Udělal jsem si slavnost. Tedy, udělali mi slavnost. Tedy, zopakovali kdysi zpracovanou slavnost a na ČT 2 dopoledne reprízovali záznam představení Cirque du Soleil nazvané Saltimbanco. 78 minut dokonalosti již z roku 1994. Naznačím, jak si uchovávám životní optimismus. V dobách průměrnosti a zmaru tak trochu hibernuji, zatímco jindy si užívám jakoby v kvantech, která vnímám podobně jako rychlost světla čas. Jak spolu vše, co se děje, a na co a jak myslíme, souvisí, a jak si můžeme uchovávat optimismus a dosáhnout harmonii. Tedy, jak si můžeme ze života udělat slavnost.
Jak poznám a užívám si kvalitu žití a bytí? Když jde o průměrnost, nebo dokonce zpátečnictví, když se zmar táhne jako vyžvejkaná žvejka, jako bych se vypnul, a v jakémsi transu, v bardu (v něčem MEZI) to přežiju (jako bych vše zmenšil do malilinkatého kvanta prostoru a času, které se mě, pozorovatele, netýká)… Takto jsem celé roky cestoval ve špinavých a zpožděných českých vlacích ještě nedávné minulosti: na pražském hlavním nádraží jsem nastoupil, jako bych se nadechl, a prostě celou cestu tam někam do hor nedýchal, nežil (a buď četl nebo meditoval pozorováním krajiny, pokud to bylo na podzim nebo v zimě, kdy byla krajina barevná nebo bílá, a dokonalá), a tam někde vystoupil a nechal se odvézt na místo přednášky nebo semináře: teprve v tělocvičně nebo přednáškovém sále jsem se jakoby nadechnul, zapnul závity a jel jako přednáškový ďábel. Dělávám to tak neustále, takže v opačném případě, a umím být trpělivý a připraven, jakmile naskočí kvalita, dokonalost, zapnu… a tohle kvantum zrelativizuji do takové délky trvání jaká je třeba: žiji pak většinou v dokonalosti, teď a tady, s intenzitou, která mi umožní téměř snovou práci s (vy)trvalostí vjemu.
Japonsko mi poskytlo v roce 1979 celé dva měsíce dokonalosti (v mnohých detailech u nás dodnes nepřekonané). Zpětně se nedivím návštěvníkům tehdejších soukromých promítání diapozitivů, kteří mi postupně přestali věřit, že to, co jim promítám, a hlavně vyprávím, je nebo může být pravda (nejen z oblasti technologie, jídla, ale i ekologie, situace žen atd.). O to těžší a smutnější bylo vrátit se a žít v průměrnosti: navenek. Uvnitř jsem se o to víc snažil být stále aktivní, nezprůměrněný.
Už dávno tak mám na kvalitu (v tisku, médiích) nos. Už od ranných 70. let min. stol., kdy jsem na černé burze elpíček vyzobával kvalitu (a objevil tam Briana Ena, Roberta Frippa, Franka Zappu a další), jsem věděl, že se po kvalitě holt u nás musím pídit. Podobně a po kusech jsem si obstaral kvalitní činely a šlapku a bubny, stával jsem fronty ve čtvrtek ráno před prodejnami Knih, čekal jsem na legitimaci Filmového klubu a pak každý týden před pokladnou, abych mohl koupit lístky na vybraná vrcholná díla světové kinematografie… naznačuji, že kvalita byla a je vždy spojena s nějakou námahou, soustředěnou činností, trpělivostí… a je logické předpokládat, a také se tak stalo, že člověk se pak nenechá, ani v totalitě a za železnou oponou, ale ani ve věku záplavy informací (naučil jsem se rychločíst, a umění v jednom intuitivním okamžiku najít v novinách nebo na síti jeden jediný článek, který za to stojí) brzdit překážkami, nedostatkem zdrojů, nebo naopak bulvárem a povrchností.
