Proč považujete sochu Šrí Činmoje stojící na Kampě za kýč? Co pro Vás tato kategorie/ pojem vlastně představuje? Vnímáte ji jako negativní? Hm. Díky za otázku, několika pádně naznačenými souvislostmi snad ozřejmím i dalším zájemcům, o co šlo a jde jak co se týká kýče, který nám, ostatně tak jako mnoha jiným národům, není nikterak cizí, tak harmonie.
Začnu zeširoka a abstraktně. Proklamovaná harmonie (a socha od podzimu 2009,viz fotka z odhalení, křičící na kolemjdoucí koukni se na mně, jsem socha, a to je umění!) není harmonií (a Uměním), tak jako plakátově a prvomájovými alegorickými vozy proklamované úspěchy socialismu za dob normalizace rozhodně nebyly vítězstvím dělnické třídy (a boj za zrno, seno, sklizeň a za mír nebyl ničím, na co by měli být zrovna Češi a Moravané pyšní). Jinými slovy, na Kampě na břehu Vltavy, poblíž výstavní síně plné současného umění, a předražené rybí restaurace, je dnes již značně opršelá socha modlícího se (?) – Indové se takto sepjatýma rukama zdraví – gurua nepatřičná, vhodná asi tak jako verbuňk na festivalu v Timbuktu (stejně kýčovitě by totiž na pouštním festivalu vypadala mramorově bílá leč sádrová socha černošského valašsky okrojovaného ogara).
Guru, který ovlivnil celou řadu vynikajících hudebníků (hlavně v 70. letech min. stol.), celé roky jezdil po západním světě a vytrvale a meditativně (pro mír) běhal maratón, vzpíral, a hlavně skládal písně, básně a meditativně „hrál“ (přesněji, preludoval: byl to především duchovní učitel, a pomocí „koncertů“ uváděl jinak neustále se někam ženoucí a toporně přetvařující se Zápaďany do meditativních a nikam nemířících a neuspěchaných stavů myslí… navíc v bývalých socialistických státech byly tyhle hudebně nehudební události vždy zcela zdarma, takže přilákaly i venkovany a náhodné kolemjdoucí).
Ještě jinak, když už je Západ naladěn na reklamu a vrcholové výkony, Šrí Činmoj (ve svých letech!) šokoval sportovní a tiskové agentury zprávami a přenosy zvedání těžkých činek a uběhnutí dlouhých vzdáleností… podobně jako když Ošo „sbíral“ Rolls Royce, protože jinak by ho Američani neslyšeli… snažil se nenásilně přivést západní veverky v otáčivém kole (samsáry) k rouhačské myšlence: není on ten jeho tak naivní způsob prezentace nějakých nám nepochopitelných idejí právě tak validní, platný, jako když my o překot propagujeme a vnucujeme světu ty naše způsoby (vydělávání, abychom mohli utrácet a znovu vydělávat, přičemž i katastrofy a nemoci započítáváme do hrubého národního produktu)?
Zatímco tak jako mnozí zenoví (buddhističtí, čchanoví) mistři si dělali srandu ze svých sponzorů a dobových vládců, kteří na počest Buddhy dávali stavět stúpy a paláce, a pak se jimi chtěli u svých duchovních učitelů pochlubit, Ošo si z Američanů a jejich posedlostí auty a dolary dělal srandu (za což se mu pomstili vyhnáním, a než ho vyhostili z USA, nechali ho pár dnů v nevětratelné vězeňské cele pobývat s notorickým kuřákem). Šrí Činmoj inspiroval svou snahou o harmonii (v myšlení i praktickém života) spoustu hudebníků (a je nakonec jedno, jestli dnes, po čtyřiceti letech, považujeme jejich hudbu za modelově harmonickou, nebo spíše ne, protože to byla hudba západní, která reagovala na předchozí vývoj a celkový kontext, a musela tehdy být rychlá, až ekvilibristická). Realistická socha duchovního učitele (jako z dob 18. či 19. století, nebo z období socialistického realismu a normalizace) je z mnoha i výše uvedených důvodů nepochopený a takto prezentovaný také nesrozumitelný (protože vyjmutý z dobového a kulturního kontextu) a nepochopitelný kýč. Mimochodem, podobné (dle mne kýčovité) „jeho“ sochy stojí v Mexiku, na Bali a v Norsku.
