O synchronicitách a umění duchovně pokročilých mužů a žen (rozuměj: dlouhodobě pozitivně myslících a jednajících) nejen „plánovat“, ale dokonce i realizovat svá niterná přání (i když tohle není zrovna výstižné slovo, protože každé „přání“ je tak trochu egoistické) jsem už několikrát psal. Dnes, snad inspirativně, naznačím, jak jsem se naučil „tkát“ předivo svého života. Přesněji, jak jsem na nějaké ty budoucí křižovatky osudu předem a vědomě (i když to tak nevypadalo) zadělával… předl jsem k jednomu cíli směrovaná čistě a stále pozorněji upředená vlákna jako nějaká ta kouzelná přadlena. Tedy, jako přadlen (a posléze i tkadlen).
Většina lidí, zvláště těch intuitivnějších (tedy například umělci všeho druhu) o svých plánech a projektech nerada mluví: prý aby to nezakřikli. Jenže já od mládí tušil (a posléze i trénoval), že když o nějakém tom budoucím plánu nebo činu mluvit budu, a od samého počátku, pomohu tím to jemné předivo vztahů a souvislostí utkat tak pevně, a hlavně správným směrem, že dojde k jeho uskutečnění. Tím, že jsem o tom mluvil, že jsem na to pozitivně myslel, že jsem promýšlel detaily a pokaždé, když jsem to zmiňoval znovu a znovu, jsem byl detailnější, jsem už na oné budoucí synchronicitě pracoval.
Jako když pracuje člověk se sny: ty (tak jako život) nelze režírovat v detailech, ale když chce oneironaut změnit děj, nezabývá se postavami či jejich oblečením a výrazem, ale jen tak lehounce někde shůry nechá vzniknout poněkud jiné scéně (s patřičným emočním vybarvením)… a postavy tam dole, na jevišti děje, poslechnout a začnou se chovat a jednat dle přání snílka, které ovšem přáním (v tom našem obvyklém, hmotovém slova smyslu) nebylo. Architekt nevymýšlí dům rovnou v detailech, ale nejprve načrtne vizi… právě tak funguje pokročilý se sny i synchronicitami.
Naznačuji, že zpětnovazební váhy (chcete-li, vlákna) osudu vždy pracují dle našich „přání“ – my si toho většinou ale nejsme vědomi. Sníme a žijeme negativně (uspěchaně, povrchně, nedbale), a pak se divíme, že se nám dějí negativní věci (a povrchní události a životy). Navíc na uskutečnění svých přání spěcháme – včera bylo pozdě. I sny se člověk postupně musí naučit (ne)zvládat a (ne)režírovat, aby je zvládl a naučil se je spřádat a pak i uskutečňovat.
Každý z nás je do jisté (menší, nebo i větší) míry přadlenem (přadlenou) směřování a detailů vlastního života… i když většinou nevědomě. Jen nám (na rozdíl od realizovaných mistrů a guruů) nedochází přímá souvislost mezi našimi dnešními činy, natož myšlenkami, a jejich budoucími důsledky.
Samozřejmě, je možné namítnout, že přece rozhodují i geny (a výchova, panující ideologická či politická a ekonomická atmosféra atd.), ale pokud člověk postupně zvládne vyčistit mysl (třeba tak, že zvládne sny a v nich řeší a vyřeší i emoční a vztahové potíže, a pak v nich i trénuje a nakonec i modeluje budoucnost), vyčistí i život sám (protože přijme sám sebe takového, jaký je, tedy bez iluzí a očekávání, s hendikepy i jejich omezeními počítá předem: dělá chyby, ale nikdy je už neopakuje). A přestane potkávat zlé (rozuměj, jen špatně porozené a ze sebe samých nešťastné) lidi a situace. Jinými slovy, jak si postupně, vytrvale a pozitivně, s předem připraveným plánem (na jehož detailech ovšem, jak to má naučeno z práce se sny, naprosto nebazíruje) člověk sebe a své reakce a život vybuduje, takový jej pak má.
