Odborná slepota porodníků a některé velmi neblahé trendy vývoje homo sapiens v závislosti na současných typech medikalizovaných porodů, to jsou, kromě záviděníhodné upřímnosti (snad díky jak dlouholeté praxi porodníka, který umí naslouchat a nezasahovat, tak odvaze a možná po těch letech už i beznaděje důchodce, který rezignoval na kariéru a plat), hlavní témata čerstvé knihy Michela Odenta (Childbirth and the future of homo sapiens, Pinter and Martin Ltd 2013). Pracovně nazývám to, co Odent popisuje jako jakousi tisíciletou kulturní indoktrinaci, táhnoucí se historií lidstva a měnící přirozený porod v operaci doprovázenou spoustou mýtů a iluzí, spiknutí špatně porozených.
Michel Odent si rozhodně nebere servítky, a zatímco na přednášce podával vlastně ve svých důsledcích až hororové informace tak, že se sál smál (například kdo z přítomné většiny žen by se od srdce nezasmál při ironicky zdůrazněné informaci, že věda koncem minulého století vědecky zjistila, že novorozenec potřebuje být u matky!), v útlé knize nepřímo obviňuje i současnou porodnickou lobby fakt po faktu z provozní slepoty, a dokonce ze záměrného přehlížení faktů dokazujících, že „moderní“ rutinní metody vedení porodu jsou pro matku a dítě často spíše škodlivé než výhodné. Rozuměj: jsou výhodné, ale jen pro porodníky. Připomínám co např. už v tomto století prohlásil jeden ze stále nejuznávanějších českých porodníků (profesor Z. Hájek z porodnice U Apolináře): Matka, která odmítá holení, je podle mne dementní. Poloha rodičky v leže na zádech není pro matku pohodlná, ale nám se při ní dobře pracuje… Dítě musí řvát a čím víc řve, tím je zdravější.
Psal jsem už kdysi o tom, že porodníci prostě na operacích (nejen u porodů) vydělávají peníze, ale také že zatímco každý výrobce dává na každý složitější výrobek záruční dobu, porodník (stejně jako politik) nemá nejmenší zájem na zjištění, v jaké kvalitě to či ono dítě (či zákon nebo vládní nařízení) pomohl porodit (jak je na tom třeba po dvou nebo šesti letech): nemá přímou zodpovědnost. Odent v tom má jasno: „Existuje všeobecný nezájem na zjišťování dlouhodobých důsledků způsobů porodů. V rámci soudobého vědeckého kontextu se to dá nazvat jakýmsi druhem slepoty. Jakoby zde existovaly síly, které nás tlačí, abychom ignorovali, co je zřejmé.“
Mám na to svůj soukromý názor již od doby, kdy má tehdejší žena proležela v roce 1979 pět měsíců prý ohroženého těhotenství ve výše zmíněné porodnici U Apolináře. Musela ležet, nenamáhat se, a občas jí píchli nějakou injekci. Marně jsem ženě domlouval, ať jde domů. Pracovala ve zdravotnictví, a bezmezně lékařům důvěřovala. Měsíc před termínem ji pustili domů, protože nic nenašli, ale porod pak samozřejmě vyprovokovali umělým oxytocinem, protože to bylo „ohrožené těhotenství“. Hm. Dcera pak ihned po pubertě začala užívat heroin.
