Cestovat po velkých městech je často otrava. Zvláště když člověk musí víckrát přestupovat. Obvykle z příměstského autobusu na metro a někde na druhém konci opět na tramvaj nebo autobus. Čekání na další spoje, které právě ujely, dobu cestování notně prodlouží. V Praze už dlouhou dobu užívám metodu intuitivního přestupování. Někdy (intuitivně) zrychlím sestup po schodech a popoběhnu po eskalátoru… a vejdu do vagónu metra právě když se ozývá „Ukončete nástup, dveře se zavírají“. Netuším, jestli mne intuice popožene, protože jsem vlastně už i v tom hluku kolem slyšel zvuk přijíždějící soupravy, nebo má mysl reaguje na jiné podněty, ale takto obvykle chytám další spoje a projedu Prahou za mnohem méně času než ti, kterým tahle plynulost, tedy cestování „na vlně“, nefunguje.
Skeptik může namítnout, že pražské metro už znám tak dokonale, že prostě vím zpaměti, kdy jezdí, ale o tom to není. Plynulou dokonalost cestování na vlně jsem objevil před třiceti lety v Japonsku. Potřeboval jsem se dostat z Tokia do Kyota, což je takových 600 kilometrů, a neměl jsem samozřejmě peníze na jízdenku do rychlovlaku typu Šinkansen (dnes u nás Pendolino). A tak jsem jel místními rychlíky, od většího města k většímu městu. Musel jsem jet v prvním vagónu, abych stihl vyběhnout, doběhnout na další nástupiště, nastoupit do posledního vagónu dalšího vlaku v témž směru, a opět se (překvapivě rychle) nechat dopravit do dalšího menšího města (cestou jsem samozřejmě musel ve vlaku přejít do prvního vagónu). A protože japonské vlaky jezdí odjakživa na minuty přesně, byl jsem v Kyotu jen o třičtvrtě hodinky později než kdybych jel Šinkansenem, ale za třetinu jízdného.
V Londýně se plynule dá cestovat vlastně neustále. Dvoupatrové autobusy jezdí ve všední den (alespoň na těch linkách, které používáme) každých 5 až 8 minut, linky metra taktéž. A tak jsem svou průvodkyni několikrát musel upozornit, že to, že vždy, když přijdeme na nástupiště té které linky, a souprava právě přijíždí (nebo se nám oznamuje, že přijede do jedné minuty), není zase až tak náhoda. Jezdili jsme velmi plynule. Jednou jsme vlak metra viděli stát ve stanici, ale čekal, až nastoupíme, a teprve pak se dveře zavřely a vlak vyjel. Samozřejmě, když se jednou v neděli nedala použít obvyklá linka (něco tam opravovali), museli jsme to holt nějak objet a plynulost byla ta tam. Zato jsme ale navštívili docela jiná místa, na která bychom se jinak nedostali, a viděli věci, které bychom jinak neviděli.
Můj japonský přítel Kota se kterým jsem v Tokyu před třiceti lety jamoval (ve vypůjčené zkušebně hrál na basovou kytaru, zatímco já bubnoval na vypůjčené bicí soupravě), a který mne před půl rokem našel na internetu a pak na půl dne navštívil v Praze, bydlí celou tu dobu v Londýně. Mohl jsem mu napsat, že přijedu, už z Prahy, ale to já ne, protože jsem to necítil: až třetí den v Londýně jsem mu poslal e-mail, a hned bylo jasné, že „je to na vlně“: on napsal ať mu hned zavolám, a hned to odpoledne jsme strávili pět intenzivně prodiskutovaných hodin…
Tohle zklidnění mysli (přípravu stavu, jenž intuitivně mysli napoví, jestli tu ta imaginární vlna událostí už je, a dá se na ni „nastoupit“) jsem (na)trénoval již na počátku 70. let při čekání na tramvaj na Spořilov. Interval byl půlhodinový (v noci celou hodinu), takže když jedna tramvaj ujela, musel jsem čekat na refýži a nudit se a zoufale vyhlížet další. A tak jsem v kapse vždy měl nějaké výborné čtení, na něž jsem se celý den těšil, ale které jsem „nemohl“ vytáhnout jinde a jindy, než na refýži při čekání na devatenáctku. Co se stávalo stále pravidelněji? Právě když jsem se začetl, přijela tramvaj…
Naznačuji, že člověk, který má na hladině mysli tisíce propletených myšlenek, navíc ponořených v chaotickém zmatku nějaké té „špinavé“ a tělo a mysl stahující emoce (naštvanost, nenávist, zlost, deprese atd., vždyť to znáte), samozřejmě netuší, že někde tam má i informace o tom, jestli metro už přijíždí (a měl by tedy na eskalátoru popojít). Nedojde mu, že to, že se mu dlouhodobě nedaří a život mu jakoby pod nohy skládal negativní jevy a děje, je snadno vysvětlitelné: buď příliš spěchá a nenechá situace dozrát (a skáče do protivln), nebo je zpožděný a „vlna“ (dopravního spojení nebo života) mu vždy unikne. Nezvládnuté emoce totiž zatemní mysl dokonale i vůči vlnám daleko důležitějším…
Naznačuji, že když je člověk celkově v pořádku, harmonický, bez obvyklého zmatku myšlenek na hladině mysli, začíná fungovat na stále jemnějších energetických úrovních. Dobře a vydatně spí, dobře tráví, stále se (po)usmívá, a nejen tramvaje, metra a autobusy městské hromadné dopravy, ale i události životní (a vztahové), se (mu) dějí snadno, přirozeně, hladce, jako na vlně.