Prakticky vzato, když se těhotná žena rozhodne porodit šťastně, přirozeně a tedy i krásně (rozuměj, klidně namáhavě, ale bez utrpení, spíše slastně, jako orgasmicky) příštího buddhu, prožije těhotenství, ale i všechny doby porodní v jakémsi transu, kvočnovsky si chránící niternou vyrovnanost a sebeodevzdání se (miliony let vypiplávaným postupům přírody a evoluce). Je dokonalá a přirozená a krásná už sama o sobě, svou existencí. Nebude si svým rozumem (a tzv. výchovou a vzděláním) překážet… a jakoby ve snu si jen vychutná ten zázrak (se všemi detaily). Onen z počátku jaksi nezřetelný a rozhodně ne detaily prošpikovaný porodní sen (nikoliv plán, protože to slovo samo o sobě evokuje už konkrétní a většinou hmotné detaily) se pak, jakoby náhodou, prostě začne uskutečňovat. A pokud se vyskytne nějaká vnější komplikace, rodička, která je ve svém tvůrčím aktu téměř božská, si nenechá svůj vnitřní klid (a božské poslání stvořit život) nijak narušit.
Chtělo by se napsat „porod si užije“, ale sloveso užít si je dnes zprofanované a významově egoisticky posunuté. Narážím opět na rozdíl mezi tím, jak si samo sebe užívá šťastné zdravé výskající dítě, nebo duchovní zkušený a moudrý učitel. Ten si užívá detailů života vědomě, ale nikdy ne egoisticky: má někde v hlubinách mysli vetkané krédo (sen) pomáhat všem živým (vědomým) bytostem také dosáhnout osvícení…
V tomto ohledu je rodící (a poté i o své dítě a rodinu pečující) žena předem vybavena pojistkou (aby nezblbla samou péčí spíše o své řasy, rty, zuby, nohy, šaty a vlasy, nebo genderově péčí o vlastní svobodu). Přirozený porod v ní nastartuje všechny ty hormonální koktejly zaručující mateřskou lásku (včetně schopnosti cítit rozněžňující a nad všechny voňavky slastnou vůni svých dětí i v jejich dospělosti) a empatii a ne selský, ale ženský rozum. Jinými slovy, teprve potom se z žen stávají skutečné bohyně (opačným postupem, nebo samostudiem, toho dosáhnout nelze… tak jako nelze vybojovat mír).
Naznačuji, že když se těhotná žena pasivně nechává vystrašit pesimisticky uvažujícími a opatrnými gynekology a porodníky (a traumaticky porodivšími maminkami a tetičkami), a v těhotenství se pak mluví jen o komplikacích a o tom, co když se něco stane… má pak, co nevědomě a často ne vl. vinou naplánuje (mimochodem, ale příznačně, v seznamovacích inzerátech se až příliš často a téměř odjakživa vyskytuje termín „ne vl. vinou rozvedená“, jako kdyby v tom bylo možno být nevinně).
Opačně, když si bude představovat (a stále častěji o tom i mluvit) zdravé smějící se dítě a samu sebe také takovou (z počátku jen pocitově, nekonkrétně), upřede vlákna a energetické proudy správným a kýženým směrem. A bude z ní, jakoby náhodou, moudrá a pozitivně myslící a jednající přadlena, předoucí pozitivní nitky života svého i svých dětí (a to, že tak často a všechny chválí, je jen metoda, nikoliv cíl).
Vždy jsem o svých plánech (třeba dostat se v roce 1979 na dva měsíce do japonského zenového kláštera, nebo najít zenového mistra, dosáhnout osvícení, nebo naučit se a pak učit hru na tabla, nebo na ženské tělo, nebo zvládnout tajemství alikvotního (nebo tibetského mručivého) zpěvu a jiných metod hudebních a zvukových Cest k duchovnosti) dlouho předem a bez pochybností mluvil (současně a zároveň jsem se učil a naučil se soustředit myšlenky a ideje): tedy je spřádal. Stával jsem se a nakonec tedy i stal (tehdy „jen“ amatérským a alternativním, ale přece jen) přadlenem svého života.
P. S.: Odpovědi na otázky těhotných žen (Co má nastávající matka, která přeci jen nechce rodit doma v de facto ilegalitě dělat, podle čeho si vybrat porodnici, co požadovat od zdravotníků, čemu se naopak důsledně bránit, na co se ptát a podle čeho se rozhodnout? Prostě jak se dostat na tu zlatou střední cestu?) lze při troše práce najít v mých blozích a knihách, anebo u zkušených porodních asistentek a dul (ony, na rozdíl ode mne, již porodily). Já mohu, jsem-li vyslyšen, jen uklidnit a inspirovat…
