Jako v mnoha jiných ctnostech, i v případu zvládání umění žít a být na 100%, a jakoby náhodou dirigovat synchronicity (zdánlivě náhodné zauzlování situací, podnětů a důsledků), se laikům zjevují nepochopitelné paradoxy: čím víc se adept snaží, tím víc se od svého cíle vzdaluje. Čím je pak člověk v odhalování zjevně skrytých souvislostí, ale pak i v předávání způsobu a metod vedoucích k umění být šťastný zkušenější, tím méně je hlasitý, tím více spíše naznačuje, než tvrdí, tím častěji a slastněji ho jakoby náhodou potkávají korálky, ve kterých se zrcadlí celý svět. V tomto esoterním blogu se možná zdánlivě podivně setkávají náměty, ale mě ani nenapadne vám to ulehčovat. Už o jevech skrytých a dnes zapomenutých, jakož i o chvále vrcholových okamžiků i o synchronicitách píši dost dlouho na to, aby to někomu pozornému začalo docházet.
Staroindická (a new age holistická) metafora: dokonalost je vybroušený diamant, v jehož každé z tisíců plošek se obráží všechny další plošky (světa). Kdo už ví co a jak, nalézá dokonalost i v těch nejdrobnějších ploškách, protože ví, jak a z které strany se má dívat (číst), a neunikne mu žádný další v tu chvíli postřehnutelný detail: anglicky se tomu řekne peak performance, vrcholový zážitek. Vidí i dovnitř, to, co je očím skryté. Esoterické. Věděl o tom své i Michelangelo, který viděl budoucí sochu v každém žulovém kvádru, stačilo je odsekat zbytečnosti.
Ale doba si tohle hlubinné poznání skrytých souvislostí (a odhalování řádu v chausu) většinou nepřeje a není připravena, zralá (a umění najít v krajině vodu nebo pozitivní zónu, kde se i starcům dobře sní o andělech, postavit fungující katedrálu nebo kostel, nebo být zdravý a duchovní (a tedy ostatním a společnosti prospěšný, i když třeba až za pár generací), se přísně tajilo a bylo esoterické, tedy kolemjdoucím a konjunkturálním bytostem, zvláště v dobách jednoduchých materialistických pouček a státního, spíše stádního šamanství poroučení větrům a dešťům, skryté).
Užil jsem si totiž víkend v Orlických horách. Přivezli mne tam, a povozili po několika renovovaných ale i rozpadajících se kostelech, a já učil (pomocí proutkařské metody, přesněji pomocí vlaštovky, virgule) odhalit, že slovo esoterický, vnějšímu pohledu skrytý, rezonuje i tady a teď, i na území, z kterého vyhnali sudetské obyvatelstvo se všemi jeho tradicemi a zkušenostmi. Pomocí virgule jsem tři mladé muže učil odhalit (očím i dobou skryté), že to, kde končí zdi kostelů, jak jsou umístěny mezi zóny a na jejich hranicích a proč, vůbec není náhoda.
Zatímco kolemjdoucí v posledním půlstoletí viděli a dodnes vidí jen oprýskaný kostel, obklopený kolem dokola desítkami neudržovaných a často i povalených náhrobků dávných hrobů, my už z náznaků umístění v krajině (a podle tvaru pozemku nebo stromů) viděli důvody, proč kostel (anebo třeba i Karlův most) stál a stojí tam a ne jinde (a mohli se jen domýšlet, jak asi musel svítit a znít harmonickými vibracemi – protože se v něm zpívalo a modlilo a protože onen vnitřní sakrální prostor byl nejen stavitelsky a zednicky, ale i hudebně a kazatelsky pročištěn tak, že tehdy pročišťoval). A jak by se daly obnovit dnes delší dobu nefungující kostely třeba jen tím, že by se v nich začalo (zpočátku tolerantně liturgicky neomezeně) zpívat, a tím rezonančně obnovovat to, co v jejich zdech a základech stále je (tak jako se tomu děje díky nadšení jednoho muže a obnovených koncertů i v Neratově, viz foto obnoveného krovu a wikipedie).
Vyprávěl jsem v autě cestou tam a zpátky i o mnoha dalších, skrytě souvisejících jevech a věcech i v krajině, ale to hlavní jsem sděloval jaksi skrytě, esoterně, mezi slovy, v náznacích (protože tak to prostě odedávna i vědecky ověřeně funguje, zvláště při satsangovém procesu předávání nejen slov, ale především zkušeností za slovy), a vida, zázrak a radost, byl i pochopen. Jeden ze zúčastněných mi totiž napsal: Děkuju za nenápadně až podprahově intenzivní víkend. Všímám si toho množství zatím drobných, postupně se rozvíjejících semínek…
Při pohledu na program ČT2 jsem, ještě než jsem odjel, zjistil, že mi uteče televizní záznam představení dokonalosti (Cirque du soleil: Amaluna) (na faře v Bartošovicích, kde jsme spali, samozřejmě televizi nemají). Vida, asi jsem si to podvědomě moc přál: záznam o dva dny později zopakovali. Padesát minut dokonalosti, a já jsem měl co dělat, abych stačil utírat slzy štěstí a dobře viděl na další vrcholné dokonalosti ve všech hledech: artistické výkony jinak zaranžované a často velmi překvapivé, dokonalé kostýmy, hudba. I tak jsem měl pocit, že je toho na jedno shlédnutí až moc a vší tou kýčovitou zábavou zprůměrněné smysly nestačí. A chápal jsem, proč tihle nadšenci (včetně video štábu a střihačů) připraví jen asi jedno představení na rok.
