„Přijel jsem meditovat, tak kde je to osvícení,“ ptal se sám sebe mladý úspěšný muž, který strávil tři týdny v meditativním centru na Srí Lance, a kvůli malé informovanosti se tak dopustil obvyklého zásadního omylu netrpělivých hledačů duchovna: „Prvních pár dnů jsem neustále čekal, kdy se TO stane. Kdy se propadnu do blaženosti.“ Článek Promlčet se ke klidu o vypínání (v našich tělech neustále zapnutých obranných) stresových reakcí (LN Relax 28. 11. 09) je přínosný, ale také plný obvyklých nedorozumění. Pokusím se napravit některé zásadní omyly metod i přístupu a naznačit, že kromě téhle základní školy života lze absolvovat i gymnázium a pak dokonce i (duchovní) univerzitu.
„Naše těla dnes vyplavují stresový hormon adrenalin podstatně častěji, než tomu bývalo v případě nutného útěku nebo boje v pradávných dobách,“ vysvětluje v článku primář na urgentním příjmu dospělých Fakultní nemocnice Motol v Praze. „Po určité době se tělu už nevyplatí vracet se do klidu a nastaví se natrvalo do jakéhosi pohotovostního režimu. Nepřetržité duševní vypětí je dnes spíše normou než výjimkou,“ dodává primář Zika.
„Po čase jsem se začal radovat z drobností. Z veverky s oříškem. Z ptačího hnízda, ze stěhování mraveniště. Událostí byla každodenní návštěva opic,“ zjistil meditátor Petr Švihel, ale i on spadl do pasti evropské nenformovanost a naivního očekávání: „Práce na sobě, která se od člověka v klášteře očekává a kvůli níž tam lidé jezdí, je absolutně neromantická a zdlouhavá.“ Proč? No protože jak do různých meditačních center, tak do Himálaje nebo týdenní tmy jezdí (podobně jako když v 60. letech brali LSD) lidé absolutně neinformovaní. Nikdo jim neřekl, jak meditovat, co s negativními rušivými myšlenkami, jak využít krizí a překonat (zlo)zvyky naší uspěchané a neustále těkající a nové zážitky vyžadující mysli. „Nejhorší byly noci. Mozek doháněl nedostatek informací, které byl doma zvyklý dostávat, takže se pouštěl do všemožných rozborů a polosnů. Vytahoval dávno zapomenuté pravdy a skutečnosti, ztrátu kontroly sám nad sebou jsem skoro nemohl unést,“ přiznává Petr.
Nikdo mu neřekl, že to je jen jeden z mnoha programů mysli (v tomto případě program Petr), a že každý sen je uklízeč emocí, a že všechny ty „rozbory a polosny“ (u jiných dokonce noční můry) byly a jsou v podstatě jen generálním úklidem, a tedy jevem pozitivním. Právě pozitivní (nebo všeobecně rozšířenější negativní) postoj k věcem (a životu) je to, co rozhoduje o výsledku.
Po nějaké době ale prakticky každý mozek každého zdravého adepta (v ideálním případě Cesty, v obvyklém případě dokonalé relaxace) nalezne řešení: „V klášteře člověk nemusí skoro nic. Nepotřebuje peníze. Je to vlastně ráj na zemi.“ Jinými slovy, člověk (a jeho mysl) nalezne odpověď, ale jen v podobě záblesku, vize, okamžikové a ve své podstatě povrchní zkušenosti, která po pár hodinách, dnech či měsících opět vybledne a stane se jen vzpomínkou. Nelze přece po tělu (a mozku), jenž třicet či kolik let trénuje stress a negativní vnímání života, chtít za tři týdny radikální a navíc trvalý obrat. I tomu nejsnaživějšímu (a v těch nejoptimálnějších podmínkách) to trvá tři měsíce, rychleji to prostě nejde. Proto Petr typicky (ale z hlediska možnosti celkové transformace naivně) dodává: „…já si uvědomil, že toho chci ještě plno dokázat. Od té doby mám pocit, že vím, že jdu správnou cestou.“ Vrátil se, sice odpočat, a pozitivně nasměrován, ke stejnému veverčímu (samsárickému) kolu.
