Jak píše v inspirativní (a pro běžné čtenáře jistě obtížně čitelné) knize Procitnutí do živé země (OPS Nymburk 2008) americký filosof mladší generace, ale také ekologický myslitel a vizionář David Abram, upadli jsme do klouzla hlásek a uniká nám tak divukrásný svět zázraků přírody a života. „Devastace světa přírody nepochází z naší nízkosti, ale z určitého druhu zapomnění. Jednoduše nepozorujeme, že se to děje.“
Přesně o tomtéž píši celé roky jako o iluzi vnímání (Indové používají termín mája), přesně o tom jen v bleděmodrém píši v případě nedorozumění mezi ženami a muži, nebo o vzájemném a zbytečném nedorozumění mezi porodníky a rodičkami (ale i mezi bankéři a střádaly, novináři a čtenáři, televizí a jejími diváky). Nejméně od dob Wittgesteina a McLuhana víme, nebo bychom měli vědět, co věděli vždy šamani a guruové a duchovní mistři, že totiž náš jazyk (a čtená a psaná řeč) je past. Že totiž čtením o koláči se nenajíme a věta Hrom zahřměl není správná, protože jí pro sebe a své chápání světa oddělujeme hrom od zahřmění a to v přírodě nelze (přitom např. čínština, dokáže napsat a přečíst znak hrom zároveň jako podmět i sloveso). Nedochází nám, že život (a Bůh) je sloveso.
„Jako bychom všichni v západní kultuře bylo očarováni abecedou“, píše Abram. V angličtině je to poetičtější: spell of spelling. Slovo spell sice znamená uspořádat správně (a vyjmenovat) písmena toho kterého slova, ale zároveň i kouzlit, čarovat. Čím více slov kolem nás, tím jsou na jedné straně více povrchní a plochá, a na druhé rozbuškou zbytečných střetů. Čím více čteme, tím méně žijeme (a čím více mladí koukají do monitorů počítačů ve jménu propojenosti a komunikace, tím méně jsou propojeni a tím méně umí komunikovat.).
Jistě, i se slovy se dá, pokud člověk už ví, že je v pasti, a umí se z ní dostat ven, pracovat imaginárně, i slova mohou jít „za“ slova (a své o tom věděli všichni velcí spisovatelé básníci a filosofové,viz výše, ale také ti zenoví mistři, kteří ve své praxi probouzení adeptů z okouzlení slov a významů již stovky let používají kóany)… to ale není případ dnešních médií a našeho současného (spíše reklamního) okouzlení slovy.
Přesto, nebo právě proto, že pracuji celý život se slovy a texty (maminka chtěla, abych byl spisovatel nebo učitel), již více jak 30 let pracuji (sebezáchovně) zároveň s hudbou a v hudbě. Ne v té běžné, ale v té „jiné“. V té, která nevyžaduje, naopak, které uniká z obvyklého drilu a grilu čtení z not a hry podle předem daných stupnic. Tehdy jsem to tušil intuitivně (fungovalo mi to a nedal jsem si to vymluvit „odborníky“ a autoritami), dnes to mám potvrzeno a potvrzováno z mnoha stran.
„To, co potřebujeme udělat, je na chvíli zpomalit, ztišit to ustavičné švitoření v našem mozku, a poskytnout tak očím a uším prostor, aby mohly začít vnímat všechny ty jiné hlasy, které nás obklopují… Začít naslouchat svýma zvířecíma ušima a dívat se na svět svýma zvířecíma očima,“ doporučuje z vlastní zkušenosti Abram. Jinými slovy, píše o nutnosti znovu objevit své tělo, svou živočišnou tělesnost. Vypnout občas (sebezáchovně) ploché televizní obrazovky, odložit ploché stránky novin a knih, a objevit „hloubku“ svého vnímání a světa, ve kterém žijeme. „Mluvme o zemi jako o živé, všimněme si, že jsme uvnitř jí samé.“
Poznání sebe sama, optimální rozvoj všech potenciálů každého člověka, tedy rozvoj vlastní duchovnosti, je lékem nad léky. Jedna z cest dovnitř sebe sama je nezapomenout si hrát (poslední objev neurověd rehabilituje hru a všechny ty činnosti, které jsou ekonomy stále upozaďovány, tedy malování, muzicírování atd.: trénujeme tím zrcadlové buňky v mozku, které jsou pro náš společenský život zásadní a životně důležité). Tedy i hrát (si) na nějaký hudební nástroj. Nesvazovat hru (hudbu) abecedou hudby, tedy notami (levou mozkovou hemisférou).
Jsme stále více očarováni i abecedou abecedy – nedávno z mého semináře odjela předčasně jedna paní učitelka, která nesnesla pomyšlení, že by to, co a jak celý život (ty spratky) učila, mohlo být jinak, nebo dokonce špatně. Formální bazírování na liteře zákona dělá z úředníků a právníků (rozumějte: mužů a žen, kteří jinak také mají své rodiny a běžné starosti) roboty předpisů. Přehnaný důraz na teorii a harmonii vyhání z hudebních škol řady potenciálních hudebních velikánů (z konzervatoře Evropy jsme se v oblasti tzv. vážné hudby stali hudebním skanzenem: bereme ji příliš vážně a vyhodili jsme ze škol hru, improvizaci a radost).
I Abram ví, že pro dítě je televizní pohádka k ničemu, ale že „dřív, než vstoupí do světa obrazovek, a dokonce dřív, než vstoupí do světa textu a psaného písma, by mělo vkročit do světa vyprávěných příběhů. Děti potřebují příběhy, které se odehrávají v krajině, ve fyzickém světě… aby dříve, než jej začnou pojímat jako netělesnou abstrakci, zažili jazyk (řeč) tělesně.“
Knihu velmi pečlivě z různých časopisecky zveřejněných esejů a článků připravil, dlouhým informačně vyčerpávajícím doslovem o svém oblíbeném filosofu zkušenosti opatřil, a vydání bůhví jak protlačil a realizoval Jiří Zemánek. Tuhle „lekci lososa“ by měli mít ve své knihovničce i všichni aktivní zakladatelé různých ekocenter a alternativních komunit.
Jak v hudbě tak i v duchovnosti (a naopak). Součástí hudby je ticho, a chybí-li, přestává hudba fungovat. Neoddělitelnou a určující součástí našeho lidského světa je ten uvnitř nás samotných. Je-li naše společnosti v krizi, a název jedné kapitoly, Země v zatmění, ilustruje i názor Davida Abrama, a citát Paula Eluarda více než výmluvně naznačují řešení: „Existuje jiný svět, ale je uvnitř tohoto světa.“ Ten ale pro oči a slova nevidíme…
Miluji tyhle paradoxy: člověk musí přečíst tisíce slov v nějaké (dobré a provokativně otevírající) knize, aby zjistil, že slova jsou past a že jsme všichni zakleti abecedou. Nebo shlédnout nějaký „otevírající“ film (jako Dobrá zelená), aby zpozoroval, co se to s námi dělo a děje.
