Poté, co jsem strávil září a říjen roku 1979 v Japonsku, kde jsem stihl několik koncertů tamních rockových skupin, čínskou operu, japonské divadlo Nó, pouliční kapely, spoustu obchodních domů Yamaha, dělal interview se skupinou Šingecu, dal velký rozhovor o rocku za železnou oponou pro časopis Fool´s Mate (bylo později vyhlášeno nejlepším číslem mezi hudebními magazíny toho roku), jammoval s japonskými hudebníky (a ti mi pak psali z Londýna, kam ihned po hraní se mnou odjeli žít a hrát), a po několika koncertících Amalgamu a jedním článečkem o něm v časopise Mladý svět (MS 33/80), po seznámení a dopisování s Chrisem Cutlerem, jsem v oblasti hudební zažil další skutečný festival: na Mezinárodním pražském jazzovém festivalu vystoupila i indická skupina Jazz Yatra. Pro ilustraci tehdejších dojmů a pocitů přepíši něco z několika hustě psacím strojem popsaných stránek ze sešitu Amalgam č. 2, ve kterém jsou i fotky, plakátky Amalgamu, popisy koncertů, různé dopisy, a především kus historie k připomenutí.
Jazz Yatra Sextet? To budou asi basa, bicí klavír a nějaký ty saxofony, odpovídal jsem na dotazy přátel ohledně Jazzového festivalu. Ne, Yatra není nějaký ten virtuóz na nějaký ten indický nástroj, ale název bombajského jazzového festivalu, informoval jsem známé. Udřen ranním uklízením restaurace U Slavíků a psychicky zdeptán vidinou pouhých dvou zkoušek s Amalgamem před koncertem U Zábranských jsem si zašel Yatru otestovat do zakouřené Reduty, a strnul: mridangam, thavil, zpěvačka která zpívá karnaticky, tedy klasicky jihoindicky!
Bubeník a basák z Mádrasu si musel odskočit pár tisíc kilometrů a pomocí jiného jazyka a angličtiny se v bubenické škole v městě Bangalore seznámit se zpěvačkou, ženou mistra a ředitele bubenické školy Maniho, s jejím bratrem (který s ní pak cestoval jako garde), jinak nejlepším tamním hráčem na buben mridangam, a odjet dalších tisíc kilometrů do Bombaye, kde pomocí ředitele tamního jazzového festivalu a s hráčem na piano Louis Bankem (který miluje a hraje jazz v baru a jehož pravé jméno je nevyslovitelné, na fotu v zrcadle bytu ve Slovenské s Ramou a mou dcerou Vandou) založil skupinu Jazz Yatra Sextet. Po téměř dvou dnech letu se vykulení indičtí hudebníci s ušankami na hlavách vykulili v hotelu Flora, aby byli poté ubytování v mnohem méně luxusním hotelu Olympic v Karlíně.
Zatímco organizátoři jazzového festivalu v Praze rozdávají letáčky s Karlem Gottem a Janou Kratochvílovou, v Redutě hrají Indové svůj osmý koncert (ty předchozí slyšeli jen nadšenci v Indii). A protože málokdo v Praze ví, že hudba Jazz Yatry není hudbou Ravi Šankara, drze se připletu na tiskovou konferenci, a protože nikdo ze zástupců českého tisku netuší, o co jde (jedna četkařka se zeptala Indů, jestli znají některé české jazzové hráče a jestli hrají některé jejich skladby?), ujmu se role moderátora, a překládám a vzájemně vysvětluji. Tím pádem se s Indy skamarádím, a mohu s nimi následných šest dnů nejen chodit po Praze v roli průvodce (místo znuděného pupkatého estébáka, který je má na starost, a proto raději vděčně zůstane v hotelu na pivu), a vysvětlovat různá kulturní nedorozumění, např. že Československo je jazzová velmoc a stát tu jazz podporuje (znali Vitouše, Mráze, Hammera), ale i vyptávat se na indickou hudbu v hotelu a pak i u sebe doma na Vinohradech, kde nakonec ubiti socialistickým hotelem, vždy skončili.
Koncert v Lucerně trval pouhých dvacet minut, tedy dvě skladby, musel jsem jim sehnat bílý ubrus, aby si měli bubeníci se zpěvačkou na co na pódiu sednout (my se kvůli nim přece nerozkrájíme, říkali čeští organizátoři), zvuková zkouška byla příliš krátká, na další tiskovce musel pianista zodpovědět otázku sociální role jazzu Indii atd. Lidi tleskali, ale asi netušili, která bije.
