Mělo to prý pro mne být naprosté překvapení, ale o tom, že budu v rámci semináře v Beskydech koncertovat na tibetské mísy v přírodě, na kopci vedle chaty Kamenitý, jsem se (naštěstí) dověděl jen pár dnů předem. Účastníci už zkusili naslouchat listům stromů a zvukům z údolí, už dokázali vychutnat rozdílně konejšivé a zklidňující pulzace různě velkých a různě tvarovaných výrobků tibetské šamanské tradice bön, už vyslechli řadu unikátních hudebních ukázek nejrůznějších duchovních kultur, ženy už měly vyžehlené xichty, a tak coby posluchači obstáli na jedničku. Přišlo i několik známých z dalekého okolí (převážně to byli ti, kteří na podobném semináři byli před třemi roky z druhé strany konce).
Odpoledne muži vyrobili malý přírodní amfiteátr (z nalezených prken provizorně stloukli malinkaté pódium a z klád sestavili provizorní řady „sedadel“ pro diváky), a protože po šesté dosáhl stín ostrého horského sluníčka přesně tam, kam měl, začal jsem hrát (na mísy, svah, vítr ve větvích a vítr samotný). Pak začali vyluzovat příjemné basové zvuky kluci na didžeridu, a nakonec jsme si všichni zazpívali ááá, ozdobené alikvoty.
Jeden posluchač později prohlásil, že ještě v životě neslyšel les, který si takhle zpívá.
Děly se i jiné krásně podivné věci. Odpoledne, zatímco ženy rituálně pracovaly s větvičkami trnky a svými těly, jsme my muži pozorovali stádo ovcí. Značný počet jich kulhal stejně jako jejich pasák, který měl nohu v sádře, a tak se po svazích křepce pohyboval o berlích. Když po defilé kulhajících oveček kolem nás překulhal i jejich majitel, smáli jsme se a chválili ta chlupatá zvířata, jak se snažila napodobit svého pána. Pak byl chvíli klid, a najednou se za námi ozvalo třaslavé až zoufalé zabečení poslední kulhající ovečky. Vybuchli jsme smíchy, protože tohle bééé znělo dokonale, až lidsky zoufale, a završilo surrealistický pochod kulhajících zvířat a ovčáka. Poslední den kulhal i ovčákův pes – prý ho píchla vosa.
Zpožděné byly i ženy. Poslední den se masírovaly a pak tančily, nakonec i s doprovodem bubnů mužů. Když měly skončit, jako obvykle se jim nechtělo, a na námitku, že zase přijdou pozdě (na další program) jedna logickožensky odpověděla: „No, my včas přijít nemusíme, protože jsme tu nikdy nepřišly včas…“
Ten den jsem dostal e-mail od Zdeňka, kterého nedávno ukrutně bolely záda i po ošetření : „Cosi lovím na internetu a ejhle, ani nevím jak, dostal jsem se na stránky Yellow Sisters. Stačilo těch pár ukázek, co mají na stránkách, a podobně jako to blahořečené děvče na fyzioterapii skládalo mé obratle do nějaké funkční podoby, polilo mě horko, zpotil jsem se, a začal jsem se pomalu procitat do skutečnosti. Potkali jsme se loni v létě, leccos jsem tušil, ale tohle byla opravdu síla. Éeeeh, takové malé znovunarození. A hele, mají na stránkách odkaz na Vlastu Marka. Toho znám z léta na Padmafarmě, to je legrace: kdesi jsem před lety potkal kluka, někde od Boleslavi, který mě zaujal svým pohybem. Narozdíl od většiny ostatních nezkoušel, co ještě naše páteř snese, ale seděl a chodil rovně, samonosně, tak, jak je ta soustava kostí myšlena. A byl to žák Vlasty Marka. V rozhovoru padla řeč na to, jak prý Vlasta povídal, že přijde doba, a lidé nebudou chodit do apotéky s recepisem pro pilule, ale do „echotéky“ pro muziku, která je uzdraví. Tenkrát jsem si o tom myslel svoje, a proto teď píšu tenhle mejl.“
Hmmm, tetelil jsem se (zadostiučiněním, kterých je velmi pomálu: lidi pozitivně až na podobné výjimky nikdy nepíšou): že hudba léčí, všichni nějak tušíme, ale teď to na vlastní záda ví i Zdeněk… a že hudba „léčí“ (a povznáší do vyšších duchovních sfér a harmonizuje a hladí) i na horách teď vědí své všichni, kteří strávili týden na chatě Kamenitý.
(Zavěšeno přímo z chaty Kamenitý)
