Tehdy mi mělo být za dva dny dvacet dva let. Už půl roku jsem chodil se svou budoucí první ženou, a užíval si Pražského jara na plné pecky. Výstavy, noviny, časopisy, filmy, všechno se týden po týdnu vylepšovalo, zbavovalo cenzury, a já se rozhodl své obavy ze smrti vyřešit rázně: nechal jsem se počátkem srpna 1968 zaměstnat jako brigádník v Pohřební službě. A vychutnal jsem si tak naplno jak vysoké, tedy hrdinství, vtip národa, učícího se žít bez cenzury, vzepětí vlastenectví, tak to detailně a netušeně nízké: třeba hromady mrtvol na prosekturách.
Tehdy jsem poprvé a ne naposled zažil krátké vzepětí (a čas naděje) národa, abych si to zopakoval ještě dvakrát: v roce 1989, a teď (před prezidentskými volbami). Již potřetí se opakuje hrozivá situace (titulek dnešních novin po včerejší ostudné parlamentní „diskusi“: Levice má volnou cestu k moci), ale zatímco tehdy byl snad „lid“ dvakrát, vždy po dvaceti letech, schopen zrádce vyhodit z oken jejich úřadů, dnes je už marné v to doufat. A tak se pamětnicky pokusím připomenout (a šprtům poskytnou i další možnosti prokliknout si na další vzpomínkové články), že svoboda není zábava a něco, na co má občan automatické právo ze zákona…
To ráno jednadvacátého srpna jsem vyšel z ubytovny na Spořilově a zamířil jako obvykle na konečnou jedenáctky, abych se dostal do práce. Po ulici pobíhalo víc lidí než obvykle, a v trafice na rohu neměli noviny, ale poslouchali rádio: vojska Varšavské smlouvy napadla Československo. S trochu staženým žaludkem jsem se vydal pěšky přes Bohdalec a Vršovice až na Vinohrady, kde má přítelkyně bydlela s maminkou a bratrem školákem, chvíli jsem s nimi pobyl, a pak se vydal kolem hřbitovů a nákladového nádraží, trochu dolů k tunelu a směrem do Karlína, kde sídlila a dodnes sídlí Pohřební služba. Tam byl zmatek, většina lidí nepřišla, a tak se posádky vozů sestavovaly provizorně.
Každé ráno si řidič a dva zřízenci (měli jsme černé erární pláště, říkalo se nám havrani, rukavice, vyfasovali cedulky se jmény zemřelých k odvozu na prosektury anebo z prosektur či nemocnic na hřbitovy, vyzvedli rakve, přibili dovnitř a na jejich stěny výzdobný papír, nacpali papírový polštář pilinami) určili trasu a vyrazili. I v den okupace bylo třeba odvézt právě zemřelé (jezdilo se dvěma velkými vozy, do kterých se vešlo vždy po šesti rakvích, a kde kromě řidiče vepředu seděli vždy dva závozníci, a několika tzv. „lízátky“, škodovkami tvaru někdejších sanitek, pro jednoho závozníka a jednu rakev), a tak jsme se vydali vstříc nejistému dobrodružství.
Největším problémem prvního dne okupace bylo dostat se přes řeku: všechny mosty byly postupně neprodyšně obsazeny tanky. Dopoledne jsme ještě dokázali dostat přes Vltavu tak, že jsme hledali, kterým mostem by to ještě šlo. Pak ale už ani nepomáhalo, když jsme se snažili dokázat, že jedeme pro mrtvá těla, a když se to pak cestou tam povedlo, zpátky to už nešlo: jeli jsme třeba z motolské nemocnice, a dlouho jsme pak na jednom mostě přemlouvali nějakého důstojníka, že to tělo musíme odvézt přes řeku do krematoria (dokonce jsme mu odkryli víko a mrtvolu ukázali). Nakonec jsme svůj úkol splnili, ale sotva jsme přijeli do ústředí, dostali jsme příkaz odjet k rozhlasu, kdy jsou prý mrtvoly civilistů i ruských vojáků.
