Je jeden člověk, který mi posledních více jak třicet let, co se známe, symbolizuje alternativnost, ale navíc neustále se vyvíjející a zcela jinou, než ta moje. Když jsme se v 80. letech min. stol. osobně setkávali, častovali jsme se zenovými příběhy a kóany, které i bývalý divadelník (a vyléčený alkoholik, poté cestovatel a léčitel, poté průvodce duchovně orientovaných výprav třeba po megalitech a katedrálách, a dnes i už téměř legendární zakladatel a vůdčí osobnost první české soukromé Univerzity nové doby, foto níže rok 2003) Milan Calábek miloval. Zažil jsem ho i když kvůli povodni přišel o velkou sbírku afrických masek a dřevěných i kamenných soch buddhů, ale se zenovým úsměvem mával rukou, nebo když jako eskamotér přecházel na jevišti právě rozdrcený koberec skleněných střepů bosýma nohama, aby ukázal divákům, že člověk je víc než to co si myslí že jsou, tedy jen tělo… a slyšel ho teď, opět jinakého, ale stejně typicky nadšeného, hovořit v rozhlase o epigenetické fytoterapii.
A tak jsem začal hledat nějaké jeho poslední články, a kromě těch o zcela novodobém, a o to potřebnějším přístupu k bylinkám (zvláště meduňce či mátě), na mne vypadl i článek o Švejkovi a zenu. Švejkův mýtický rozměr spočívá ale v tom, že je to Kdokoliv (Jedermann) novodobých mystérií krvavé války, revolučního teroru, okupace, normalizace a všeho, co nás ještě čeká. Je to kdokoliv z nás, obyčejný člověk vydaný napospas obrovské přesile světa, jehož zrůdnosti se nemůže postavit, protože nechce zemřít, ale ani ji přijmout, píše Milan Calábek, a pomocí Haška a jeho Švejka obloukem přes jedno století bez lásky, zato se studenou válkou, dává recept na smysluplný život i dnes: Spíše tuší, než ví, že holý život a zároveň i lidskou důstojnost si může zachovat jen, když se existenciálně odpoutá od myšlení v protikladech, do kterých se zdánlivě sublimovala vícerozměrná skutečnost. Proto je zenovým ideálem osvícený muž, který nenápadně, jen v nezbytném hávu, míří jako každý den buď na trh, anebo naštípat dříví…
„Poslední velký lidový román“ světové literatury a zároveň českou zenovou výpověď o možnostech svobodného bytí v nesvobodě (tak vnímá Calábek Osudy dobrého vojáka Švejka) napsal autor, který v Rusku nevystřízlivěl jen z alkoholového opojení, ale i z iluzí o spáse světa, který není spasitelný, neboť každý takový pokus zatím končil v zakletém kruhu novodobé samsáry od totality k partajní oligarchii a nazpátek. Vyléčen z touhy po změně, vrací se znovu k plnému prožitku, toho co je, protože nic jiného není. Vždy jsem měl z Milana pocit přítomnosti a umění vychutnávat a užívat si (na 100%) život jaký je.
Přes tu obrovskou sumu informací, kterou Milan posledních dvacet let do své hlavy nasoukal se mu odtud nevykouřilo intuitivní pochopení dávných ovíněných čínských a japonských zenových mistrů: Jenom tak dochází (myšleno Hašek ale i současný člověk) ke spáse a samsára se stává nirvánou neboť naší nejvyšší totožností je vědomí a ne jeho obsahy (píše o Švejkovi, Haškovi, ale i o naší době plné stejných, i když ve srovnání s dobou Haškovou pohodlnějších paradoxů).
Hurá! Od žijícího Čecha jsem v posledních letech dlouho nečetl tak zenově a životem poučeně přesné věty o podstatě buddhismu, zvláště toho zenového, a realizované duchovnosti: Zatímco většina duchovních nauk je založená na předpokladu, že nám v životě něco chybí a nabízejí různé postupy jak to změnit, Haškův zen vychází z toho, že všechno, co potřebujeme, abychom byli šťastní a spokojení, už máme: pokud pozorujeme to, co vnímáme bez jakéhokoliv hodnocení (a tudíž prožíváme takové, jaké to je). Hašek (a Calábek) jen jinými slovy píší o na západě zapomenuté, protože nepoužívané moudrosti a umění žít v přítomnosti, tady a teď. Zatímco jiní vykladači klasických duchovních nauk upadají do odborné hatmatilky (a prokazují tak jen svou formální literárnost a odborný přehled místo skutečného pochopení), Calábek po všech těch (z hlediska nepoučeného i když obdivně pozorujícího kolemjdoucího) úletech zůstává, jako ona nepřekotitelná dětská hračka, stejně jako Švejk pevně (co na tom že dobově nedoceněně), protože pravdivě (ve smyslu absence iluzí) na svém.
Na rozdíl od mnoha jiných českých filosofů a myslitelů (při vší úctě k sumě jimi zvládnutých znalostí) velmi dobře ví, že jestliže šťastní nejsme, je to proto, že na rozdíl od hloupého Švejka jsme tak chytří (myšleno racionální, zmanipulovaní, zglajchšaltovaní), že chceme prožívat něco jiného, než prožíváme, což není možné. Místo nirvány pak zažíváme utrpení, které si vysvětlujeme karmou anebo nepřízní osudu (většinou ale spíše závistí a nepřejícností těch druhých).
Calábkovo závěrečné konstatování, že Švejk bere život takový jaký je a ne jaký by měl být, čímž intuitivně mění i válečné pole v Buddhovu zahradu Takovosti a na otázku, proč sebou nic nemá? odpovídá s úsměvem: „Poněvadž nic nepotřebuju“… lze doporučit i jako asi pro většinu současných Čechů (kteří se nechtějí ani upít jako Hašek, ani vzdát všech konzumních potěšení) nerealizovatelnou, ale přece jen tisíciletími ověřenou radu a návod (pro každého hledače sebe sama a smyslu své existence).
Bylo mi ctí tě zase po jedenácti letech slyšet naživo, Milane, a vychutnat si tvé nadšení a neutuchající touhu se dělit…
foto Milan Calábek lidi 2003
UNI 3května 03 akce
