Známá čekala dvojčata, ale potratila. Jak to vzít pozitivně? Co má taková žena, navíc prvorodička, dělat? Je to přirozená věc, nebo je to spíš vždy nějaká chyba, třeba v psychice, stravě, nevhodných okolnostech?, přišla mi kytice otázek… Pokusím se naznačit několik alternativně směřujících odpovědí pro inspiraci, vědom si specifičnosti (a v mém případě, za což se citlivějším dušičkám předem omlouvám, až jisté provokativnosti) mužského filosofování o ženských věcech.
V jednom africkém kmeni ženy, kterým hned po porodu umře dítě, věří, že vulva je brána mezi zásvětím a naší realitou, kterou dítě vykoukne na svět, ale někdy se prostě rozhodne, že se mu tady nelíbí, nebo že ještě nenastal jeho čas, a tak se raději vrátí zpět do nebytí. Domorodky, jejichž mozky nejsou přeplněny levohemisférovým mudrováním a dalším balastem moderní doby, tak trochu připomínají kočky, které pravidelně blinkají (srst) a pro něž je tedy zvracení něco obvyklého, nikoli nepříjemnou záležitostí, jak to vnímáme my. Podobně přirozeně vnímají i potrat, který ovšem české moderní ženy, až na vzácné výjimky, považují vždy za něco negativního, ať už za tím vidí karmu, osud, trest či nespravedlnost.
Ale něco se i u nás pomalu, pomaličku začíná měnit: stále víc žen rodí přirozeně, a nedávno jsem, hurá, dokonce viděl videorozhovor s ženou, která nejenže porodila sama doma, slastně, ale v průběhu porodu najednou instinktivně vyzvracela, co bylo třeba, a překvapení, vnímala to blinkání jako malý orgasmus! Jako při porodu, i při potratu jde především o psychiku. Žena nemůže změnit způsob porodu, nebo již nastalý potrat, jediné, co může změnit, je svůj vztah k porodu nebo k a po potratu.
Osvícené postoje k potratu se kromě toho začínají objevovat i u některých zástupců odborné veřejnosti: „Pokud netrpíte žádnou závažnější nemocí, která by začala před otěhotněním nebo během těhotenství, převládají důvody potratu na straně plodu,“ rozumně vysvětluje ze své zkušenosti matka, lékařka a zakladatelka pražského Centra psychosomatické péče, kde pomáhá především ženám, které potratily nebo porodily císařem, doktorka Helena Máslová: „Ne každé početí je úspěšné a ne každý zárodek je životaschopný. Jestliže je defektní koncepce, těhotenství většinou samo skončí. V podstatě se jedná o selekci životaschopných a zdravých zárodků už na úplném počátku. Jakékoliv výčitky, že jste ve svém těle nedokázala udržet dítě, jsou proto zbytečné. Tělo vám samo prokázalo službu. Než abyste porodila postižené dítě, prostě těhotenství ukončilo.“
Jinými slovy jde o strategii evoluce předat co nejkvalitnější geny: slabá mláďata prostě v přírodě nepřežijí, a některé druhy plodí desítky tisíc potomků, protože se počítá s vysokou úmrtností…Evoluce se nezdržuje oplakáváním proher. Netvrdím, že každý potrat je třeba vnímat jako něco běžného, ale když už k němu dojde, je vždy lepší umět se k němu postavit jako k něčemu, k čemu prostě v přírodě dochází dnes a denně. Medvědice dokáže odložit nedovyvinuté mládě, protože cítí (svým vlastním čenichem), že je něco špatně a že energie, kterou by vynaložila na péči o mládě, jež by za měsíc dva stejně uhynulo, se bude hodit jindy a jinde. Jsou zkrátka věci, které je třeba umět přejít. Ženské tělo se jako Fénix dokáže, pokud si nepřekáží vnuceným racionálním myšlením, vzpamatovat a znovu počít.
