Na 1. máje někdo tady na Smíchově (asi) začal rušit televizní vysílání: má pokojová anténa s předzesilovačem se najednou ukázala tak náladově citlivá, že stačí, abych ji posunul o deset centimetrů, anebo se na židli přemístil, nebo se jen naklonil či dal si nohy na židli, a už přijímám místo třiceti (s příjemnou dávkou cestopisných, vzdělávacích a naučných pořadů) jen pět (bulvárních!), a když je večer a není bouřka nebo nefouká velký vítr, tak devět stanic! Jinak mám obraz roztrhaný na beznadějné kostičky, to v tom lepším případě, anebo mi můj televizor hlásí, že nemá signál. Hurá? A tak důchodce, který dojde akorát tak naproti si koupit něco k jídlu, volá SOS: neuměl by někdo zjistit, v čem to je (případně mi to přijít změřit a znovu navolit a přeinstalovat kanály)? Pokoušel jsem si vygůglovat nějakého anténního servismana, ale nepodařilo se. A když už jsem otevřel sobotní přílohy novin, které čtu, našel jsem tyhle varovvné výpisky digitální:
Digitální demence může přerůst v pandémii. Média pak zcela ztratí schopnost pozorovat své pozorování a zapomenou na to, že každé poznání je konstrukcí. V digitální době a zvláště ve svobodné civilizaci nelze média kontrolovat ani jim přikazovat agendu. Tru naopak začínají vnucovat redakcím občané. Skandál je všudypřítomný a stal se médiem médií…Novinařina přestala být intelektuálním řemeslem a stala se průmyslem s pásovou výrobou přitažlivých příběhů s přidanou hodnotou iritace. Majitelé novin a dalších médií se svým postojem zbavují odpovědnosti za šířené příběhy , což politikům, potažmo i mediálním podnikatelům, vyhovuje. Karel Hvížďala, LN 3. 5. 2014
Mnohonásobně vychvalovaná digitální schopnosti mladé generace se při bližším ohledání rozplynou v dým. Kdo hodlá získat informaci o skutečném stavu věcí, projde tím, čemu se už sto let říká hermeneutický kruh. Poznává celek na základě částí a jednotlivostí ve vztahu k celku. Kráčí za indicií z dobrého pramene, neboť ten obsahuje spoustu indicií. Dnešní mladí hledají horizontálně, povrchně, nikoliv vertikálně (nejdou do houbky)… Osvojování skutečných vědomostí se neděje ani surfováním ani skimováním, nýbrž aktivním vyrovnáváním se, duševním přebíráním ze všech stran, opakovaným propracováváním, vytvářením infrastruktur, analyzováním a novým syntetizováním obsahů. To je naprosto něco jiného než přenášení bitů z jednoho úložného média na druhé. Manfred Spitzer, Digitální demence
P. S.: Možná to znáte také: aby člověk popostrčil otáčení kola osudu, i v tak divně zkroucené sféře, jako je ta televizně nebo počítačově digitální, musí něco iniciačního udělat. Já sepsal stesk, a vida, rovnou se přihlásil dobrovolník že se pokusí to napravit, ale zároveň bylo hezky a od rána zněl zvuk sbíječky v našem domě, a fuíí, anténa začala znovu přijímat nezkreslené vysílání téměř všech programů… Totéž pravidlo platí i v případě, když je něco dlouhodobě zablokováno, nebo když jeden něco chce (potřebuje): nejprve musí dát… cokoliv, od snahy, ochoty, pokory, po vykopání díry pro sloupek plotu, cestičky budoucího labyrintu atd… a tím v prostoru vibrací vytvoří jámu, do které pak jako voda po dešti do louže steče to, co mělo stéci… Vše fungovalo jen do odpoledne, než se zatáhlo. Naznačuji, že digitální věk nás pomalu (počasím, záplavami, sesuvy svahů na dálnici) připravuje na rehabilitaci přírodních cyklů, rytmů a vlivů, a také nás upozorňuje na to, že bychom to měli mít, s pokorou a poděkováním, na paměti…
