Kdosi mne na tu knihu upozornil větou, že se v ní píše o dětech a výchově tak, jak to říkávám na přednáškách a píšu ve fejetonech. A tak jsem si stejnojmennou knihu Margot Sunderlandové, ředitelky Centra duševního zdraví dítěte z Londýna, obstaral. Autorka navazuje na dlouhodobé výzkumy amerického profesora Jaaka Pankseppa a přináší ženám a hlavně matkám, konečně, čerstvé poznatky, které mají pro nás všechny velmi závažné, a nebál bych se slova „převratné“ důsledky.
Kniha je z roku 2006 (ve výborném českém překladu Kateřiny Orlové vydal v roce 2008 Ikar), takže teď i u nás máme zdroj čerstvých informací o tom, co se děje v mozku dítěte. Při rychlosti nových poznatků z oblasti výzkumu mozku a emocí totiž na „stáří“ informací velmi záleží (jak poznamenal dr. Koukolík, učebnice neurověd se musí přepisovat každé dva roky). To, co vědci prohlašovali před dvaceti lety, nebo dokonce před deseti lety, už vlastně neplatí.
Konečně je to tu černé na bílém! Zkuste si tedy přečíst každou níže uvedenou větu pomalu, pozorně, a zapřemýšlejte o ní (a o výchovných chybách a obecné nespravedlnosti, s jakou chceme coby dospělí, aby se děti, které mají docela jiný mozek, chovaly jako my).
Malé děti nedokáží tlumit své primitivní popudy pobíhat, poskakovat a lézt po výškách. Příčina? Nevyzrálý emoční mozek. Rodiče a škola kvůli nepochopení projevů nezralého mozku děti příliš často nespravedlivě trestají…
Každý pátý rodič si myslí, že je vhodné potrestat batole za záchvat vzteku plácnutím. Každý desátý rodič si myslí, že je vhodné plácnout batole, když si nechce sednout do kočárku. Více než pětaosmdesát procent rodičů na své děti křičí!
Existují tři druhy psychického hladu – po podnětech, po uznání a uspořádání. Jestliže má dítě málo zážitků, samo si k nim pomůže. Nedostatečnou stimulaci mozek vnímá jako bolest.
Touha po uznání nutí dítě upozorňovat na sebe. Hlad po řádu se může projevit zlobením. Dítě často potřebuje pomoci se silnou emoční reakcí. A reaguje na stres rodičů, kteří často aktivují špatnou část mozku dítěte…
Dětem milovaným mučivou láskou hrozí nebezpečí, že nebudou schopny navazovat trvalé vztahy.
Přenecháte-li dítěti při tvořivé hře vedení, omezíte tím jeho nezdárné chování a podpoříte radost ze společné činnosti.
Dítě prožívající hluboký žal potřebuje soucit a pochopení, aby se mu v mozku obnovil příznivě působící chemismus.
Zármutek vede ke sníženému množství opioidů v důležitých částech mozku.
Pozornost, která je odměnou za dobré chování, k dobrému chování i vede.
Mnoho citově zdrcených dětí se kvůli změněnému mozkovému chemismu chová zlobně a agresivně.
Chvíle důvěrné blízkosti jsou základními kameny při budování sebeúcty dítěte.
Z dětí, postrádajících tělesný kontakt někdy vyrůstají dospělí se „ztrápeným tělem“.
Trochu jsem zaváhal nad formou: spousta obrázků, výrazné citace, heslovité odstavce, a spousta informací, které mohou při pokusu o přečtení na jeden zátah čtenářku i zahltit. Přestože knihu napsala žena, a přestože je i graficky upravena podobně, jako dámské časopisy, tedy velké písmo, spousta obrázků a citací, krátké kapitolky… obsahově je natolik hutná, že je pro průměrnou čtenářku až nestravitelná. Sám jsem při pozorném čtení zapomínal, co jsem si chtěl zapamatovat v předchozí kapitole: tolik je zde nových a převratných informací, které by mohly změnit svět… Rada pro čtenářky: čtěte jen po kapitolách, případně si některé pro vás zvláště objevná a důležitá hesla vypište, vytiskněte a někam nalepte (nejlépe na zrcadlo v koupelně).
Jinak jsem ale nadšen a vřele doporučuji (i jako povinnou četbu všech rodičů a pedagogů). Konečně něco, co odpovídá datu na našich stolních kalendářích. Konečně kniha, která snad, konečně, rozboří staleté mýty a odvěké iluze. Všechno je, zasloužilí pedagogové starého autoritativního stylu, jinak!
Samozřejmě nečekám, že se učitelé a rodiče teď začnou houfně svým dětem omlouvat (tak jako se omluvil porodník dr. Kavan rodičkám), ale mohli by se alespoň chytit za nos, zastydět, a už nikdy netrestat dítě za to, že běhá, skáče, zkoumá, nebo upadne či ztratí šálu nebo zapomene napsat domácí úkol. Učitelé i rodiče by mohli a měli děti chválit za to, co jim jde, a netrestat je za to, za co nemohou.
Přitom i slovo v názvu mate: rodičovství, jak dokazují domorodé společnosti, ve kterých děti nepláčí a nezlobí, je snadno zvládnutelné, pokud se k dětem začneme chovat nejen s láskou, ale i s úžasem a respektem. Pak to není věda, ale radost.
