Andělíček

3.4.2014

Rozhodl jsem se Vám napsat na základě přečtení/vyslechnutí Vašich posledním blogů (Hrách na stěny vydavatelství, Něco se už musí změnit, Všude dobře tak co tady). Cítil jsem z nich velmi silné (silnější než obvykle) znepokojení, nechuť. Myslím, že si vaše pocity umím trochu představit… Věřím ale, že lidí kteří Vás sledují a oceňují přísun informací, inspirace a energie z Vaší práce (stejně jako my) je mnoho. Vím, že neházíte, ale přeci jenom: prosím neházejte flintu do žita ;-), napsal mi čtenář. A tak abych uklidnil nejen  jeho, a dalším připovysvětlil mé brblání z poslední doby (a ospravedlnitelnou únavu z neustálého opakování základních tezí a pravidel návodů na použití člověka této doby), otiskuji jako další aspekt nedávno nahozených témat a otázek jeden fejeton z konce 90. let min. stol. (který jsem pak uveřejnil v knize Něco  v síti, DharmaGaia 1999).

Dnes už málokdo vzpomíná, jak složité bylo cestování. Přísliby, doložky, odvolání. Když jsem počátkem roku 1989 dostal pas a chtěl po letech vycestovat (StB začala otravovat ne mne, ale organizátory mých přednášek či koncertů), snad na delší dobu, koupil jsem si letenku do Amsterodamu.

Na letiště jsem dorazil raději o dvě hodiny dříve, abych „jim“ dal šanci. Prohledávali mne tři hodiny a zabavili mi opět pas. Později jsem se dověděl, že na tzv. doložkách bylo tajné číslo, které předem určovalo, koho pustit a koho ne – tedy že to celé byla jen obvyklá estébácká habaďůra. Letenku nechali propadnout a pas mi opět zabavili.

Půl roku jsem psal a odvolával se a pas opět vybojoval. Druhý pokus se konal v říjnu 1989.

Večer před odletem jsem měl ještě poslední pořad (pouštěl jsem nejnovější hudbu new age a povídal o tom, co se děje ve světě v kulturním centru Vltavská). Po skončení za mnou přišla mezi jinými nadšenými posluchači i jedna dívenka a vnucovala mi coby dárek takovou tu malinkou staniolovou figurku andělíčka, co se věší na vánoční stromeček. Já to nechtěl, že to nepotřebuji, ale pak jsem podlehl naléhání a figurku si vzal, s tím, že ji tam v cizině někomu potřebnému předám.

Na letiště jsem dorazil, s andělíčkem v náprsní kapse saka, o tři hodiny dříve, abych „jim“ opět poskytl dost času na prohledávání. Jenže v okamžiku, kdy jsem uniformě za sklem podával pas, zhasly všechny světla v hale. Ve velmi slabém světle nouzového osvětlení příslušník pasové služby chvíli mžoural do mého pasu, pak se zeptal, kam letím, já řekl že do Amsterodamu, on chvíli váhal, ale pak mi dal razítko a mávl rukou. Prošel jsem, odbaven, do další haly, a světla se rozsvítila.

V Amsterodamu jsem strávil dva měsíce a andělíčka věnoval jednomu postiženému dítěti. Přestože mne úřady ujistily, že by mi okamžitě daly politický azyl (měl jsem s sebou některé dokumenty, dosvědčující mé politické věznění a odsouzení), čekal jsem. Koukal na CNN a reportáže z Prahy a Berlína (slavná zeď se hroutila), a když se nic nedělo, rozhodl jsem se i přes zoufalé lomení rukama přítele Wima vrátit se do Prahy. Vrátil jsem se 16. listopadu 1989.

Vždy jsem záviděl cestovatelům. V roce 1979 jsem, po dvou letech příprav, desítkách odvolacích dopisů a vítězství v konverzační soutěži v japonštině, dostal povolení jet na 60 dnů do Japonska. Změnilo mne to na celý další život. V rámci tehdejšího cyklu přednášek (nakonec i pro Jazzovou sekci), a zvláště po roce 1989, jsem systematicky povzbuzoval všechny, ale především mladé, aby cestovali.

Vyprávěl jsem, jak je důležité cestovat. Ne s cestovní kanceláří, ale sám. Alespoň dva tři měsíce žít jinde, jinak. Poznat cizí kraje, mentalitu, kulturu. Poznat sebe. Vyprávěl jsem, jak jsem si ještě za socialismu dělal soukromý průzkum a zjistil, že prakticky všichni (slavní) mužové a ženy, kterých jsem si vážil, strávili v dobách svého mládí nejméně půl roku někde v cizině.

Před několika lety požádal tehdy patnáctiletý syn přítele svého tatínka o nějaké peníze na prázdniny. Otec vytáhl furiantsky padesátikorunu a se slovy „a teď tě nechci dva měsíce ani vidět“ si myslel, že je to tím vyřízeno. Hoch zmizel a během dvou měsíců přišly dvě pohlednice ze Španělska. Když se vrátil, vrátil otci ušetřenou dvacetikorunu. Domluví se třemi jazyky a má kamarády po celé Evropě.

Tohle je přesně ten způsob, jakým by mladí měli cestovat. Peníze, trasa, přípravy jsou důležité, ale ne rozhodující. Mladí mají své anděly strážné – odvahu, mládí, drzou naivitu.