Michel Odent oficiálně své varovné a bohužel později se naplnivší názory na skutečné příčiny stále se rozšiřujících „civilizačních“ nemocí vyslovil již počátkem 80. let min. stol. (viz pak i kniha Primal Health z roku 1986). Ve své nejnovější publikaci např. uvádí: „V roce 2000 jsme objevili švédskou studii, publikovanou v roce 1991 Bertilem Jacobsonem, která uváděla, že některé porodnické drogy (rozuměj, tehdy běžně aplikované „injekce“) jsou spouštěcím rizikovým faktorem pozdější závislosti na drogách. Tyto výsledky nikdy nebyly odborníky zpochybněny, ale ani přijaty“… A jinde: „Tento nedostatek zájmu, tato slepota, je kulturním fenoménem, sdíleným i médii, veřejností a dokonce lékařskými a vědeckými odborníky.“
Studie nositele Nobelovy ceny Niko Tinbergena v roce 1990 podobně zjistila, že použití anestetik během porodu, a látky sloužící k vyvolání porodu, jsou vysoce rizikovým faktorem při výskytu autismu. Tyto závěry pak v roce 1991 potvrdil i výzkum Japonky Rioko Hattori (mimochodem, v Japonsku tehdy rodičkám před porodem lékaři pro uklidnění podávali kombinaci analgetik a sedativ). Výjimky marných varování existovaly, například Maria Montessori na porodnické a výchovné iluze poukázala knihou Tajemství dítěte (1930), a Fredův nejlepší žák Otto Rank publikoval již v roce 1924 knihu s příznačným názvem Trauma porodu. Marnost nad marnost… Odent uvádí možné evoluční a antropologické příčiny této po tisíce let vyvíjené kulturní slepoty, co se týká porodů, třeba některé rituály některých etnik, nebo současný porodnický žargon, tedy termíny, které přímo evokují pasivitu rodičky, a končí zjištěním, že v polovině 20. století se porody cele „maskulinizovaly“ (některé školy porodních bab dokonce diskutovaly možnost přijímat za studenty i muže!). Zamýšlí se nad dnes ověřenými fakty, že je to třeba právě (moderními porodníky cele přehlížené) období mezi porodem dítěte a porodem placenty, ve kterém je oddělením dítěte od matky nastartováno celé spektrum pozdějších psychických potíží (bezprecedentní nárůst depresí, autismu i anorexie). A dovádí své úvahy o vlivu porodů na lidstvo až k počátkům patriarchátu a vzniku víry v Boha jako v otcovskou postavu. (Mimochodem, výskyt dětského autismu je v holandském Eidhovenu, ve městě s největším výskytem „ajťáků“, ale i v Silicon Valley, vyšší než jinde. Odborníci po příčinách pátrají, ale zatím je nenapadlo zkoumat, jak se tyto děti narodily, nebo si přečíst úvahy Michela Odenta o rostoucí dominanci racionality i mezi ženami a o tom, že budoucnost možná bude patřit autistům.)
Ano, Michel Odent spekuluje (už v názvu knihy) o budoucnosti lidstva a varuje: jestliže se co nejrychleji nezmění naše kulturní slepota vůči porodu a jeho vlivu na budoucnost jedince i lidstva jako takového (přičemž naznačuje, že zatímco před deseti lety mluvil o tom, že jsme v tomto ohledu na pokraji propasti, dnes tvrdí, že už jsme na dně), může se za pár desítek let společnost skládat z autistů, jedinců obdařených Aspergerovým syndromem (jejichž levá mozková hemisféra, tedy neocortex, racionalita, cele dominuje: z některých jsou špičkoví vědci, schopní se dokonale soustředit na vědecký problém, ale neschopní hlubších emocí a zvláště empatie), a schizofreniků (protože významné procento géniů pak mělo děti, které měly schizofrenii). Mimochodem, obálka anglického vydání knihy evokuje kdysi slavnou soulovou písničku Stop, in the name of Love (nabízí se parafráze… in the name of Future of homo sapiens)
Jistě, porody se změnily (a je jedno, jestli kvůli medikalizaci, anebo medikalizace jen reagovala na změněné schopnosti žen, i když já souzním spíše s první verzí): americká studie srovnala porody asi sta tisíc rodiček z let 1959-1966 a let 2002 až 2008 a zjistila, že současné porody jsou v průměru o dvě hodiny delší (protože obtížnější). Jinými slovy, možná urputně a vědecky spějeme do stavu, kdy všechny porody budou cele v rukou porodníků, stejně jako rozmnožování přešlechtěných buldoků (po umělých inseminacích se jich dnes 90% v Anglii rodí císařským řezem).
Smích nad ještě nedávnou (v mnoha případech dodnes v českých porodnicích stále uznávanou a odborně vyznávanou) naivitou (čti odbornou slepotou, i u nás existoval kdysi výstižnější termín, tedy spíše fachidiotismem) většiny porodníků, tedy nad zjištěním, že novorozenec by měl být s matkou (a ne křičící strachy někde oddělen na kojeneckém oddělení, jak se stalo naprostá většině z nás), je možná uvolňující, ale zatím nic neřeší: neznám muže (porodníka, politika, bankéře), který by přiznal, že udělal chybu. Je jisté, že za pár let se snad při tomtéž výroku budou smát i porodníci, ale (až na několik výjimek) žádný z nich (si) nepřizná, že i on celé roky „rodil“ mužsky, bezohledně a oslepen spoustou porodnických a (snad již) překonaných a vyvrácených pověr a mýtů. Nabízí se ale otázka: jak k tomu přijdou ty zástupy poškozených žen a novorozenců, dnes rovněž dospělých (a další generace lidí poškozených traumatickými porody)? Kdy začne platit heslo Rodičky všech zemí, spojte se?
