My starší si pamatujeme, jak jsme v rámci českého jazyka, přesněji literatury, dostávali na začátku každého školního roku (i před přijímacími zkouškami na další typ školy, nebo před maturitou) seznam knih a autorů s nadpisem „povinná četba“. Rád bych (jako povinnou vidbu) doporučil film, který rozhodně stojí za to (klidně i opakovaně) shlédnout. Právě protože jsem viděl jeden z nejlepších filmů poslední doby, který nabídl vše – napětí, krásu, chytrý a uvěřitelný a lidsky angažovaný příběh, dokonalé herecké výkony, nádherné davové scény, utrpení chudých i chorobně zištné boháče (neštítící se ve jménu zisků čehokoliv), i ve výsledku i to, čemu jsme v socialismu podle jedné filmové hlášky říkali „nastavit zrcadlo“ současnosti, chci se podělit.
Málokdy má televizní divák možnost, zvláště v letní (okurkové) sezóně, se filmařsky pokochat. Už jsem zde naznačoval, že aktuální díly téměř nekonečných i amerických seriálů, které z počátku přinášely přinejmenším profesionální práci na všech úrovních, jsou už k neukoukání a spíše škodlivé… A tak se na veřejnoprávní a jiné dnes běžné kanály, zvláště po osmé večer, nedá koukat (například v pondělí si úlevně a se zavřenýma očima pouštím rozhlasovou stanici Radio Beat, kde pouštějí třicet a více let staré ale stále dobré hity). Naštěstí různé soukromé televizní stanice vysílají (a stále opakují) dokumenty a sci-fi i přes den, nebo po půlnoci, a tak coby důchodce mám časná i pozdní odpoledne (nebo brzká rána) orámována vzpomínkami.
Čerstvý filmový zážitek (po dlouhé době jsem po skončení filmu nikam nepřepnul, naopak lehl si a jen vychutnával, jak to ve mně doznívá a vibruje – zároveň zděšením, jak hluboko jsme klesli, ale i radostí a láskou k člověku jako takovému – k jeho schopnosti (s)tvořit krásu) mne přímo donutil zapnout počítač a sepsat tuhle doporučující ódu: Nepohodlný, tak se v češtině jmenuje thriller brazilského režiséra Fernanda Meirellese z roku 2005, který rozhodně stojí za shlédnutí (uvedla ČT 2). Neviděl jsem v posledních letech nic tak aktuálního, o realitě současnosti víc vypovídajícího: příběh anglického diplomata, jehož mladá krásná (a pak i těhotná) manželka pátrá mezi chudými Afričany po příčinách i ve vší té chudobě (a marné snaze charitativních a neziskových zdravotnických organizací) zbytečných úmrtí a epidemií, a narazí na korupci a bezohledné zisky nadnárodních farmaceutických společností (řízených diplomaty v rukavičkách a provozovaných agenty tajných služeb).
Původní název Constant gardener (film je adaptací stejnojmenného románu bývalého příslušníka britské zpravodajské služby, nyní světoznámého autora bestsellerů Johna le Carrého, a kniha byla původně v Keni zakázaná, protože zobrazovala zkorumpovanost místních politiků) připomíná jak celoživotního koníčka jejího muže, zahradničení, tak metaforickou potřebu jakékoliv, ale hlavně vytrvalé a nepřetržité snahy o změnu vývoje současného světa… ostatně jak píše upoutávka: v odlehlé části Severní Keni je nalezena brutálně zavražděná aktivistka Tessa Quayle. Její manžel Justin, člen Britského vysokého komisařství v Nairobi, se rozhodne vyšetřit smrt manželky na vlastní pěst. Bude muset riskovat vlastní život a projít tři kontinenty, aby odkryl pravdu. Díky přístupu k diplomatickým tajemstvím začne postupně odhalovat spiknutí, které je mnohem rozsáhlejší, než by si kdy dokázal představit… ( trailer, film)
Jako každý velmi dobrý film je i Nepohodlný o něčem jiném. I český divák je v průběhu filmu nucen velmi pozorně (časté jsou dějově přeházené záběry a reminiscence, jakési vzpomínky hlavního aktéra) a postupně odhalovat svou pohodlnou neinformovanost a naivně zbabělou pozici mrtvého brouka z české ušmudlané ale naší kotliny. Bezvýchodné ale až krásné záběry nepředstavitelné chudoby, nemocí, beznaděje, ale také životního elánu a dokonalého afrického zpěvu (ale také krásné přírody v kontrastu ke smetištím), spolehlivě naruší obrannou slupku gaučového diváka a otrlého konzumenta televizních zpravodajství s pytlíkem bramborových lupínků v ruce. A tak nakonec souhlasím i s jinou (dobrovolnou) recenzentkou: „Nepohodlný“ patří mezi strhující a napínavé filmy, které vás doslova přitlučou do křesla. Největší devizou snímku je jeho křehkost, uvěřitelnost a řekněme, že i určité poselství a sdělení (spočívající v nekřečovité a zbytečně neagitující kritice praktik farmaceutických společností). Je to výborný film. Zvláštní, smutný a pěkný.
Kdybych byl ekologický či humanitární aktivista, asi by to byl můj film číslo jedna: jak ke shlédnutí (a až k buddhistické připomínce vlastní zodpovědnosti za stav světa kdekoliv na planetě), tak k propagaci (dokonalé zpracování příběhu, který může být metaforou i návodem, jako bývaly mýtické příběhy z dob Bhagavadgíty i Odyssey).
P. S.: Z podobného principu ještě znovu (nejen jako jakýsi protilék tristní situace ve filmu dokonale ilustrovaným diktátem nikým nekontrolovaných a bezohledných farmaceutických nadnárodních společností) připomínám, i co se týká podobně bezvýchodné situace v našem rozvinutém porodnictví, podobně profesionálně udělaný, ale navíc i nádherně ironický filmový a porodnický evergreen: Francouzka Colin Serrauová si v roce 1996 jistě s velkým potěšením natočila (a také zahrála hlavní roli a složila i hudbu) film Green Beautiful (Nádherná zelená). Prý je občas k vidění na různých eko a dokumentárních festivalech (a ne náhodou nebyl kritikou, majiteli kin a pořadateli festivalů a tedy veřejností přijat jak by si zasloužil). Přimlouval bych se ale za to, aby to byl film povinný, a viděli jej už na škole všichni středoškoláci, ale také medici a právníci a farmaceuti a sociologové a politici…
