Na Arbesově náměstí pozoruji děti. Holčičku, která poskakuje z trávníku na chodník a zpátky, a velmi ji to baví, nebo partu cikánských kluků, kteří v teple odpoledne skáčí do bazénku fontány, nabírají do pet lahve vodu a honí a polévají holky, které je mají hlídat. Úzkostné maminky nikde, a tak si tyhle děti poradí i s případným chladem. Hrají si na život. Každé mládě a dítě si umí hrát: evoluce musela nějak zařídit, abychom se učili a vyvíjeli. Pak ale nastoupí škola, a nenaplněné Komenského přání o škole hrou: děti se musí (v devítiletém vězení) učit a dávat pozor a hlásit když chtějí na záchod. Naznačuji, že i hra na Život by měla zůstat hrou, a jedině tak pak bude přínosem, a ne brzdou… a totéž platí a velmi pomáhá i na duchovní Cestě za objevením a realizací vlastních potenciálů.
My dospělí bereme život (a zvláště pak humor a sex a politiku a duchovnost), stejně jako většina politiků a vrcholových sportovců, zbytečně příliš vážně, protože pak přijde rodina a děti a běžný životní provoz, a také proto nám to všechno nejde tak samozřejmě, jako ještě nedávno: jako dětem hraní. Naznačím, že kdo si i na tomto poli u nás neoraném stále (přes výtky a výčitky rodiny, kolegů i odborníků) hraje, nejenže nezlobí, ale pokud vydrží, jeho sny se uskuteční: bude šťastný (a zdravý a hravý).
Kdysi jsem v rámci týdenních seminářů se zájemci postupně chodil objímat stromy, meditovali jsme uvnitř v zazenu i s tibetskými mísami, zpěvem manter (i venku pomalou chůzí), a to všechno formou hry: nebylo to povinné, a chyby byly dovoleny. Naopak, právě pozdější vyprávění o tom, kdo kterou chybu a jak udělal, bavilo (a učilo) všechny sborem. A čím víc jsme si hráli (na tu či onu disciplínu), a čím méně jsme byli svázáni technikou nebo původně vznešeným účelem, tím víc jsme se bavili, a zároveň to či ono pochopili.
To, co vždycky uměla mláďata všech druhů, tedy hrát si tak soustředěně, až se ze hry stávala meditace, a kluk hrající si na četníka nebo zloděje se stával četníkem nebo zlodějem, a co je v každé další generaci obrovskou nadějí pro lidstvo, špatně porození a vychovaní dospělí začali rozebírat vědecky a postupně vnutili matkám, ale i dětem, iluzi, že hraní si je neuživí. Zapomněli už, jak si hrávali. Dnes postupně znovu objevujeme, jak je hra důležitá pro rozvoj individua i společnosti (starořímské heslo chléb a hry stále platí, a sportovní utkání i jejich přenosy v televizi kanalizují případný přetlak agresivity): naopak platí dědečkovské „kdo si hraje nezlobí“.
To, co bylo již dávným moudrým (šamanům) známo, tedy nezastupitelný podíl hry (rituálu a poté i hudby a divadla a mýtů) na správném vývoji té které společnosti, je dnes v principech vysvětlitelné neurovědeckými „objevy“ posledního čtvrtstoletí. Neuroplasticita, zrcadlové neurony, důležitost dobrého startu a začátku. Když si kluk v tibetském klášteru hraje na svého učitele, nebo dokonce na dalajlamu, trénuje totéž, co trénoval kdysi kluk, který se stal dalajlamou (vyfotil přítel Eiji). Americký mýtus o tom, že se každý kluk může stát prezidentem, dokázali někteří z nich realizovat. Jak? No přece tím, že si na prezidenta (od střední, přes vysokou školu a všechny ty funkce a role studentských a posléze i profesionálních volebních a jiných komisařů a organizátorů kampaní) hráli. A připravili se tak na to.
A co když je dospělý už ve svých rolích zkamenělý? Preventivně i terapeuticky fungují například vyměněné role rodičů a dětí (dětí a učitelů)… Ne tedy usilovat o osvícení, o dokonalý zazen, ale hra na dokonalý zazen (aby se z úsilí vytratilo ego, popoháněč, aby se meditace stala přirozeností)… Když učitel vnutí dítěti vlastní drezurně-dospěláckou verzi hry (na učení, výchovu, poslušnost), je to něco zvnějšku, nerezonující s aktuální náladou či zatím skrytou dovedností budoucího člověka s všestrannými potenciály. Když si ale dítě hraje na učitele…
Opakuji: emoční struktura člověka je hotova už v sedmi osmi letech na celý další život. Budována a ustalována každodenní a neustálou hrou… a pochvalami, nikoliv kritikou. My tomu už pár tisíc let říkáme kláštery…říkají o téhle škole života tibetští duchovní a posílají tím celému stále chaotičtějšímu západnímu světu spotřeby (a státního vojáky a úředníky vychovávajícího školství) dokonalý (a vyzkoušený a ověřený) návod na záchranu civilizace.
Když si holčička bude moci hrát na maminku, nebo kluk na tatínka, protože budou mít v rodině (a potom i škole) dokonalé ženské hladící chválící a tím i pečující, a mužské imponující a chranitelské vzory, v dospělosti se pečující maminkou a imponujícím a ve své mužské roli nepochybujícím tatínkem i stanou. Když si pak po maturitě budou navíc hrát na duchovnost (protože na školách se kromě armádního výcviku k tzv. tělocviku, bude vyučovat i myslocvik, a hlavně v emocecvičnách zvládnutí a využití nejsilnějších potencialit člověka), a pak také praktickou a neustále se vyvíjející (a do vesmíru směřující) spiritualitu dokáží uskutečnit. Jinak to nebude, protože pokud to dopadne jinak, už to nebude vůbec…
A návodů jsem na tomto místě poskytl celou řadu… jen se rozhodnout, a začít si hrát… a vytrvat.