Je možná prognosticky příznačné, že sami sebe označujeme jako homo sapiens sapiens (tedy hned dvakrát rozumné). Nejen Odent dnes naznačuje, že je to právě to, čím se lišíme od svých zvířecích předků, tedy neocortex, rozum, který je dnes spíše překážkou při rození dalších generací, a který může být také, když to špatně dopadne (a zatím tomu, viz i úvahy dr. Koukolíka z poslední doby, vše nasvědčuje), příčinou zániku lidské rasy. Evoluce (a epigenetika) totiž stále funguje, bohužel, jen málokdy v pozitivním směru (např. lidé z Jižní Koreje jsou dnes, po padesáti letech odděleného vývoje, o 12 cm průměrně vyšší než občasné Severní Koreje). Naše jak stále běžnější kognitivní disonance, tak neschopnost (především) mužů přiznat chyby (a tedy se poučit), a také stále přehlížená a tedy marná upozorňování některých poslů špatných zpráv, jsou, stejně jako příliš medikalizované a maskulinizované porody, možnými příčinami i důvody varovných knih, jako je tahle. Jenže než vědecky zdůvodníme (sami před sebou) obyčejný selský rozum (jako že novorozenec potřebuje matku), může být pozdě…
P. S.: Selský rozum říká, že ve starém paradigmatu vychované a lukrativně fungující porodníky (a jiné odborníky) novým přístupům nenaučíš… o to víc je důležité, aby ty maminky, které nedávno zdravě a samy porodily (budoucí buddhy, nebo jinými slovy, nepoškozené a superinteligentní, ale zároveň a neoddělitelně zdravě emočně vyvinuté a k soucitu vychované budoucí politiky, a také lékaře léčící člověka nikoliv nemoci), a ty, které v nejbližší době a budoucnosti porodí, měly na paměti důležitost své motivace a v srdci odhodlání a v mysli úmysl porodit přirozeně. Tahle Odentova kniha nechť jim poskytne dostatek argumentů… a práce a odhodlání Thomase Vernyho, Petera Fedora-Freybergha, Frederica Leboyera a Marsdena Wagnera, a porodních asistentek jako jsou Ina May Gaskin, Penny Simkin, Ingeborg Stadelmann, Henci Goer, a u nás Ivana Königsmarková a Zuzana Štromerová, ale i žen z Hnutí za aktivní mateřství jako jsou Petra Sovová, či zasloužilé a statečné matky, které nedávno přirozeně porodily a rodí doma (viz i blog Hlásím se o Nobelovu cenu, nebo dodatek blogu O bitevních kočkách), nechť jsou jim inspirací…
P. P. S.: O českém vydání knihy Michela Odent Porod a budoucnost homo sapiens prý uvažuje vydavatelství Maitrea (které právě vydalo Odentovu knihu o orgasmech). Možná by bylo ideální ji pak zdarma (a osobně kurýrem, aby se později nemohli vymlouvat, že ji neměli v rukou) doručit všem porodníkům, gynekologům, lidem z pojišťoven, ale také na ministerstvo zdravotnictví a všem studentům lékařských fakult.
P. P. S.: … děkuji za pošťouchnutí k přečtení, rád jsem si to přečetl, zní to všechno zcela logicky, navíc mám s tím svou zkušenost. Čím je naše malá starší (včera jí bylo 16 měsíců) , tím víc věřím tomu, že na způsobu narození opravdu velmi záleží (už jsem Ti to popisoval minule, proč tak smýšlím). Vlastně nevím, proč všechny porody neprobíhají tak, jak ten náš, tedy přirozeně, bez chemie a chirurgie; nechápu to. Moje žena taky tvrdí, že to pro ni byla radost a že by si to ráda zopakovala kdyby jí nebylo tolik let. Navíc to také z praktického hlediska neznamenalo žádný problém, mně to připadalo zcela standardní a pokud bych neznal z jiných zdrojů jak to „normálně“ (čili nenormálně) probíhá, ani by mně nenapadlo, že by to mohlo být jinak, než jsem to zažil. Ještě snad porovnání s narozením prvního mého dítěte před 21 lety; byl to typický medicínský porod u Apolináře. Syna to naštěstí příliš nepoznamenalo (je až neuvěřitelné jak je člověk silně geneticky vybaven), ale jeho maminka na to dodnes vzpomíná jako na nejhorší životní zážitek, přitom šla do toho bez předsudků a průběh těhotenství byl až do chvíle porodu idylický a radostný. Nicméně svou negativní zkušenost s porodem označuje moje žena (dnes už bývalá) za důvod, proč už odmítla mít další děti a zůstala u jednoho. Pro mne zase tato skutečnost (že odmítla mít další děti) byla hlavním důvodem, proč jsme se nakonec po 20 letech soužití rozešli. Myslím, že i tyto „vedlejší efekty“ je třeba vzít v úvahu. Zdraví šťastný otec šťastného dítěte…