„Prvních pár dnů jsem přemýšlela, kdy tam dorazím,“ vypráví zase paní, která šla měsíc pěšky do Santiago de Compostella. „Pořád jsem koukala na hodinky a počítala, kam večer dojdu. To je ale špatně. Správné je, když jen tak jdete a nic neřešíte. Chůze vás naplňuje klidem v duši. Možná by se to dalo nazvat i meditace chůzí.“ Tak jako Petr, i ona se dostala do fáze, kdy jí TO (i když ne v podobě niterných ohňostrojů, po kterých touží začátečníci: jakoby ohňostroje, nikoliv celkové přeladění smyslu života, byly cílem) začalo fungovat. A i ona spadla „zpět“, protože nebyla správně informovaná, a udělala zásadní (jakkoliv dobře vypadající) chybu začátečnice: „Měla jsem čas přemýšlet. Myslela jsem na to, co bych v životě chtěla dělat jinak, a zjistila jsem, že nejvíc mě naplňuje pomáhat lidem. Přemýšlela jsem i o tom, jestli nechci změnit svůj život, a došla jsem k závěru, že mě zatím baví takový, jaký je.“
Ani tahle paní netušila, že právě ono (levohemisférové) „přemýšlení“ je návratem k obvyklému, teď sice odpočatému, ale opět ke krizi mířícímu iluzornímu způsobu vnímání reality. Opět byla „v hlavě“, zatímco by mohla energii svého uvažování a harmonii pravidelnou chůzí srovnaného těla a mysli využít efektivněji… kdyby už např. uměla pracovat s harou (tedy přesunout vědomí do třetí čakry).
Totéž se stalo i jinému poutníkovi v Nepálu: „Při správném postupu začnete po třech týdnech cítit chuť se svou prací znovu zaobírat. Není to už pro vás černé mračno plné stresu. Jako by návrat domů byl odjezdem na novou dovolenou plnou zajímavých zážitků,“ zjistil, a z hlediska producenta měl pravdu. Nikdo mu ale neřekl, že může a mohl by dosáhnout daleko víc: objevit a případně se i vydat na (u nás doposud neznámou, protože velmi hlubinnou a transformativní) Cestu poznání sebe sama. K duchovnosti. K nalezení a naplnění (nejen svých) tak unikátních a zázračných potenciálů.
Je to jako s floatační vanou. V 80. letech min. stol. si ji amatérsky vyrobilo několik nadšenců. Ponořili se do 360 C teplé, mořskou solí velmi nasycené vody, a po dvaceti minutách nadnášení, kdy už se cítili naprosto uvolněni, vylezli z vany s prohlášením: „Už vím o čem to je.“ Místo aby teprve začali!!! Podobně tak terapeutické využití léčivých a harmonizujících účinků zpěvu: lidé si zazpívají, a po chvílích smutku (či bolesti) je jim opět „normálno“. Místo aby, tak jako např. v rámci indické klasické hudby, teprve začali (pracovat na své duchovnosti)!!!
Jistě, producent dosáhl svého (protože mu nikdo neřekl, že by mohl dosáhnout daleko více): „Jakoby návrat domů byl odjezdem na novou dovolenou plnou zajímavých zážitků.“ I to je řešení, i to mu (zdravotně, psychicky) pomůže, a v porovnání s většinovou stále více uhoněnou a odpočinek si nedopřávající společností je to v pořádku a hodno uznání. Jen se vtírá myšlenka, že kdyby lidé věděli (o tom, že zatím navštěvovali základku, ale že existuje i gymnázium, a pak i univerzita života), jistě by své pobyty (v Nepálu, na Srí Lance či na cestách do Santiaga de Compostella) využili efektivněji.
Všichni (včetně čtenářů článku o jejich pouti) mají dobrý pocit, že už vědí, co a jak… místo, aby teprve začali!!!
(Informovaný) lékař už tuší jednu z příčin našich potíží: „Náš stres často pramení i z toho, že nedokážeme sladit své touhy a cíle se svými možnostmi. Člověk musí mít srovnáno v hlavě, co mu stojí zato a co ne… Vydělávání velkých peněz – ne jako zdroje pro fungování člověka, ale jako hlavní motor lidského konání – je hlavní příčinou stresu.“ A jeho závěrečná slova jsou téměř (individuálně ale i celospolečensky a globálně) prorocká: „Protože čím rychleji jedeme, tím méně vnímáme, co se děje kolem. Tato skutečnost známá z jízdy automobilem platí i pro lidský život. Ten však, na rozdíl od auta, máme jen jeden.“
Naznačuji a radím: přečtěte si původní článek, pomalu a pozorně, a potom ještě jednou tenhle „nápravník omylů“: krize je zároveň šance, a pokud nám dojde, co je důležitější než HDP nebo další auto, exotická dovolená či kurz bohyní, a že již existují návody a řešení naší krize, jednou budem (s dobrou informovaností) dál…