Věděli jsme, že z Václavského náměstí se tam nedostaneme, tak jsme to zkusili Italskou, ale dál než na východ z Riegrových sadů jsme se nedostali: uvízli jsme v koloně aut s podobným osudem. Zkoušeli jsme to s nosítky pěšky, a dostali jsme se až k Vinohradské, tam jsme se už ale pro dým a střelbu zarazili a museli vrátit. Nešlo to ani tam, ani zpátky. Jednu chvíli řidič nějak dokázal popojet o dva metry, a v tom se ozvala dávka ze samopalu a kulky prosvištěly těsně za námi: kdybychom se nepohnuli, bylo by po nás. A tak jsme se tam vydali pěšky, každý zvlášť, a já viděl jak se sovětský tank pokouší přejet převrácený autobus, který pak začal hořet, a jak vyplašení rusáčci začali střílet dávkami do okem domu na rohu Vinohradské a Italské ulice.
Ten den jsme dokázali ještě jednou projet po mostě tam (do motolského krematoria) a prázdní zase zpět, to bylo ale vše, a nakonec jsme jako jediní úspěšně vrátili. Chodil jsem dál každý den do práce, večer na Vinohrady a pak pěšky až na Spořilov na ubytovnu, a jako v transu prožíval podivný sen. Lovili jsme jakékoliv zprávy z rozhlasu, ničili sověty vydávanou tiskovinu Zprávy (pak jsem se pravidelně vydával na Petrské náměstí, kde redakce tohoto štvavého plátku díslila, a kdy civilové Zprávy rozdávali k dalšímu šíření: se zježenými chlupy na rukou jem to vždy hrdinně odmítal) , rozváželi jednostránková zvláštní vydání českých novin. A především, zděšeně jsme sledovali, jak se na prosekturách a v márnicích vrší stále vyšší hromady mrtvých těl.
Jak vázla doprava, obvyklý provoz prosektur, piteven a nemocnic byl stále omezenější, a tak i pro nás havrany bylo stále obtížnější z hromad zdola vytáhnout, naložit a na určené místo odvézt to správné tělo. Bylo navíc docela teplo, a zvláště márnice nemocnice Na Františku zaváněla už z dálky. Mezitím se lámaly charaktery: z řady nenápadných lidí (řidičů, taxikářů ale i žen v domácnosti, které roznášely řidičům uvízlým v kolonách chleby se salámem a bandasky s pitím) se stávaly hrdinové, a jiní raději zmizeli někam na chaty. I budoucí tchýně, která mne zrovna ráda neměla, zlaskavěla.
Denně jsem stíhal dojít z Karlína na Václavák a tam korzovat, jak bývávalo tehdy zvykem, po směru hodinových rušiček nahoru a od koně zase dolů, a číst a být nadšen z plakátů, nápisů a vzkazů: tolik vtipů a rýmů jsem poté zažil zase až v roce 1989. Jako havrani jsme naštěstí Prahu znali, takže nám zase až tak nevadily převrácené směrovky, sundané názvy ulic (pod heslem pošťák to najde, rošťák ne… Ve frontách před pekařstvím se stály laskavé a ohleduplné fronty (pomoc babičkám nebo invalidům byla nejen samozřejmostí, ale soutěžilo se o ni), různí nadšenci začali rozvážet lidi nejen z jednoho konce města na druhý, ale i z venkova a na venkov jako dobrovolní taxikáři, zadarmo, nebo jen za benzín. Když jsme jezdili někak na okraj Prahy, vždy se našla nějaká dobrovolnice, která chtěla vědět co se děje v centru, a za odměnu nabízela nějakou tu buchtu.
Na Vinohradech, kde jsme pak se ženou hezkých pár let bydleli, a kam jsme chodili navštívit její babičku, a tedy jsme znali tváře a postavy domovnic a tamějších komunistických vyvěšovatelů praporků, jsme žasli nad jejich rychlou proměnou: někteří začali okamžitě vyvěšovat (vždycky jen na tu chvíli) české vlajky, a ostentativně s pýchou chodili kolem nápisů Jdi domů Ivan, čeká tě Nataša a podobných (moc se mi líbil Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil), aby za chvíli vlajky sendávali a nápisy seškrábavali a zamazávali (měl bych to psát s tvrdým y, protože to většinou byly babky). Zrádci vrcholoví, autoři zvacího dopisu (Biľak, Indra, Kolder a Šalgovič), ale i ti místní byli nejen označeni, ale často zmiňováni i s adresami. Prakticky celý národ s napětím čekal, kdy a v jakém stavu se vrátí naše čtyřka svobodných politiků (Svoboda, Dubček, Černík a Smrkovský) z Moskvy.
