Dovezli mi mou poslední stejnojmennou (a z tiskárny ještě teplou) knihu fejetonů o hudbě, době, hluku, mantrách i zvuku, a hned poté i kufr ze semináře ve Zdoňově, kousek za Adršpachem. Co píšu v knize mí pravidelní čtenáři již znají (i když ne takto abecedně seřazeno, a uvedeno a zakončeno dvěma obrázky dvou nejnovějších hudebních nástrojů), a co je za hudbou snad začíná tušit i dvanáct účastníků semináře.
Podařilo se totiž nejméně dva a půlkrát (chronologicky: jen desetiminutové oťukávání nových mně neznámých tibetských mís u Holanďana Stana v jeho pomalu ale jistě renovovaném statku, který bude v budoucnu místem koncertů a výstav a dalších seminářů v léčivé krajině, jako ona „půlka“, a jak už delší improvizovaný koncert jako generální zkouška na tzv. „Zbořeňáku“, tak samotný koncert v místním kostele) otevřít prostor pro skutečnou Hudbu (sfér).
Tak to totiž jedna účastnice z Liberce nakonec nazvala. Usadil jsem ji v čestné první řadě a ona slyšela nejen mísy a steel drum, ale v rámci desetiminutového zpěvu dvou desítek účastníků semináře (zpívali jen ááá, dvě zpěvačky improvizovaly, a někteří se přidali s alikvoty) i hudbu sfér
„Hra aktivizuje zrcadlové buňky našich mozků. Tzv. jalové činnosti, jako jsou muzicírování, zpívání, tancování trénují systém zrcadlových buněk, který je pro naše životy zcela zásadní,“ píší v článku Umění a (neuro)věda , zveřejněném v časopise Medicína, autoři Höschl a Španiel. „Umění a hra mají zásadní evoluční význam pro rozvoj schopností vcítit se do druhého a též nahlédnout sám sebe,“ píší dále autoři, a potvrzují tak, co šamani a velcí hudebníci (zvláště ti dálněvýchodní, kteří nesvázali své levé mozkové hemisféry notami a nikdy nezavrhli improvizaci, tedy hru) říkali celá tisíciletí.
Na Zbořeňáku jsem (já po sedmi letech) opět stál v pozitivním prostoru majestátních stěn před mnoha sty lety vyhořelého poutního kostela, Petr začal hrát na didžeridu, a ostatní se postupně přidali svým otevřeným ááá. Po chvíli začaly probleskovat i alikvoty. Pak jsme všichni postupně přestali. Petr dokončil nepřetržitý (cirkulárním dechem udržovaný) tón a nastalo ticho. Třeskutě harmonické a vznešené ticho, které ovšem také bylo součástí, jak o tom později hovořili „svědci“ a účastníci, oné hudby sfér.
Podobné se podařilo i v kostele. Po hře na vypůjčené tibetské mísy (Stan stál nahoře na kůru nade mnou a po koncertu pochvalně kýval hlavou, a procedil pochvalu „podivné věci jsi vyváděl“) i na steel drum (hrál jsem si jako obvykle, i pomocí „nehraných“, hned po úderu paličkou utlumených a jen v prostoru pozastavených tónů, s prostorem) začala znít didžeridu, přidali se zpěváci, zpěvačky, alikvoty, a asi sto padesát posluchačů zůstalo několik předlouhých minut s otevřenými ústy a dušemi: tohle nečekali. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se ocitli v prostoru, který je za hudbou…
Samozřejmě, několik začátečnic se po koncertu málem vydalo opět na Zbořeňák, odkud zazněly amatérské bubny (jako kdyby po luxusní večeři v podniku nejvyšší kategorie v centru Prahy neodolaly a na Václaváku si daly, v záchvatu tak rozšířeného a reklamou a strakatými časopisy podporovaného nutkání mít vždycky všechno, u stánku klobásu), naštěstí ale byly varovány. Protože stále platí: každý z nás má ve svém mysli zakódovánu možnost dosáhnout osvícení a slyšet hudbu sfér (a ochutnat tak něco kvalitativně zcela jiného než obvyklý guláš)
A o tom také píši ve své knize. O tom jsou i mé semináře, a k tomu postupně, různými disciplínami a metodami, nasměrovávám (neodpadnou-li příliš brzy a nenechají se zlákat různými „buřty“ či lívanci) jejich účastníky.
Protože bez ohledu na to, co se píše a děje v médiích, je to jen a jen každý člověk sám o sobě, kdo rozhoduje, jaké a jak zážitky, informace a zkušenosti vnímá: jestli uspěchaně, nebo tiše a pokorně, niterně, odhaluje vesmíry ve vesmírech vesmírů mysli.
Protože jen v prostoru mezi (samohláskami) vznikají ty pro člověka nejčistší frekvence ve vesmíru, alikvoty.
Protože v prostoru za (i tou naší) hudbou, mezi zvukem a tichem, člověk skutečně žije, teď a tady (a překonává program iluzí, máji… chcete-li: samsára je pro něho simultánně i nirvána).
Protože někde pod diktátorskými (kulturou zmanipulovanými) programy mozku je stále možnost v každém zvuku slyšet rajskou hudbu: hudbu sfér. Ona tam vždy byla a nikdy nepřestala existovat. To jen my jsme tak ohlušení, že o ní nevíme.
Už to ale začínáme vědět najisto: bez hry a muzicírování a zpívání (jako tam v lese na kopci na Zbořeňáku) bychom nebyli, co jsme. Hra, na hudební nástroj (a co je naše tělo jiného než nástroj, který jsme od života dostali), a ne drezura nebo diktatura stylů a konzerv(atoří), je naší šancí na záchranu sebe i světa.
Pomocí hry (a improvizovaného) zpěvu bychom se nejen my, ale i naši zákonodárci a politici, mohli opět naučit si naslouchat.
Co je za hudbou? Kromě mnoha jiného i šance na léčbu světa.
Nevěříte? Zkuste (zažít) hudbu sfér, a objevte, co je za hudbou.
P. S.: Kniha je zatím k dostání jen u mne. Stavte se osobně, anebo se, je-li zájemců tam u vás víc, domluvte se svým místním knihkupcem (ať si pro tuhle, ale i další mé knihy, přijede a nějak vyřeší i fakt, že nemám IČO).