Věděli to i duchovní učitelé a proroci všech kultur: doba často není (na jejich způsob akce nebo interpretace) zralá… Zvláště ti dnes nejslavnější za svého života naráželi na nepochopení, a uznání se jim (jejich dílu a odkazu) pár generací vyhýbalo jak příslovečný čert kříži. A je dobře, že už pak nezažili ty oslavy a ponížené poklonkování, a neviděli kýčovité pomníky v parcích městeček, odkud je kdysi vyháněli. A odjinud, ne náhodou Japonci a Číňané uctívají a oceňují (v podobě bonsají) nejvíc právě ty borovice, které jsou neošlehanější a nejpokroucenější: které rostly umíněně a vytrvale proti větru.
Ve středu jsem si pak vyšel koupit něco k snědku (náhodou) daleko dříve než obvykle, a teprve při příchodu domů, když jsem si (náhodně) pustil rozhlasovou Dvojku, jsem zjistil, že vysílají rozhovor se Zdeňkem Mahlerem. Padesát minut dokonalosti. Hovořil i o tom, jak sháněl v archívech materiál o Emě Destinové a jejím zatčení, a popisoval tak sled zasloužených synchronicit (i když tomu tak neříkal). A nakonec okomentoval právě nutnost bořit mýty a odhalovat pravdu, i když je v té které době neakceptovatelná… tedy foukání proti větru. My kluci jsme používali přesnější přirovnání (radu) opatrných stařečků: nečůrej proti větru.
Jenže bez toho to nejde. Samozřejmě vím, že jako všechno ostatní i tohle je velmi individuální, a ovlivněné subjektivními pocity, ale přesto a právě proto, že se tímto typem života, žurnalistiky a (dříve samizdatového a pak pedagogického) psaní zabývám více jak čtyřicet let, tvrdím: jen když člověk fouká proti větru a protrpí si všechny ty nespravedlivé a nezasloužené útoky, a neohne se, a navíc se z toho tak ubíjejícího stylu života bez kouska uznání nepotento…a vydrží tak aspoň dvacet třicet let, zmoudří a je protivětry ošlehán třeba právě k synchronicitám a umění radovat se z dobře udělané práce i bez sebemenšího úspěchu (dříve či později mu totiž dojde, že i tak lze žít na 100%, a tedy šťastně), tak že doba pro jeho názory a tedy i činy sice dozraje až za dvě tři generace, pak je, jak věděl i Kipling ve své slavné básni, skutečný muž.
Stačí se poohlédnout zpátky (a já to udělal pomocí učebnic dějepisu již v dospívání): všichni velcí mužové (a ženy), které historie nakonec přece jen uznala, foukali proti větru. Nabízí se otázky za milion: stačí se alibisticky a pasivně spoléhat na těch pár procent přirozeně brblabých v každé době, anebo je třeba něčeho, co idealistické matky většinou podvědomě vloží do podvědomí svých synů (a někdy i dcer)? A je to, proč a jak některé české matky dnes raději rodí doma, také foukání (rození?) proti (masově porodnickému) větru? Budou z jejich potomků, díky takovému startu do života, také velcí mužové a ženy? Foukám tím co píši a vyprávím zájemcům o jiné hudbě, o praktickém a pozitivním buddhismu a jiné a autentické duchovnosti, a třeba i o kostelech jinak, proti větru?
Z čehož (snad ne už tak skrytě) vyplývá, že i dnešní dokonalosti (jako Cirque du Soleil nebo vyprávění a vzpomínání Zdeňka Mahlera), včetně až nesnesitelně provokujících a již dnes pomalu uznávaných (doba se zrychluje, věděl i Terence McKenna) osobností jako byli Kryl i Magor, začínaly umanutým foukáním proti dobovým větrům, a že podobně ikonoklastické snahy mnohých dalších současníků se, logicky, z podstaty foukání proti větru, v budoucnu, když se to podaří, nakonec dočkají uznání… A že člověk pozná, co je zač, k čemu tu vlastně je a co vrcholového dokáže, jedině když znovu a znovu fouká proti větru.
P. S.: K tomuto megablogu se chtě nechtě budete muset vracet, a tak abych navnadil, oznamuji, že video z prezentace v tibetské čajovně Dharmasala Pozitivní iluze je hotovo a v nejbližších dnech oznámím adresu, na které si těch 55 minut budete moci prohlédnout a při dalších shlédnutích snad i užít… a přidávám i dobrovolně povinnou přípravu: pětasedmdesáti minutový nádherný úchvatný a pozitivní film (s českými titulky!) z roku 2002 Jogíni Tibetu (když tak vynechejte prvních dvacet minut historie). Jen poté totiž i v mém videu o Pozitivních iluzích (mimo jiné taky o mantrách, mantrách, lungtách a jiných tibetských fíglech na mysl) objevíte celou řadu skrytých, tedy esoterních rad a návodů k rozluštění a případnému pochopení tajemné duchovní a dnes asi již zanikající kultury.