Nadšeně jsem sledoval ukázky drobného i velmi odvážného hrdinství: babky které v košících pod plachetkami vozily, jako za Hitlera, z venkova kusy špeku hned vedle ilegálních tiskovin, a furianty naskakující zezadu na tanky, nebo vulgárně gestikulující na projíždějící sovětské posádky. Slyšel jsem zdola salvu, která nahoře u pokropila dávkou sloupy Národního muzea a obdivoval mladé muže, úředníky, kteří se síťovkami s menším nákupem v ruce (tehdy igelitky neexistovaly, a po roce 89 mne, vždy, když jsem viděl záběr čínského muže se síťovkou, který brání tanku na náměstí Tien An Men, opět mrazí) kličkovali mezi tanky a pokoušeli se domlouvat sovětským mladíčkům a dokonce i jejich důstojníkům.
Zkoušel jsem také diskutovat, ale nemělo to cenu. Jen jednou, před Kinského palácem na Staroměstském náměstí (to jsem netušil, že o pár let později si tam budu chodit pro výplaty jako zaměstnanec Národní galerie, noční hlídač) se mi podařilo třikrát za tři dny přece jen mluvit (odpovídal jednoslovně, ale přece) s vojáčkem na jednom ze dvou děl, zaparkovaných právě před budovou galerie, která lákala na probíhající výstavu Sovětské umění 30. let. Pak se posádky vyměnily…
Nosil jsem letáky a časopisy (a pak i zvláštní vydání novin) budoucí tchýni a babičce mé budoucí ženy, aby je schovávaly, že je v budoucnu, až budeme zase svobodní, budu ukazovat kamarádům a snad i dětem. Počítal jsem, jako ostatně každý, že nás v tom Západ nenechá, a že dočasně bude znamenat rok, dva. Hm. Právě tak s tou četbou: bylo toho už od jara tolik, že už jsem to pak neměl kam dávat, a tak jsem to přestal shromažďovat. Každé ráno jsem na pak, tak jako půl roku předtím, ještě měsíc dva Spořilově čekával před šestou, až trafikantka otevře krámek, a kupoval mé nejoblíbenější noviny a časopisy, a vzpomínal stále častěji nad příhodou, která mi ledacos napověděla.
Znovu připomínám: stával tam se mnou ve frontě již od jara starší pán s vozíkem a kupoval rovnou všechno. Jednou jsem se s ním dal do řeči a ptal se ho, proč to skupuje všechno, jak to dokáže přečíst, já kupoval několikery noviny a týdeníky a sem tam nějaký ten studentský či literární a filmový časopis, a nestačil to číst. On ale zkušeně vysvětlil: abych pak měl po večerech co číst. Nechápavě jsem na něho vykulil oči, a on dovysvětlil: Když mi bylo jako tobě, psal se rok 1948, a noviny byly ještě svobodné, a já si je naivně neschovával. A přišel únor a komunisti… Namítal jsem, ale teď to přece bude jen a jen lepší… Na jeho úsměv jsem pak začal s postupujícím časem (a gumovou dočasností a pak i normalizací ve vzduchu) stále častěji vzpomínat. Zatímco já pak dalších dvacet let byl vděčný za každého kamaráda, který pracoval ve Sběrně surovin a vykupoval starý papír (a našel občas celé ročníky Dikobrazu, Mladého světa nebo Listů), on měl v čem listovat.
Tehdy jsem poprvé a ne naposled začal být vděčný za to, do jak výjimečné doby jsem se narodil. O svobodě, kterou jsem nasával plnými doušky již tak od roku 1965 a 66, kterou jsem si užíval na Karlově mostě, jsem již několikrát psal (viz blog na téma hudby). I o tom, že jsem byl tlakem osudu donucen a privilegován zvolit si celoživotní alternativnost, jsem snad také naznačil mnohé. A protože mi za pár dnů bude šedesát osm, mohu připomenout, bilancovat, a případně naznačovat, že zatímco toho nízkého a spotřebně zábavného kolem sebe dnes máme až nad hlavu, toho vysokého (shora i zdola), za kterým směřovaly ty nejlepší mozky mé generace, se proklatě nedostává…
Citát (na závěr): Historici už vše podstatné (o srpnu 1968) znají. Ale to, jak společnost zlomila hůl nad elitami, nasákla cynismem a její novopečené „elity“ využily fakt okupace jako alibi pro svou zbabělost, je něco, co samotná historiografie v úplnosti předat nedokáže… pro nastupující generaci je to už jen kapitola z dějepisu… Zbyněk Petráček, LN 21. 8. 2013