Při dobrodružných jízdách Prahou tramvajemi a metrem se radostně chechtali a imitovali zvuky a slova cink, dvere se zavyraji, hrrm, malostaranska, hrum hrum, knedlíky v restauracích hned plivali zpátky na talíř a za nejlepší jídlo v Praze zvolili jednohlasně jablkový koláč mé ženy, marně hledali na jídelních lístcích rýži, zeleninu a něco ostřejšího. Při procházce městem byli obtěžováni cikánkami (many many šuky šuky), vexláky a zimou.
Vysedával jsem celé hodiny v hotelu Olympic a bral lekce na mridangam, poslouchal zpívání a obdivoval rytmickou suverenitu nejen bubeníků, ale i zpěvačky, která to všechno řídila. Doma jsem jim pouštěl český rock a jazz, napájel je čajem, rozfofroval výplatu a (u)živil je povětšinou chlebem, máslem a sýry trojúhelníky, protože na jídlo v hotelu či v restauracích peníze neměli. Další koncert v Redutě už byl lepší, dokonalost tisíciletí klasické (jiho)indické hudby, založené také na improvizaci, byl vyšperkován moderním jazzovým cítěním a improvizovaným, ale velmi ukázněným jiskřením mezi jednotlivými hráči. Lidé s tak rozdílným životním stylem, pocházející z tak odlišného podnebního pásma, a stačí pár bubínků, šikovné ruce a je to. Žádný patos, žádná přetvářka, žádné proklamace, žádná hesla, žádné plánování, žádné povolování, žádné rekvalifikace, jen člověk s hudebním nástrojem v ruce. Dobrý člověk.
Už v Lucerně si bubeník zhrozen zvukem oficiálních českých bubnů raději od jiného bubeníka půjčil jinou značku. V Redutě byly k dispozici zase jen Amati, a tak jsem mu vysvětlil, že hrát na kvalitní bubny umí každý, ale že jeho mistrovství bude prokázáno právě tím, jak zahraje na české škopky. Yatra se uvolnila a podala vrcholný výkon a donutila i Čechy se uvolnit, začít usmívat a pak vytleskávat obdiv potomků „konzervatoře Evropy“ synům a dceři Božského Narady, největšího hudebníka.
Nešlo jen o exotiku nezvyklých a instrumentálně dokonale zvládnutých bubínků a intonačně přesného zpěvu, při kterém českým zpěvačkám určitě vstávaly vlasy na parukách obdivem i hrůzou (jak prohlásila Mirka Křivánková). Samozřejmě že tyto řádky jsou ovlivněny osobními vztahy k hráčům Yatry a obdivem k indické hudbě, o to větším o co víc pronikám do jejích tajů, abych stále jistěji věděl, že nikdy nebudu hrát tak dokonale jako oni. Ale kromě lekce z muzikantské poctivosti, skromnosti i otevřenosti k jiným hudebním kulturám, nám, celé roky se spíše jen pomlouvajícím, dali lekci z dokonalé profesionality i v přístupu k hraní a úcty k druhým.
Zenoví mistři tvrdí, že dobrá zenová kniha není ta, po které nemůžete usnout pro nával myšlenek, spekulací a konceptů, ale ta, která vás přinutí jít si okamžitě sednou do meditační pozice a tvrdě na sobě pracovat. Po třech koncertech Jazz Yatry jsem doma vybalil tabla a hrál a hrál. Chtěl bych se dožít večerů, kdy i po koncertech českých jazzových i rockových skupin poběží posluchači domů, vybalí kytary, housle a saxofony a budou hrát a hrát a hrát.
Jazz Yatra sextet o půlnoci skončil, v jednu se dostal do hotelu a v pět vstával, aby v sedm třicet odlétal do Paříže. Amateur si sedl k psacímu stroji a co ze sebe nevymlátil u bubínků, to se vloudilo mezi tyhle řádky. Takže, více tvrdé práce na sobě nám všem a více možností ke hraní, více skupin k vidění a slyšení, a sobě více Yater přeje amatér…
P. S. ex post: Později jsem se podobně staral o flétnistu Raghunáta Setha, duchovního mistra hudby hráče na vínu Mukundu, flétnistu Chaurasiu, santůristu Šivkumara Šarmu, hovořil se slavným tablistou Zakirem Hussainem, a v roce 2006 si vychutnal nové Shakti…