Užívám si pokroku, i když donedávna nebyl (a na mně není) přímo vidět. Jízdní kolo za mého mládí a dnešní horská a jízdní kola s tolika převody a dokonalými brzdami, to je rozdíl! Cirkus za mého mládí a Cirque du Soleil dnes, telefon tehdy a dnešní malý počítač v dlani, joj! A právě proto, že jsem se naučil vyhledávat a vychutnat kvalitu, čtu jen kvalitní články a knížky, koukám jen na kvalitní přírodovědné a cestopisné filmy, nesedám na lep povrchním vylepšením a co nepotřebuji, prostě nekupuji (a když tak slušně a zdvořile vyreklamuji a vyměním, jako můj současný mobil pro důchodce).
Lidská mysl a (každou činností svůj software a nejpozději a zjistitelně po třech měsících i hardware vylepšující) mozek jsou dokonalé nástroje – ke stagnaci a uspokojení z dosaženého, nebo naopak, ale to dá práci, k vývoji a naplňování a dokonce posouvání potenciálů. Rozhodující je vskutku úmysl, a moc záleží na tom, jestli je jako doposud, také vlivem traumat při porodech, většinově negativní a tedy svazující, anebo uvolňující, a tedy pozitivní. Pokud se rozhodneme vyřešit co bude v budoucnu třeba, nejprve na individuální, a posléze na společenské úrovni, zcela jistě to vyřešíme. O té individuální něco vím, a celé roky o tom přednáším a píši.
Radostná zvěst tkví v tom, že pokud jsou ten či onen artista či žonglér z Cirque du Soleil schopen (v porovnání s výkony jejich předchůdců před sto, nebo padesáti lety) tak inovativních a neuvěřitelných výkonů, jsme jich potenciálně schopni, a nejen v cirkusu, i my téměř všichni ostatní. Je-li schopna i dnes, u nás, maminka porodit své dítě (příštího buddhu) sama v teple a intimitě domova, bez všech těch zbytečných natahování a měření, vážení, vytírání očí, odnášení od bezpečí a tepla a něhy maminky atd., v ideálních podmínkách lásky péče a ideálních budoucích vztahů, které samozřejmě pozitivně dále ovlivní i ji samotnou (a její okolí), a v klidu jen něžnou asertivitou změnit jindy tak byrokratický přístup matrikářky a ministerstva a získat pro své dítě příslušné „papíry“, anebo je-li někdo schopen i dnes a tady dosáhnout osvícení (skutečného poznání sebe sama, a tedy objevu, že život není utrpení, ale radost a slavnost), pak teoreticky, potenciálně, je toho schopna a schopen každá a každý, kdo se rozhodne a něžně vytrvá. Je to v nás, vrozeně, připraveno.
Je to jako s prvním krokem prvního člověka na Měsíci: co pro něho bylo malým krůčkem, bylo pro lidstvo zatím spíše symbolickým, přesto ale historickým činem. Podobné je to s našimi individuálními (ale poté i celospolečenskými) cíli a metodami k nim vedoucím. Když se pro něco smysluplného a jiným nápomocného a výhodného rozhodneme, dříve nebo později zjistíme, že se to již realizuje (téměř jaksi samo), a na cestě k realizaci pak téměř jakoby podvědomě měníme svět kolem sebe i v těch nejmenších možných, tedy kvantových rozměrech… ze kterých je ovšem složen celý našim lidským představám, natož měřítkům, se vymykající Vesmír. Jsme tvůrci, ať nám to dochází nebo ne. A naše hmotná omezení formy jsou… relativní (protože naše vědomí může docela dobře být stejné podstaty jako vědomí vesmírů, tak jako je kapka vody podstatou a řešením oceánu).
Rozhodněme se, a udělejme ze života a vesmíru slavnost. Na Cestě k tomu všemu (protože, znovu zdůrazňuji, ještě dlouho bude Cesta důležitější než cíl) jsou každé dokonalé představení Cirque du Soleil, každé dokonale porozené dítě, každá dokonalá kniha, každý dokonalý blog na síti, každý čin pro druhé, jakkoliv miniaturně, až kvantově vypadají, dobré… a věřte a důvěřujte, že se počítají a něco mění…
