Jak si teď poslední dva roky užívám důchodu (nikam nespěchám, vychutnávám detaily přírody, jídel i kolemjdoucích Zuzan, píšu blogy a koukám na dokumenty o přírodě), samozřejmě že se snažím udržet uklizenou duši, a protože tam mám už jen dvě tři nevyřešenosti, čekám, kdy a jak se na ně dostane (umím na sebe nespěchat). Napsal jsem pár blogů, které zveřejní až mí studenti, a hlavně pro ně průběžně dovysvětluji jemné a na první pohled neviditelné souvislosti, abych jim nakopl myšlení a (Aha!) pochopení. A mám stále hlubinnější pocit, že jsem ostatním stále více nesrozumitelný. Ale nepřestanu, už ze soucitu k těm na Cestě, sem tam brblat a provokovat.
Jinými (a stokrát opakovanými) slovy, brblám a opakuji, právě protože (sou)cítím s těmi, kteří nezvládli umění být šťastní: vím, jak malinko by stačilo, aby jim došlo, jak zbytečné chyby dělají zas a znovu, jak jim vládnou ego a hormony (protože jsou příliš líní, než aby si to přiznali, natož aby začali cvičit), ne svobodná vůle… jak by jim prospělo, kdyby své bitvy (ega) prohráli. Teď na toto téma konečně psali v příloze novin: jak je důležité naučit se prohrávat a jak je to (pro optimální vývoj osobnosti) dokonce důležitější než vyhrávat.
Je to stejné, jako když truhlářský mistr říká učňovi, který nepovedeně vysoustružil imitaci nohy od stolu, že takhle ne. Znovu. Dokud to nebude dokonalé. Jako když pan učitel přísně napomíná zlobivce, ale má je tak rád, že je napomíná zas a znovu. Jako když paní učitelka chápe odpor žáčka, kterému dala opakovaně pětku z malé násobilky, ale má ho tak ráda, že nepřestane být přísná, protože a přestože soucítí… protože umět násobit a dělit je kompetence, která žáčkovi pak v životě mnohokrát pomůže. Jako když jsem písemně brblal, když to spoluhráči v kapele kvůli tomu, že se stihli opít z trémy, pak na koncertu zkazili. A stejně tak učím celá desetiletí klást správné otázky, meditovat v chůzi, cvičit pravou nešikovnou polovinu těla, ale i pozitivně myslet (ale přesto opakovaně brblám), a tím se neustále učit.
O správnosti a opodstatněnosti své pedagogické cesty jsem bytostně přesvědčen. Jediné, co si mohu vytýkat, je uspěchanost. Nebyl jsem dost trpělivý, tlačil jsem na pilu. Proto se rozpadly i mé kapely, proto jsem pak hrával spíše sám, v různých obměnách spoluhráčů, a když jsem pak po Sametu vydával své časopisy, nikdo se mnou mé tempo a náročnost nevydržel. A přestože si to se mnou má druhá žena užila jedenáct ideálních let, pak začala odpadávat, a po třech letech trucování a nemluvení se se mnou rozvedla: moc jsem tlačil na duchovní a partnerskou pilu. V polovině 80. let jsem vedl několik zenových seššinů, a dokonce pár jedinců dotlačil k zážitkům tzv. kenša, jakéhosi vhledu (podobajícího se malému satori), ale nebyli připravení tělesně, a ačkoliv se pak i třeba vyvíjeli správným směrem (jeden dokonce odejel za svým mistrem do Koreje a stal se buddhistickým mnichem), nic moc z toho nebylo.
Takže… přestože všechno již bylo řečeno či napsáno, protože nikdo neposlouchal (a dnes lidi už neumí správně číst), musí se to opakovat. Mistři opakování (a dosahování dokonalosti) byli čínští a japonští kaligrafové a tušoví malíři. Hokusai prý ve svých osmdesáti letech prohlásil (po celoživotním opakování), že teprve teď umí namalovat lístek bambusu.
Takže když se nějaký student vzepře a raději ode mne odejde, než aby opakovaně poslouchal, co udělal zbytečně špatně, protože před týdnem neposlouchal dost pozorně, mám ho tak rád, že už nic neříkám (nebo jen něco napíši, aby to bylo pro něho dohledatelné k pozdějšímu přečtení a případně i pochopení), a věnuji se jiným. A když mne pak nějaký jiný po třetí zklame, odeženu ho od sebe. Nemám o ně(j) ale strach, podstata duchovního směřování už tam je… a dnes potkávám lidi, kteří mi referují, jak poznávají mé studenty třeba podle toho, jak rovně drží páteř (nejen při zazenu). Právě tak dostávám e-maily od potřetí rozvedených žen, které už pochopily, že problém byl a je v nich, a omlouvají se za své nenávistné e-maily z doby, kdy jsem je provokoval svou přímostí a neortodoxními názory.
Jinými slovy, umím být šťastný a natrénovaně mávám nad dnes už velmi řídce se vyskytujícími, ale přece jen spíše urážlivými než kritickými ohlasy začátečníků a začátečnic, a vysvětluji a provokuji ty pokročilejší dál. Využívám k tomu jakoukoliv příležitost, například jsem často slovně, ale i písemně použil příklad slavného kóanu, ve kterém se mistr Nansen, když se mu mniši hádali, kteří z nich si nechají nalezené kotě, soucitně odhodlal porušit základní zákon buddhismu (nezabiješ), chytl kotě a přede všemi zvolal: Řekněte to správné (zenové) slovo, a to kotě bude žít. Jinak ho zabiji! A protože nikdo to správné slovo nedokázal říct, kotěti usekl hlavu. Kóan pak, stejně jako mé kritizující a brblací blogy, pokračuje, ale to teď není důležité (zájemci nechť použijí google).
Hurá, právě v době brblací nálady (mívám obvykle náměty na budoucí blogy rozepsané pár dnů nebo týdnů, a čekám na konečný podnět, a pak opravuji a upravuji, nebo dávám učesat) se objevil obrázek (a je jedno, jestli je to vážně míněné, nebo provokace, také protože když chtějí Angličané někoho dlouhodobě odradit od nějakých činů, říkají vždycky když to uděláš, Bůh zabije koťátko), který mne nadchl - a který hned velmi soucitně, ale i provokativně využívám: koho byste, být Britové, volili? Nápověda (a pár generací nesplnitelné přání): už aby i Češi měli po dalších čtyřiceti letech vývoje takový smysl pro nadhled a laskavě zenový humor jako Nansen a Britové…
