlasitěji, pozornosti, a tím opět jen navyšují stres matek, které jsou pak i na ně (a své partnery a spojence) ještě agresivnější. Jauvajs.
Přičemž i v těchto případech existuje řešení: člověk se stává tím, co dělá. Když neustále rozzlobená a podrážděná bitevní kočka začne postupně trénovat pozitivní myšlení, stačí tři měsíce a její mozek si vybuduje alternativní cestičky, jak se v první podvědomé reakci nenaštvat, ale vrátit k ženě vrozené schopnosti odpustit, pohladit a změnit…
P. S.: O tom, že to jde (od samého počátku, a od porodu) i jinak, pozitivně, svědčí e-mail o čerstvé moravské mamince, která porodila sama doma, celé těhotenství si užila, a protože si byla jistá, že je vše v pořádku, nebyla ani jednou u gynekologa nebo na ultrazvuku, a po porodu svému neváženého a hlavně neměřenému (a na vlastním těle v šátku nošenému) dítěti dokonce svou něžnou vytrvalostí na matrice obstarala (bez tak vyžadovaného potvrzení z porodnice!) patřičné papíry (přes odpor matrikářek a zdánlivě neprorazitelnou hradbu předpisů). A pediatričku, která konstatovala, že dítě je úplně v pořádku, přemluvila, aby mu neodebírala krev (Vždyť jste přece sama konstatovala, že je dokonale zdravé a vše je v pořádku, stála si maminka na svém, takže píchat ho, aby se hledalo, jestli je něco v nepořádku, nemá smysl, že, paní doktorko!?!)…