Pokud se tedy něco pokazí, by bylo snad možné odůvodnit si (terapeuticky), že žena přece potrácí každý menstruační cyklus – tělo ženy se zbaví neoplodněného vajíčka, aby bylo připraveno pro početí dalšího. Každý potrat je nápravou něčeho, co se tak docela zrovna nepovedlo, ale může se povést příště. Nepřijetí někdejší (a evoluční) přirozenosti spontánního potratu může napáchat stejné škody jako běžná vzdělávací praxe: v našich školách se dělají z malých začátečnických chyb školáčků velké průšvihy, rozdávají se pětky, trestají se pravopisné chyby… a pomalu se ničí schopnost hrát si, být zvědavý, experimentovat a nebát se něco pokazit. Podobně se mohou tělo ženy a hlavně její psychika ničit vlastními výčitkami a přijetím pohoršení druhých.
Tahle patriarchální společnost už celá století vnucuje lidem, a v tomto případě ženám, mužský pocit neúspěchu, a dnes už i jakýsi medicínský příkaz, že když se něco zpomalí nebo nefunguje podle příručky, že musíme hned zareagovat, zachraňovat, léčit, napravovat… jenže jak věděly naše babičky, a jak ví ze zkušenosti všechny domorodé společnosti a moudré ženy, jsou věci a děje, které prostě jsou, a je třeba je nechat proběhnout tak, jak probíhají. Tak jako mají všechny doby porodní svá tempa a nejlepší je prostě nic nedělat, tak i smrt je prostě někdy, a ve svém důsledku vždy, přirozená. Tak jako průběh porodu, i smrt (zde dítěte) se dá a má přijmout uvolněně, bez reptání a snahy se z jinak přirozeného vývoje událostí nějak vysmeknout, změnit běh světa. Důležité je, když už k potratu dojde, využít tuto životní lekci a připravit se na příště… Evoluce a příroda kašle na lidská měřítka a morální doktríny té které kultury.
Samozřejmě, i v případě potratu a nutnosti se s tím nějak psychicky vyrovnat nám dnes hodně chybí povědomost o léčivých aspektech rituálu, kdysi běžnou, protože potřebnou součástí života. Tak jako je pro mladého muže velmi důležitý pro konečné dostrukturování mozku rituál přechodu (objev zodpovědnosti, umění se rozhodnout, překonat dětskou bázlivost, stát se mužem), je pro psychiku ženy důležité nějak uzavřít, co se stalo… a další menstruační cyklus pak už sám zklidní, zarovná a vyhladí fyzické a posléze i psychické jizvy.
Svou roli hraje právě absence určitých přírodních rytmů, které jsme odmítli sladit s moderní dobou. Většina lidí je totiž nevnímá, a už vůbec nevyznává. Přitom právě třeba menstruace je jeden z posledních, většinově negativně vnímaných rytmů, který polovinu lidstva přitom stále ovlivňuje. Právě tak jsme se ale přestali znát i ke společenským rytmům: chvíle radosti jsou, a měly by být, střídány chvílemi smutku, ten už ale většinou přijmout nechceme. Ne náhodou se koná po pohřbech velká hostina – účastníci se nají a produkce endorfinů jejich tělům i myslím umožní překlenout a zapouzdřit emočně vypjatou situaci… a tak se připravit na další plnohodnotný (a přehnaně zbytečnou depresí neovlivněný) život.
A ještě něco: mnohé dnešní mladé ženy vnímají na jedné straně nejen potrat (co mu prostě říkat jinak, pozitivněji?), ale i menstruaci a své tělo a obliny přehnaně kriticky, až negativně, a na druhé straně (jak vím od chebské duly Jany) si nedovedou užít intimitu početí a raného těhotenství, a hned zveřejňují své ultrazvuky na facebook: pokud přijde potrat, pak musí o to víc a veřejněji řešit pocit selhání.
Ano, při potratu něco bylo špatně, a může být lepší, když se dítě vůbec nenarodilo, pravděpodobně k dalšímu a většímu utrpení. Lidské matky už ale bohužel, často i vlivem medikalizovaných a nepřirozených porodů, ztratily schopnost vycítit, tak jako zvířecí samice, že je něco špatně. Přesto zřejmě platí, že když už k potratu dojde, je nejlepší tuto skutečnost v mysli a životě nejlépe rituálně uzavřít (oplakat), uvolnit se, a tak se zpřítomnit a připravit na další početí…