Slovo kýč přitom v takto, v duchovních kategoriích, samozřejmě není a nemůže být vysloveně negativní: laskavě jen poukazuje spíše na notnou dávku ignorance. Zásadní námitka je stejné podstaty jako důvody, pro které jsem se v 70. a dalších letech neusadil pod sochou sv. Václava a nedemonstroval svou duchovní Cestu (rozuměj: nemeditoval) v pozici lotosu… byl by to kýč, nepatřičné a s dobou neladící, a tedy pro ty, kterým by bylo bývalo určeno, nepochopitelné a tedy nesdělné gesto. Každý učitel by měl „mluvit“ (ne kázat!… což takto, bez vysvětlení, byl často, jistě přes původní upřímnou a pozitivní snahu Šrí Činmoje, jakkoliv to zní nelogicky, i případ jeho koncertů) jazykem svých žáků (a těch, kterým chce cosi nesdělitelného sdělit). Jest osudem osobností, které předběhly dobu, že po své smrti ještě jednu dvě generace nebudou pochopeny, natož patřičně uctěny (například u nás už existuje podobně kýčovitá a hodně nepovedená socha Václava Havla). Ani Indové přitom nebyli a nejsou imunní, ani Ošo ani Činmoj (stejně jako dlouho i Ravi Šankar) doma proroky nebyli… a domácí i vesnické hinduistické oltáře plné barvami natřených bůžků a jiných avatarů, stejně jako podobné a hojně uctívané kýče buddhistických nebo tamních ochranných sil v Thajsku, nebo přezdobené buddhistické (i čchanové) chrámy v Číně, ve Vietnamu a jinde v jihovýchodní Asii, jsou toho pestrobarevným a z našeho pohledu až kýčovitým důkazem).
Realisticky pojatá a velmi nevhodně umístěná socha podle mne zdravícího (Namasté!) muže, která měla předobraz v osobě ještě nedávno žijícího (zemřel v roce 2007) indického duchovního učitele, je takto a tímto způsobem kýč, přestože tato kýčovitě zobrazená osobnost byla původně hodna úcty (tak jako Buddha, jehož zpodobnění se za ty tisíce let naštěstí zkanonizovalo a zabstraktnělo, takže každá socha je zároveň uctěním památky na tak výjimečného muže, ale také návodem na dosažení osvícení, i detailním popisem metod k tomuto cíli vedoucích.
Kdyby pořadatelé jeho koncertů v Praze vytiskli letáček, ve kterém by alespoň trochu objasnili, proč a co tento guru dělá, anebo vytiskli a rozmnožili pro všechny přítomné zvědavce příběh muže, který si pořídil violoncello, jeho ženě se ale něco nezdálo, zajela si do města, a když se vrátila, řekla muži, že nehraje správně, že viděla ve městě lidi, kteří také hráli na tento nástroj, ale levou rukou jezdili prsty nahoru a dolů a mělo to melodii, ale muž jí vysvětlil, že nepochopila smysl hry, že zatímco lidé ve městě ještě hledají svůj správný tón, on jej už našel… jistě by ty tisíce Čechů, kteří odcházeli z koncertů Šrí Činmoje zklamáni a možná nadobro svedeni z cesty k duchovnosti (a k tomu, co je ZA hudbou), přece jen něco pochopili a ušetřili by si nejen zklamání…
Socha na Kampě je takto, bez vysvětlení a legendy, vyjmuta z kontextu, kýč, popírající všechno co a hlavně jak Šrí Činmoj učil (určitě by za života se svými sochami nesouhlasil, tak jako Jan Pavel II., jehož gigantická, čtrnáctimetrová socha kýč stojí v Čenstochové). Barvotiskově (tady v černém kameni) vyvedená harmonie není harmonií, ani jejím symbolem, je to prostě kýč. To, čeho tento indický guru dosahoval (ve svých meditacích a svými meditacemi a učením i v myslích svých žáků), byla a je harmonie bytí. Tu se ovšem nepodařilo ani náznakem předat ani na masových (dramaturgicky odfláknutých) koncertech, ani ne sochou (duchovního učitele, zde Harmonie). Kýč harmonii nepopíše.
Stoupající voda kalné Vltavy se vybouřila, a znovu se vrací do stavu harmonie. A co my? Spokojíme se s kýčovitou interpretací harmonie (duchovnosti, ale i politiky, demokracie, štěstí)?
